1

Vyšel článek o projektu

V deníku iDnes.cz vyšel článek o projektu. Plné znění si můžete přečíst zde

05/07/2013Celý článek

Níže uvedený text byl prezentován jako příspěvek projektu "Výprava na Tmavou Hvězdu"

během slavnostního setkání zástupců evropských seniorských organizací v Grazu

22/10/2012Celý článek

Prezentace projektu „Výprava na Tmavou Hvězdu“ v rakouském Grazu.

27. - 28. září bude projekt "Výprava na Tmavou Hvězdu" prezentován v rakouském Grazu na mezinárodním setkání seniorů, zaštítěném organizací EURAG.

06/07/2012Celý článek

Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu

Postavy a místa

JIŘÍ Z PODĚBRAD (1420 - 1471)

Narodil se pravděpodobně na den sv. Jiří 23.4.1420 v Poděbradech, sídle jeho otce a předků, i když míst jeho narození se uvádí asi šest (např. Hořovice, Kunštát, Bouzov). Pocházel z významného panského rodu pánů z Kunštátu a Poděbrad. Příslušníci tohoto rodu byli zastánci utrakvistů , nebo-li zastánců přijímání pod obojí (pochází z latinského „sub utraque specie“, tj. pod obojí způsobou v tomto případě tedy nejen chléb, ale i víno z kalicha). Jeho otec Viktorin Boček, jeden z velmi schopných a zkušených velitelů Žižkovy armády, měl přes svůj nízký věk významné postavení. Matka byla neznámá, což později Jiřímu přinášelo zlovolné přívlastky od nepřátel. Když mu bylo sedm let, zemřeli oba jeho rodiče, a jako sirotek byl svěřen do výchovy panu Bočkovi z Kunštátu, který ovšem zemřel o tři roky později, a pak svému vzdálenému strýci Haraltu z Kunštátu v moravském sídle pánů z Kunštátu. Zde byl vychováván, ne příliš vzděláván, a dále veden ke kališnické víře. Jako čtrnáctiletý se v roce 1434 zúčastnil bitvy u Lipan na straně umírněných husitů proti jejich radikální části. Jednání husitů s basilejským koncilem a císařem Zikmundem Lucemburským, která se konala roku 1436 v Jihlavě, vedla k dojednání kompaktát, nebo-li smluv, povolujících na základě čtyř artikulů pražských dvojí vyznání, což bylo do té doby v západním křesťanském světě do té doby cosi neslýchaného.V roce 1437 byl Jiří plnoletý, a mohl převzít správu majetku po svých zemřelých strýcích, který následně zdárně rozšiřoval a mohl se také začít angažovat politicky. Stal se aktivním přívržencem utrakvistů, což stvrdil svým podpisem pod programem kališníků, u kterých byl jedním z hlavních představitelů Hynek Ptáček z Pirkštejna, od kterého získával cenné zkušenosti pro svojí budoucí kariéru. Po smrti císaře Zikmunda byly Čechy bez vládce, král Ladislav Pohrobek byl ještě nedospělý, a protože vznikalo mnoho střetů a rozporů nejen mezi katolíky a kališníky, městy a šlechtou a kdekoho s kdekým, vytvářela královská města spolu se šlechtou regionální pořádkové útvary (landfrýdy), které měly za úkol udržovat pořádek. V čele těchto účelových uskupení stáli hejtmani, kteří zastupovali jednotlivé kraje. V roce 1440 se Jiří z Poděbrad stal boleslavským hejtmanem, hlavně díky Hynkovi Ptáčkovi, který v té době vedl východočeské landfrýdy. V roce 1444 byl Jiří z Poděbrad v Kutné Hoře zvolen nejvyšším hejtmanem kališnické Jednoty landfrýdů - hradeckého, kuřimského, čáslavského a chrudimského po zemřelém Hynkovi Ptáčkovi. Tento svaz krajů byl nazýván Poděbradskou jednotou. Prahu v té době ovládala katolická šlechta, vedená nejvyšším purkrabím Menhartem z Hradce. Země byla stále bez krále a Jiří usiloval o politickou jednotu v zemi a o to, aby zemi opět vládl král. V tomto záměru ho podporovala jak východočeská, tak kališnická šlechta i lid, ale bránilo mu v tom hlavně jednání nejmocnějšího pána v zemi, Oldřicha z Rožmberka, vůdce strany pod jednou. V roce 1448 Jiří z Poděbrad shromáždil u Kutné Hory armádu, se kterou obratnými manévry 3. září dobyl Prahu, a získal tak převahu nad panským uskupením Menharta z Hradce a Oldřicha z Rožmberka.

