1

Vyšel článek o projektu

V deníku iDnes.cz vyšel článek o projektu. Plné znění si můžete přečíst zde

05/07/2013Celý článek

Níže uvedený text byl prezentován jako příspěvek projektu "Výprava na Tmavou Hvězdu"

během slavnostního setkání zástupců evropských seniorských organizací v Grazu

22/10/2012Celý článek

Prezentace projektu „Výprava na Tmavou Hvězdu“ v rakouském Grazu.

27. - 28. září bude projekt "Výprava na Tmavou Hvězdu" prezentován v rakouském Grazu na mezinárodním setkání seniorů, zaštítěném organizací EURAG.

06/07/2012Celý článek

Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu Zde je místo pro Vaší reklamu

Očíslovaný seznam míst na cestě Lva z Rožmitálu z let 1465 – 1467 podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova, která budou navštívena v rámci projektu „Výprava na Tmavou Hvězdu“, který jde po stopách této historické výpravy. Pro tento seznam míst byla použita latinská verze Šaškova deníku, kterou přeložil do češtiny Bohumil Mathesius a byla vydána v roce 1951. Dodatky slabým písmem jsou z cestopisu Gabriela Tetzela.

Václav Šašek z Bířkova Deník o jízdě a putování pana Lva z Rožmitálu a z Blatné z Čech až na konec světa.

Commentarius brevis et iucundus itineris atque peregrinationis pietatis et religionis causa suscep tae ab Illustri et Magnifico Domino, Domino Leone, libero barone de Rosmital et Blatna.

Věnovací list původce latinského překladu deníku Šaškova

Urozenému a znamenitému pánu, panu Zdeňku Lvovi, svobodnému pánu z Rožmitálu a z Blatné, na Hrotovicích atd., nejvyššímu hejtmanu markrabství Moravského, pánu a ochránci svému, zvláště uctívanému.

Užitečnou a plodnou prací podnikají, urozený a znamenitý pane, pane nejmilostivější, kdo spisují buď dějinné příběhy v jejich celosti, anebo také jen cestopisy. Vždyť dějepis, jehož zásluhou se z temnot na denní světlo vyzvedají přeslavné činy a ke čtenářské známosti přicházejí znamenití mužové, oprávněně nazval Marcus Tullius Cicero svědkem času, světlem pravdy, pamětníkem života, učitelem mravů a hlasatelem starobylosti.

Nadto neznat, co se přihodilo dříve, než jsi se narodil, znamená podle soudu téhož Cicerona stále setrvávat v dětské nevědomosti. Avšak vypravování o minulých událostech vydatně přispívá nejenom k získávání mnohonásobných poznatků o rozmanitých věcech, nýbrž i k nápravě životních mravů. Tím totiž, že se na předváděných příkladech jasnými slovy ukazuje, co bylo vykonáno dobře, co špatně, a jak každé jednání nakonec dopadlo, stává se čtenář rozvážným a opatrným, takže může velice snadno sám o sobě poznávat a chápat, čím se má řídit i čemu se vyhýbat. Proto plným právem si zasluhuje chvály ten, kdo potomkům předkládá činy předků jakoby vymalované na obraze a nedovoluje, aby zbožnost, práce a snaha velikých mužů zahynula s jejich smrtí, nýbrž, pokud na něm je, zasvěcuje je do věčné paměti.

Na takovéto chvále, aspoň po mém soudu, výrazně se podílel ten, kdo složil tuto knížku a v ní věrným vylíčením se postaral o písemné zvěčnění zbožnosti, práce a velkodušnosti svého urozeného a znamenitého pána.