Před tím, 23.5.1448 uprchl z Prahy papežský vyslanec Jan Karvajal, který zde neúspěšně jednal o podřízení českých kališníků Římu, ale zároveň se i pokoušel ukrást originál kompaktát, v čemž mu bylo při jeho útěku z Prahy zabráněno.

Do Prahy s sebou vzal Jiří kališnického arcibiskupa Jana Rokycanu, kde jej uvedl do funkce. 27.4.1452 zvolil stavovský sněm kališníků i katolíků na staroměstské radnici Jiřího za zemského správce. Po své korunovaci na českého krále mu Ladislav Pohrobek 28.10.1453 toto právo rozhodovat v zemi prodloužil o dalších pět let. Jiří se s Ladislavem Pohrobkem v mnohém neshodoval, ale přesto se mu za šest let působení v této funkci podařilo urovnat poměry v zemi a upevnit postavení českého státu. Mezitím Pohrobek v roce 1457 vyslal poselstvo, které mu mělo ve Francii dohodnout sňatek s katolickou princeznou Magdalenou, dcerou Karla VII. Tímto způsobem, bez přímého střetu, chtěl posílit katolickou, a tím i svou pozici. Nečekaně však onemocněl (pravděpodobně leukemie) a 23. listopadu 1457 zemřel. Právě ony neshody mezi ním a zemským správcem daly vzniknout fámám, že jej nechal otrávit Poděbrad, nebo Kunhuta.

Podpora kališnické církve, nesporné úspěchy politické i hospodářské, spolu s jeho schopnostmi zavázat si svoje odpůrce hodnostmi a úřady způsobily, že byl Jiří z Poděbrad na sněmu kališnických a katolických stavů na Staroměstské radnici 2. března 1458 zvolen českým králem. Katolické panstvo s tím souhlasilo a církev svůj souhlas přislíbila pod podmínkou, že jí bude poslušen a zasáhne proti kacířům. Dne 7.května 1458 provedli korunovaci Jiřího z Poděbrad v chrámu sv. Víta dva uherští biskupové až po tomto jeho slibu. Již 8.5.1458 se Jiří veřejně zavázal dodržovat zemské svobody a kompaktáta. V březnu 1461 zasáhl pouze proti nově vzniklé radikální Jednotě bratrské, nikoliv proti kališníkům jako takovým. Opíral se ve svém postoji o basilejská kompaktáta (smlouva o toleranci kališnictví). Stejně jako správce, osvědčil se Jiří z Poděbrad i jako král svojí vůlí být spravedlivým arbitrem a správcem „dvojího lidu“, neboť musel udržet příměří mezi většinovým kališnickým obyvatelstvem a katolickou menšinou. Tento svůj postoj prokázal i ve svém osobním životě, neboť obě jeho manželky, Kunhuta ze Šternberka a Johana z Rožmitálu, pocházely z katolických rodů.

V roce 1462 byl na pražském vysokém učení zaveden povinný slib věrnosti kalichu a kompaktátům. Univerzita se tak stala utrakvistickým centrem, s působností na české země. Dne 1.9.1462 byla do výklenku dokončeného západního štítu kostela Panny Marie před Týnem umístěna socha Jiřího z Poděbrad a pozlacený kalich.