Třebaže pak tato knížka nepodává vlastně dějiny, nýbrž jenom cestopis, a čtenářovu zraku stručně předstírá jen námahy a nebezpečí jízdy a putování tvého praděda, urozený a znamenitý pane, přec jen se v ní, jak to bývá nezbytné v takových denících, vyličuje dějepiseckým způsobem mnoho věcí, které je nejenom příjemné poslechnout, ale i velmi užitečné zvědět. Především totiž jasně knížka ukazuje, jakou měl, urozený a znamenitý pane, Tvůj praděd zbožnost, jaké náboženské zanícení a víru, že neváhal činit převeliké náklady a podstoupit jízdu velice dlouhou a nebezpečenstvími přeplněnou, aby jednak zhlédnutím posvátných míst rozhojnil opravdovou nábožnost svého ducha, jednak vyhledáním dvorů královských, knížecích i nejjasnějších mužů seznal rozmanité mravy a zvyklosti národů a navrátil se domů s hrudí obohacenou množstvím rozmanitých poznatků. Dále se v knížce častokrát objevují přehojná rozmanitá a půvabná líčení, která právem mohou, ba musí vzbudit čtenářův zájem, a připomínají se věci, jejichž poznání lidé obvykle velmi snažně vyhledávají. Konečně také popisy krajů, měst a míst, jež tu jsou neobyčejně časté, nijak nepostrádají své užitečnosti a prospěšnosti.

Jestliže snad některá místa, hrady anebo města v dnešní době nemají lesk a tu podobu i zvyklosti, jak se zde líčí, nesmí Tě to, znamenitý pane, nijak zarážet, poněvadž uplynulo již celé století od doby, kdy byla tato knížka původně českým jazykem sepsána, a není nějakým tajemstvím, že se za tak dlouhé údobí obvykle děje veliká proměna nejen v mravech a obyčejích lidí, ale i ve vzhledu zemí, měst a staveb. Rovněž netřeba hned obviňovat spolehlivost spisovatelovu, jestliže se nějaká podrobnost u něho jeví méně pravděpodobnou, nebo dokonce neuvěřitelnou.

Vždyť autor, který se uvolil k popisu tohoto putování, sám častěji přiznává, že to, či ono nezhlédl na vlastní oči, ale zvěděl jenom z líčení osob jiných.

Poněvadž tedy z této knížky nemálo vyzařuje, urozený a znamenitý pane, Tvoje šlechtická minulost a jas Tvého původu, a to jak pro velmi zvučnou památku Tvého praděda, muže vysoce zbožného a vysoce vznešeného, tak pro dopisy přeslavných králů a knížat, které jsou do knížky vloženy, domníval jsem se já, kterýž jsem nezřídka zažil, urozený a znamenitý pane, Tvoji obzvláštní přízeň a blahovůli, že učiním něco záhodného, jestliže tuto knížku věnuji Tobě, aby bezpečně vyšla na světlo pod ochranou a zárukou jména právě toho muže, jehož rodině slouží k oslavě její zbožnosti a zdatnosti.

Kéž nejlepší a nejvyšší vládce, Bůh, ráčí chránit a uchovat Tebe, urozený pane, se zděděnou hlubokou zbožností ve veškerém blahu jak duševním, tak tělesném, po dobu co nejdelší! Amen.

 

Dáno v Olomouci prvního ledna od panenského porodu
tisícího pětistého sedmasedmdesátého.
Tobě, znamenitý a urozený pane, zcela oddaný

 

Stanislav Pavlovský z Pavlovic,
doktor práv, apoštolský protonotář,
probošt brněnský, kanovník katedrálního
chrámu olomouckého a vratislavského.

 

Latinský název Šaškova deníku: Commentarius brevis et iucundus itineris atque peregrinationis pietatis et religionis causa susceptae ab Illustri et Magnifico Domino, Domino Leone, libero barone de Rosmital et Blatna.

PŘEDMLUVA

Sluch lidský vždycky dychtivě naslouchává vypravování o věcech neznámých, zvláště takových, které se staly v dalekých a rozmanitých zemích, jak je lidé obyčejně popisují pro potěšení a osvěžení mysli čtenářovy. Z těchto příčin byla napsána také tato kniha. Pojednává zvláště o tom, kterak se knížata a jiní mužové ze vznešeného a urozeného rodu, cestujíce po všelijakých místech na souši i na moři, dostávají do mnohých strázní a smrtelných nebezpečí, známých každému, kdo něco takového zkusil. Vydávají se pak lidé do takových nebezpečí z těchto příčin: jedni zajisté z touhy po slávě, aby tímto způsobem rozhojnili zvuk dobrého jména svého a dosáhli bezpečnější znalosti rytířských způsobů, jiní zase ze zbožnosti, aby spatřili posvátná místa, ostatky a hroby svatých, a jiní z obou těchto příčin.