V březnu 1462 vysílá Jiří zvláštní poselstvo k papeži se žádostí o potvrzení kompaktát a oficiální jmenování Jana Rokycany arcibiskupem. Papež Pius II. tyto požadavky odmítá, později, 31.3.1462 dokonce do té doby uznávaná kompaktáta ruší a žádá jej, aby přestoupil na katolickou víru a zrušil kališnictví. Ani na tento požadavek ale Jiří nepřistoupil, a předvídaje následující rostoucí ataky ze strany církve, začíná činit diplomatické kroky, které by mu v tomto střetu mohly být pomocí a oporou. Vysílá poselstva k evropským panovníkům a vládcům, kterými je vyzývá k vytvoření mírového společenství evropských států („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“). Smlouvu, vypracovanou v latinském jazyce, která obsahuje krom úvodu dvacet tři článků, nechal vypracovat svému rádci, humanistovi A. Marinimu z Grenoblu, který je v roce 1463 mj. také autorem návrhu na povznesení obchodu a hospodářství v českém království („Rada králi Jiřímu o zlepšení kupectví v Čechách“). Základní myšlenkou tohoto dokumentu byl návrh na vytvoření společenství států, řízeného valnou hromadou zástupců států, radou panovníků, principem spravedlivého řešení všech sporů a nedorozumění mezi evropskými státy a panovníky mírovou cestou za přispění centrálních úřadů a soudů, a dále společná obrana, financovaná ze společné pokladny společnou měnou atd. I když hlavním uvedeným důvodem pro vznik takovéhoto uskupení měla být údajně společná obrana proti Turkům, bylo zřejmé, že Jiří spíše hledá spojence ve svém sporu s církví a posílení pozice pro český stát.

Nejdříve vysílá král Jiří poselstvo v roce 1463 k polskému králi Kazimírovi, který však návrhu smlouvy přikládá jen malou důležitost. K francouzskému králi Ludvíku XI. v roce 1464, neboť ten sám projevoval odpor vůči papeži, a mohl tehdy jako jediný svolat setkání evropských panovníků a vládců, vysílá poselstvo, vedené významným českým velmožem Albrechtem Kostkou z Postupic, fojtem (správcem) Dolní Lužice, kterého se zúčastňuje i A. Marini. Tato mise nesplnila mnoho z očekávání, ale i výsledek v podobě smlouvy o mírovém soužití poslouží jako pozitivní impuls pro následnou výpravu (která je nejvíce známá díky A. Jiráskovi - „Z Čech až na konec světa“), kterou vedl v letech 1465-1467 jeho švagr, pan Lev z Rožmitálu a na Blatné. Tato nákladná výprava neměla oficiální charakter, měla spíš za úkol vylepšit špatnou pověst, kterou šířili o Čechách a Češích papežští legáti po Evropě. Přestože byla vybavena průvodními listy na nejvyšší úrovni, hlásána byla jako rytířská cesta, která ale měla zároveň ukázat, že Češi nejsou suroví, bezbožní kacíři, ale že jsou kultivovaní, tolerantní, zbožní a vybraného rytířského chování. Tomu bylo podřízeno i složení výpravy, kde byli vyhlášení čeští i němečtí rytíři, kde i jejich doprovod byl vybrán z nižší šlechty, byli zde kališníci i katolíci a byly vezeny nákladné dary.

Tento záměr výprava splnila dokonale, takřka všude byla přijímána i propouštěna s poctami a určitě přinesla příznivější postoj k papežem zatracovaným Čechům a jejich králi. O úspěšnosti výpravy svědčí i to, že si Jaroslav Lev z Rožmitálu jako vůbec první Čech přivezl z Burgundska řád Zlatého rouna, který byl v té době nejvýznamnějším řádem v katolické Evropě.

Narůstající aktivita a zášť papežova vůči českému králi dala vzniknout s jeho požehnáním vnitřní opozici - tzv. Zelenohorské jednotě pod vedením Zdeňka ze Šternberka, kterou tvořilo katolické panstvo spolu s katolickými městy.

V prosinci 1466 byl Jiří prohlášen za kacíře a byla na něho uvalena klatba. Dne 28.4.1467 vyhlásili pražané nepřátelství panské Zelenohorské jednotě a jejich spojencům. Proti Jiřímu byla pořádána křížová výprava, kterou vedl jeho bývalý zeť, uherský král Matyáš Korvín, který pak po prohrané bitvě na počátku února 1469 u Vilémova přislíbil, že se přičiní o smír Jiřího s papežem. Nejenže tento svůj slib nesplnil, ale dokonce pokračoval ve válce a ovládl Moravu, Slezsko a Lužici a nechá se v Olomouci 3. května 1469 zvolit katolickými pány králem. Český sněm ale Matyáše jako krále zamítl a král Jiří, aby zabránil dalším sporům, nabídl korunu Vladislavu II. Jagelonskému, synovi polského krále, který se tak stal českým i uherským králem. Dne 22.2.1471 umírá významný husitský teolog a zvolený kališnický arcibiskup (neuznaný Římem) Jan Rokycana na své faře u Matky Boží před Týnem. Jiří z Poděbrad umírá 22. března 1471 v Praze, v Královském dvoře na Starém městě. Jeho ostatky jsou uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradu.

Dne 12.5.1472 Vladislav II. Jagelonský obnovil pražským městům všechny výhody odměnou za pomoc proti uherskému králi Matyáši Korvínovi.

Jiří z Poděbrad byl jediným voleným a také posledním panovníkem českého původu. Byl prvním, a na dlouhou dobu také posledním králem, který se pokusil vybudovat stát nikoliv na církevních, ale na světských základech. Celou svojí bytostí byl oddán vlasti a snahou obnovit a povznést český stát. Po bouřlivých a zničujících letech husitského hnutí významně přispěl k hospodářskému i kulturnímu rozvoji českého království, k budování národního státu, a k jeho zapojení do evropské mezinárodní politiky. Obnovil těžbu stříbra v Kutné Hoře a ražbu českého groše, který byl uznávaným platidlem v celé Evropě. Jako obrovsky schopný diplomat, stratég a zastánce mírových řešení se dokázal též v případě nutnosti velice rázně vypořádat silou tam, kde to bylo nutné. I když byl nucen vést mnoho válek, miloval mír, neboť byl vysoce duchovní osobností. Již tehdy byl označován jako kníže míru a někdy je mu z historického pohledu tato vlastnost vytýkána jako chybná. Jiří trval na zachování dohody husitských Čech s basilejským koncilem, na tzv. kompaktátech, která uznávala náboženské strany pod jednou i pod obojí, a platila jako zemský zákon. Vůči všem, a tedy i vůči těmto stranám se choval vždy stejně spravedlivě a tolerantně.

Všechny tyto jeho vlastnosti, do dnešních dnů ne úplně doceněné, a někdy i zpochybňované, z něj dělají osobnost, jejíž přesah do nedávné i dnešní současnosti je velice významný.

Zcela jistě byl prvním, kdo přišel s úžasnou a nadčasovou myšlenkou evropského společenství.

Návrh na vytvoření mírové organizace evropských panovníků byl zapomenut až do roku 1747, kdy vyšly vzpomínky Philippa de Commines, který byl dvořanem a rádcem Ludvíka XI.

Důkazem nadčasovosti a neměnných základních hodnot v dokumentu „Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“ je i zájem právních historiků a expertů o jeho obsah v souvislosti s vytvořením Mezinárodního soudního dvora v Haagu (1899).