Bůh Všemohoucí však ochraňuje své věrné v takových nebezpečích a podle vůle své je uchovává a vrací ve zdraví a bez poruchy do vlasti.

Tak se stalo za naší doby v Království českém roku čtrnáctistého pětašedesátého slavnému a urozenému pánu, panu Lvovi z Rožmitálu a z Blatné, toho času nejvyššímu sudímu Království českého, vlastnímu bratrovi nejjasnější královny české Johany, manželky krále Jiřího. Vydalť se na cestu s obojím oním úmyslem, šťastně ji dokonal, a potom se zdráv a obohacen mnohými zkušenostmi navrátil do vlasti.

Jeho cestu začneme nyní popisovat a na první místo položíme doporučující listy, které mu dal jednak císař, jednak královna česká.

PRŮVODNÍ LIST CÍSAŘE FRIDRICHA III.

Fridrich, z přízně milosti Boží císař římský, povždy rozmnožitel říše, král uherský, dalmatský, charvátský atd., vévoda rakouský, štýrský, korutanský a kraňský, hrabě tyrolský atd., společně i jednotlivě všem králům, bratřím našim nejmilejším, pozdrav a nepřetržitý vzrůst lásky bratrské! Taktéž knížatům církevním i světským, vévodům, markrabím, hrabatům, pánům, šlechticům, panošům a úředníkům jakýmkoli, hejtmanům, purkrabím, generálním vikářům, starostům, správcům, představeným, rychtářům, všem celníkům, výběrčím a cechníkům, strážcům horských přechodů, obcím i radám měst, městeček, vesnic a míst, jakož i ostatním svým milým kterékoli hodnosti, důstojenství, stavu, stupně nebo zaměstnání, ustanoveným jak ve svaté říši, tak kdekoli jinde, kterým se tento list dostane do rukou, milost naši císařskou a všechno dobré! Nejjasnější, ctihodní, slavní, vznešení, urození, opatrní, věrní naši milí.

Protože pan Lev z Rožmitálu a z Blatné, přítel náš a milovaný věrný svaté říše naší, z touhy po větších zkušenostech, a aby si z mravů jiných království mohl zjednati lepší způsob života a osvědčenější vzor rytířský, zamýšlí se vydati na cestu po rozmanitých místech a královstvích svaté říše, protože pak my tento jeho rytířský záměr úplně schvalujeme a přejeme si, aby svrchu psaný Lev byl po celé své cestě plně bezpečen, upřímně vám ho doporučujeme, vybízejíce vás, našim však a svaté říše římské i zemí našich poddaným přísně přikazujíce, abyste, až by řečený Lev dospěl k vám, do vašich zemí a končin, z úcty k přání našemu měli jej doporučena, vlídně se k němu chovali a stejně ve všem, co se týká bezpečnosti a rychlosti jeho cesty, pomocnou a odměny nežádající vůli abyste ukazovali a projevovali a abyste jemu i družině jeho s koňmi, věcmi všemi a statky jeho všemi horskými přechody, přístavy, mosty, zeměmi, královstvími, panstvími, kraji, městy, městečky, hrady, tvrzemi, vesnicemi a kterýmikoli jinými místy naší i vaší pravomoci, jak po zemi, tak po vodě, a to bez placení všech cel, poplatků převozních, mostních a mýtních i zvykových, jakož i všech jiných dávek, chráníce ho všech překážek a obtíží, procházeti, nebo tam zůstávati a bezpečně a svobodně pobývati i vraceti se dovolili a dovolení vymáhali, a to jemu, družině jeho, koním a všem jeho věcem, kdykoli a kdekoli by bylo třeba, a abyste, budete-li o to vyzváni a požádáni, pečovali o jejich bezpečný doprovod k libosti, ke cti a k obzvláštní úctě naší císařské výsosti.

Dáno v Novém Městě Vídeňském sedmého dne měsíce září léta Páně tisícího čtyřstého pětašedesátého, vlády naší římské královské roku šestadvacátého, říšské roku čtrnáctého a uherské sedmého.