JOHANA Z ROŽMITÁLU (1430 - 1475)

Sestra Jaroslava Lva z Rožmitálu se narodila kolem roku 1430. Roku 1450 se stala druhou manželkou Jiřího z Poděbrad rok po smrti jeho první manželky Kunhuty ze Šternberka. V roce 1452 se stal Jiří z Poděbrad zemským správcem krále Ladislava Pohrobka. Po smrti Ladislava Pohrobka roku 1457 se stal králem Jiří z Poděbrad, po jehož boku se tak stala Johana korunovanou královnou. Shodou okolností se tak Johana stala jedinou českou královnou, pocházející ze stavu domácí české šlechty, podobně jako tomu bylo u Jiřího z Poděbrad. Johana byla velmi vzdělaná, duchovně silná, odvážná a rázná žena. Zdárně vychovávala nejen své dvě vlastní a pět nevlastních dětí, ale ujala se i tehdy ještě malého Matyáše Korvína a saské princezny. Zúčastňovala se i politických jednání a byla všestranně spolehlivou oporou králi Jiřímu. Johana byla obdařena diplomatickými schopnostmi, byla snášenlivá ve věcech víry a milosrdná, neboť se vzdala svých vysokých příjmů, plynoucích z královského majestátu ve prospěch chudých, sirotků a nemocných. Při chránění zájmů země však dokázala být velice rozhodnou, kdy později v dobách křížových výprav vládla za nepřítomnosti krále zemi, nebo když v roce 1470 při ohrožení Prahy svolává zemskou hotovost a v jejím čele se vydá proti uherskému vojsku. Byla první a jedinou královnou, která v té době něco takového učinila a byla také první historicky doložitelnou osobou, která dala knižní vánoční dar, když nechala roku 1466 pro krále Jiřího zhotovit k této příležitosti proslulou Modlitební knihu krále Jiřího. Se stejnou láskou věnovala i průvodní list svému bratrovi Jaroslavovi na jeho rytířskou cestu po Evropě. Jako statečná i milující žena se chovala i poté, co byl král Jiří prohlášen papežem za arcikacíře a Johana a všechny její děti papežem proklety. Po smrti Jiřího z Poděbrad roku 1471 svolala Johana královský sněm, na kterém se jí podařilo prosadit část závěti Jiřího, který si přeje jako svého nástupce polského prince Vladislava Jagellonského. Sama pak vládne coby regentka, staví se nepřátelům, snaží se o znovusjednocení království, neúnavně vyjednává s bavorskými a saskými knížaty a pomáhá ze všech sil novému králi. Od roku 1473 žije trvale na vdovském sídle českých královen v Mělníku, kde 12. listopadu 1475 také umírá. Podle některých zdrojů je pohřbena v kostele v Mělníku, podle jiných byla pohřbena vedle Jiřího z Poděbrad ve svatovítské katedrále v Praze.

JAROSLAV LEV Z ROŽMITÁLU A NA BLATNÉ (1425 - 1486)

Zrod rodu pánů z Rožmitálu začal pravděpodobně v letech 1230-1250, kdy začal Oldřich, prapředek rodu Lvů z Rožmitálu, stavět hrad na skalnaté plošině uprostřed bažin, který dnes známe jako zámek Rožmitál pod Třemšínem. Postupně byl hrad chráněn silnými zdmi a baštami, na severní straně byl přirozenou obranou rybník, z něhož byla přiváděna voda do obranných příkopů, přes které byly položeny padací mosty. Oldřich nazval hrad podle tehdejšího zvyku německým názvem Rosenthal. Sám se ale nazýval (psal) „Oldřich z Rožmitálu“. Po něm se stal pánem hradu jeho syn Protiva z Rožmitálu a další. Roku 1347 daroval proti vůli rodu Sezima z Rožmitálu část hradu pražskému arcibiskupství. Časté používání křestního jména Lev v tomto rodu vedlo postupně ke změně jeho používání na příjmení. Významným se toto jméno po prvé stalo díky Jaroslavovi Lvovi z Rožmitálu (1425-1485), věrnému stoupenci krále Jiřího a jeho sestře Johaně z Rožmitálu, která byla druhou manželkou Jiřího z Poděbrad. V té době byl Jaroslav v jedné z nejvyšších funkcí v české zemské samosprávě, nejvyšším zemským sudím. Díky svým schopnostem a oddanosti králi byl mj. pověřen vedením velice důležité diplomatické mise, která byla uskutečněna v letech 1465-1467. Z této výpravy, která byla bezesporu velice úspěšná a splnila dokonale svoje poslání, přivezl Jaroslav Lev z Rožmitálu jako první do Čech nejvýznamnější řád tehdejší katolické Evropy, Řád zlatého rouna, který získal při své návštěvě v Burgundsku. Po návratu z této výpravy byl jmenován nejvyšším hofmistrem, což byla druhá nejvyšší funkce v zemské samosprávě po nejvyšším purkrabím. V letech 1467 – 1469 byl hejtmanem prácheňského kraje. Zemřel pravděpodobně v roce 1486 a byl pohřben na svém sídle na Blatné.