 

Na rozkaz císaře pána

Oldřich, biskup pasovský, kancléř

PRŮVODNÍ LIST KRÁLOVNY JOHANY

Johana, z milosti Boží královna česká, markraběnka moravská, vévodkyně lucemburská a slezská, markraběnka lužická atd., společně i jednotlivě všem nejjasnějším králům, bratřím našim, pozdrav a vzrůst všeho dobra, a nejctihodnějším a ctihodným, jakož i jasným církevním i světským knížatům, vévodům, markrabím, lantkrabím, hrabatům, pánům, šlechticům, rytířům, panošům, hejtmanům, vrchnostem, správcům, představeným, celníkům, výběrčím a rychtářům kteréhokoli stavu, hodnosti nebo postavení, obcím i radám měst, městeček, vesnic a míst, kterým se tento náš list dostane do rukou nebo kteří by s ním byli vyhledáni, přátelům nám upřímně milým, pozdrav a všechno dobré, poddaným však našim milost královskou a všechno dobré!

Nejjasnější, nejctihodnější, ctihodní, jasní, velmožní, urození, věrní, vážení, horliví, stateční, opatrní, prozíraví, bratří, přátelé a věrní naši milí!

Protože velmožný a urozený Lev z Rožmitálu a z Blatné, bratr náš co nejupřímněji milovaný, ukazatel tohoto listu, hodlá rozmanité světa končiny, království, knížectví, země, panství, soudní pravomoci a kraje ke svému rytířskému výcviku navštíviti, aby tak, poznaje z mnoha stran lidské obyčeje a mravy, mohl lépe zaříditi svůj život a nabýti osvědčených zkušeností rytířských, ačkoli jsme tento jeho chvályhodný záměr přijali zčásti radostně, protože doufáme, že Všemohoucí, jenž celý svět má v ruce a jehož slovem mocným se vše upevňuje, bez pohromy a ve zdraví ho k nám přivede nazpět a šťastně bude říditi jeho kroky, přece však ze strany druhé neustáváme vzlykavě vzdychati, jako bychom rozhodnutí svého pokrevného bratra litovali. Ale co se dá dělati? Ni jiného, než Bohu poručiti a neustále vzývati šťastný osud, aby tento svůj úmysl, hodný chvály, dobře započal, lépe v něm pokračoval a nejlépe jej skončil. Přejíce si tedy, aby s ním na kterémkoli místě přátelsky a vlídně bylo jednáno jako s nejmilejším bratrem naším, kterého neméně než samy sebe milujeme, aby tak požíval plné bezpečnosti, všem vám ho, jak nejsnažněji můžeme, doporučujeme a tímto listem svým vás a každého z vás prosíme, poddaným však zemí našich vážně přikazujeme: svrchu psaného bratra našeho nejmilejšího, až k vám přijde, laskavě přijměte, vlídně se k němu chovejte a ve věcech,které se týkají rychlosti a bezpečnosti jeho cesty, jemu jak po zemi,tak po vodě pomocnou a odměny nepožadující vůli projevujte! Jemu pak i družině jeho a služebnictvu, koním se zbraněmi a tlumoky a všem jiným jeho věcem všechny přechody, přístavy, mosty, země,kraje, pravomoci, města, městečka, hrady, vsi a kterákoli jiná svá místa beze všech dávek, převozného, cel, mostného, mýtného i všech jiných platů a všelijakých překážek dovolte přecházeti, na nich zůstávati a svobodně se vraceti! Jemu také a všem jeho, kdyby toho bylo potřeba, se postarejte o bezpečný doprovod, čímž se nám nejpříjemněji zavděčíte! Každý pak projev pomoci nebo přízně, který jakýmkoli způsobem učiníte tomuto bratrovi našemu, z celého srdce milovanému, považovati budeme, jako by nám samým byl učiněn. Za všechny ty věci také každého z vás toužíme s pomocí Boží co nejlépe a nejvíce odměniti.

Dáno v Praze desátého dne měsíce listopadu léta Páně MCCCCLXV (tisícího čtyrstého pětašedesátého), kralování našeho roku pátého.

 

Z osobního příkazu paní královny

HLAVA PRVNÍ
Putování v Čechách a v Němcích

Léta vykoupení našeho tisícího čtyrstého pětašedesátého, toho dne, který následuje po svátku svaté Kateřiny panny (26.listopadu), vydal se pan Lev na cestu.

Vyjel z Prahy s dvaapadesáti koňmi a s jedním komorním vozem. Ze šlechty měl s sebou pány Jana Žehrovského z Kolovrat, Buriana ze Švamberka, šlechtice Acháce Frodnera, Pětipeského, Miroše, Poláka, Knysta, Indersyze, jakož i tři pážata, mezi nimi jednoho panského synka, a jiné vybrané šlechtické služebnictvo.

(01 - PRAHA – PRAGUE)

První noc strávil v Plzni. Vyzpovídal se tam s celou družinou ze svých hříchů.

(05 - PLZEŇ - PILSEN)

Druhou noc jsme zůstali na nocleh v Teplé (Tepl) v klášteře …
(06 - TEPLÁ - KLÁŠTER)
… a odtud jsme potom jeli dále do Chebu (Eger), kde jsme opět zůstali na noc.
(07 - CHEB – EGER)

Z Chebu se jelo do Neustadtu, …
(24 - NEUSTADT AM KULM)
… odtud do Bayreutu, kteréžto město náleží markraběti braniborskému a leží ve Fojtlandu, …
(26 - BAYREUTH)
… z Bayreutu pak dále do Gräfenbergu
(28 - GRÄFENBERG)
a odtud do Norimberka.
(31 - NÜRNBERG)

Cestou mi pan Lev řekl o své cestě, že chce navštíviti všechna křesťanská království a také všechna duchovní i světská knížectví v německých i vlašských zemích, hlavně však že chce k Božímu hrobu a k milému sv. Jakubovi. V Norimberku sebe a všechno služebnictvo oblekl v mnohé zlatohlavové i sametové šuby s perlovými rukávy. S sebou měl také vlastní kuchaře, šafáře a hofmistra a ve všem zachovával knížecí mrav.

V Norimberce jsme pobyli dva dni a prohlédli jsme si tam tyto svaté ostatky: především nám byly ukázány jesle, do kterých Matka boží kladla malého Ježíška, potom loket svaté Anny a zub svatého Jana Křtitele, jakož i kousek dřeva ze svatého kříže, na němž byl ukřižován Kristus, a hřeb z pravé ruky, kterým byl na kříž přibit. Potom nám ukázali meč svatého Mořice, jakož i jiný meč svatého císaře Karla, který prý mu byl od Boha dán z nebe, aby ho užíval proti svým pohanským nepřátelům, a téhož císaře ostruhy, škorně a střevíce. Viděli jsme dále pouta svatých Petra a Pavla, kteří vytrpěli mučení pro jméno Páně. Potom jsme spatřili kopí, kterým byl proklán božský bok Ježíše Krista. Na toto kopí položili kněží naše prsteny, aby ti, kdož by byli trápeni bolestí nebo pícháním v boku, měli stále po ruce spolehlivý lék. Kromě toho ukázali pánovi i jeho druhům mnohé jiné ostatky svatých, které zde nejsou zaznamenány. Dále bylo panu Lvovi dovoleno prohlédnouti si mnoho střelby, bombard a jiných válečných strojů, kterýmiž to věcmi ono město převelice oplývá. Náš pán byl tam přijat přívětivě a laskavě.

Z Norimberka jsme dorazili do Heilsbrunna, což jest klášter, poddaný markraběti. V tomto klášteře se při mši nepozdvihuje krev Páně, ale proč se tak děje, jsem nezjistil.
(32 - HEILSBRONN)

Po odchodu z Heilsbrunna jsme dojeli do Ansbachu, kde je sídlo markraběte a zůstali jsme v tom místě dva dni.

Pan Jan Žehrovský se tam utkal s Mirošem a najeli na sebe tak prudce, že shodili jeden druhého z koně. Frodnar však zápasil s kterýmsi dvořanem pana markraběte a oba se udrželi v sedle. Přihlížela tomu také manželka markraběte se svými pannami, urozenými pány a rytíři i s množstvím jiného lidu. Když se to divadlo skončilo, vzal markrabě pana Lva za ruku, odvedl ho s ostatními druhy jeho na hrad a tam ho čestně poctil tanci a jinými hrami a podívanými.