STŘELA

– hrad a dvůr u Strakonic. První záznam z roku 1318 zmiňuje statek Blehův.

V roce 1460 byl majitelem Jindřich z Kolovrat, v roce 1464 Lev z Rožmitála a jeho syn Zdeněk.

JAN KOLOVRAT ŽEHROVSKÝ – JAN ŽEHROVSKÝ Z KOLOVRAT

Významný představitel českého rytířství, vyhlášený silák a zápasník. Tyto svoje schopnosti dokonale uplatnil při své účasti v poselstvu pana Lva z Rožmitálu, odkud si přivezl do Čech tehdejší nejvyšší řád katolické Evropy, řád Zlatého rouna, který mu udělil vévoda Filip Dobrotivý. Narodil se někdy kolem roku 1435 Mikuláši Žehrovskému a Anně Berkové z Dubé. Kolovratové Žehrovští obývali tvrz Žehrov ve Mšeckých Žehrovicích, měli panství v Panenském Týnci, patřil jim rodový klášter v Ročově. Jan Kolovrat Žehrovský byl pravděpodobně dvakrát ženat. V roce 1464, kdy byla jeho manželkou Anežka z Valdeku, získal čejkovickou tvrz u Žatce. Po návratu z výpravy pana Lva zastával úřad plnomocníka královské komory v Kolíně, který také v roce 1473 pomáhal bránit proti králi Matyášovi. Při pohřbu Jana z Rokycan doprovázel královnu Johanu. Po smrti krále Jiřího 22.3.1471 byl přítomen uložení jeho srdce v Týnském chrámu. Zemřel 5. 8. 1473 pravděpodobně jako jeden z mnoha při epidemii cholery, která v Kolíně propukla po odchodu Matyášových vojsk. V roce 1480 je jako vdova po něm uvedena Barbora ze Žďáru.

Jeho ostatky jsou uloženy v chrámu Sv. Bartoloměje v Kolíně. Na náhrobním kameni z pískovce bylo vytesáno:“Léta vtělení páně 1473 ve čtvrtek před Vavřincem zemřel urozený pán, Jan Kolovrat řečený Žehrovský a zde pochován.

BURIAN ZE ŠVAMBERKA

– v letech 1480 – 1489 byl purkrabím na Blatné.

BOŘITA Z MARTINIC

V letech 1453-1461 maršálek královského dvora, později (1463-1465) zaznamenán jako hofmistr druhé manželky krále Jiřího z Poděbrad – Johany. Po návratu z výpravy Lva z Rožmitálu se stal hejtmanem na hradě v Mostě. Byl též nositelem řádu Zlatého rouna. Zemřel v roce 1479 a je pochován na svém sídle ve Smečně.

VÁCLAV ŠAŠEK Z BÍŘKOVA (u Přeštic)

Autor historického cestopisu, Václav Šašek z Bířkova, byl mladý, upřímně v Boha věřící venkovský zeman, se silným smyslem pro čest a rytířské mravy. Jako mladý, nezkušený a nezcestovalý, ale s bystrou a přirozenou chápavostí popisoval s obdivem a často i s úžasem různé charaktery krajin, pro něj neobyčejnou faunu a flóru, přírodní jevy, položení měst a hradů, detaily nezvyklých architektur a velice často se nechal unést různými bájemi a pověstmi. Sám původem z venkova si všímal a často i porovnával i pěstování plodin, chov zvířat i ryb a věcí s tím souvisejících. Měl ale také zálibu ve vojenství, a proto někdy hodnotil a pečlivě popisoval opevnění, počet a druhy zbraní. Přestože neměl takové vzdělání, jako G.Tetzel, kvalita a barvitost popisu míst a krajin je někdy až udivující a probouzí konkrétní představy.

PĚTIPESKÝ - Václav Pětipeský z Chyš (u Kadaně)

KOVARSKÝ (vladyka)

– pravděpodobně zeman z Kovářova (u Orlíku)

ACHÁC FRODNAR

MIROŠ

– Jan Miroš z Vochova (Bochova) na plzeňsku. Byl pravděpodobně hejtmanem ve Strakonicích. V roce 1476 putoval do Palestiny.

DRSLAV

VRATISLAV

GABRIEL TETZEL Z NORIMBERKA A GRÄFENBERGU

Gabriel Tetzel byl významný norimberský městský patricij a dvořan, finančník a obchodník. K výpravě Lva z Rožmitálu se připojil se svým bratrancem Gabrielem Muffelem a doprovodem v Norimberku na přání pana Lva, který jej předtím navštívil na jeho panství v Gräfenbergu. Pro výpravu byl mimo jiné přibrán hlavně pro svoje schopnosti světaznalého obchodníka a znalce cizích řečí. Během cesty si zapisoval hlavně události a poznatky o životě a zvyklostech středověkých lidí na šlechtických sídlech, o rytířství, odívání a stolování vyšší šlechty, ke které se on počítal a o životě a kultuře královských dvorů.

Jeho cestopis byl nalezen v roce 1857 a v mnoha údajích, včetně datování, se velmi rozchází s deníkem V. Šaška z Bířkova. Ve svých pamětech se vůbec nezmiňuje o osobě V. Šaška a poměrně málo o českých účastnících výpravy. O to více se přátelil s Achácem Frodnarem, který jej pravděpodobně předtím v Praze doporučil. Stejně jako u V. Šaška z Bířkova se nejedná o autentické cestopisné dílo, ale vše nasvědčuje tomu, že jeho vyprávění dal v období 1469-1500 do písemné podoby jeho bratranec Gabriel Muffel. Tento cestopis je znám pod názvem „Cestovní deník Lva z Rožmitálu a na Blatné 1465-1467“ a jeho rukopis leží v Bavorské státní knihovně v Mnichově.

GABRIEL MUFFEL

Gabriel Muffel byl bratrancem G. Tetzela, a pro výpravu byl pravděpodobně vybrán mimo jiné i pro své cestovatelské zkušenosti, protože patřil k zcestovalé rodině Mikuláše Muffela, který například roku 1461 doprovázel Viléma Saského na jeho cestě do Palestiny, do které se hodlal v rámci této rytířské cesty vypravit i pan Lev z Rožmitálu.

KRAFFENBERG

HEROLD Z BRABANT

POLÁK

Jan Polák ze Sulislavi (u Stříbra)

KMESECKÝ

– asi zkomolenina jména Kněžický, nebo z Kněžic (u Podbořan). Pravděpodobně to byl Jan mladší z Kněžic, který byl v roce 1478 purkrabím na tehdejší Lvově Hluboké.

KEVARD

KNĚŽIC a jeho bratr

Tento informační materiál, stejně jako projekt, ke kterému se vztahuje, jsou chráněny autorskými právy u organizace DILIA
a je výslovně zakázáno jejich neoprávněné šíření, publikování, nebo prodej za úplatu bez vědomí a písemného souhlasu autora.