Následuje průvodní list markraběte braniborského, daný v Ansbachu 10. prosince 1465.
(Fridrich II. Hohenzollern, markrabě a kurfiřt braniborský (1413 – 1471)
(33 - ANSBACH)

Po odjezdu z Ansbachu jsme přenocovali ve Feuchtwangu
(34 - FEUCHTWANGEN)
… a potom jsme přijeli do Hallu. Je to město říšské, v němž vyvářejí z vody sůl. Mají totiž v tomto městě studnu, z níž načerpají vždycky čtyřiadvacet věder vody, kterou pak vaří tak dlouho, až se utvoří sůl. Kolem tohoto města teče řeka Kocher. Míli od Hallu leží hrad, obývaný zlými duchy, kteří tam nikomu nedovolují se zdržovati.
(37 - SCHWÄBISCH HALL)

Odtud jsme dojeli do městečka Waldenburgu, nad nímž se vypíná hrad, položený na vysoké hoře.
(38 - WALDENBURG)

Potom jsme byli na noc v Neuensteinu. Toto město je spojeno s hradem, na němž má sídlo jeden hrabě. Když jsme přijeli na panství pana z Hohenlohe, chtěli našeho pána na dvou místech přepadnouti, ale když viděli, že každý, pan Lev, páni, šlechtici i sluhové, má u sedla samostříl, řekli si, že jsme na ně příliš silní.
(39 - NEUENSTEIN)

Odtud jsme potom dorazili do Őhringen, kteréžto město i s hradem jest téhož hraběte.

Mladý Hohenlohe tam přišel k panu Lvovi, daroval mu mnoho kančí zvěřiny a ovsa a přidal mu služebníka, aby s ním jel až do Wimpfenu. Nějaký konšel věnoval panu Lvovi vzácné víno.

(40 - ŐHRINGEN)

Z Őhringen jsme jeli dále do Neustadtu, města taktéž poddanému řečenému hraběti.
(41 - NEUENSTADT AM KOCHER)

Odtud jsme se s glejtem zmíněného hraběte dostali dále do Neckarsulmu. Jest to město říšské, ležící pod hradem.
(42 - NECKARSULM)

Potom jsme nocovali v Heilbronnu, městě říšském, položeném na otevřeném místě a oblévaném řekou Neckarem. Kolem města jsou krásné zahrady a líbezné louky.
(44 - HEILBRONN)

Odtud jsme potom dospěli do velkého říšského města Wimpfenu.
(45 - BAD WIMPFEN)

Z Wimpfenu jsme jeli dále do Kronbachu (Kronau). Je to ves, vzdálená čtyři míle od Heidelberku.
(52 - KRONAU)
V Heidelberku jsme našli rýnského falckrabího. Náš pán tam i se svými druhy vyvěsil praporec se znakem na znamení, že chce na jeho dvoře konati rytířské hry. Ale když jsme tam přišli, navštívili nás v hospodě rádcové falckrabího a tvrdili, že jejich pán není doma. Proč ho zapřeli, nemám zjištěno.

„Již při vjezdu do Heidelbergu si pan Lev a všichni jeho šlechtičtí druhové zavěsili na krk klenoty. Učinili to ke cti falckraběte, protože jsme o ně chtěli na jeho dvoře honiti a kláti. Potom však řekli panu Lvovi, že falckraběte to velmi mrzelo, protože si myslil, že pan Lev to učinil, jako kdyby falckrabě neměl lidi, kteří by mohli s Čechy zápasiti a utkati se v turnaji. Přišli tedy od falckraběte uvítat nás toliko pánové Gőtz z Allentzheimu, Konrad z Eglofsteinu a Linhart Kemetter. Pan Lev je snažně prosil, aby mu vymohli přístup k falckraběti. Čekali jsme na to několik dní, ale nemohli jsme se k němu dostat. Šel tedy pan Lev k biskupovi ze Speyeru a k panu Gőtzovi z Allentzheimu a žádal je, aby pana falckraběte poprosili, aby ho přijal. Slíbili to učiniti. Ale za několik dní potom přinesli panu Lvovi odpověď: falckrabí odjel štváti medvěda a teprve potom prý přijme našeho pána. Byla to odpověď vyhýbavá: falckrabí seděl stále na heidelberském zámku. Nechtěl nás k sobě pustit. Stalo se tak proto, že pan Lev a jeho družina přijeli s klenoty na krku. Když jsme potom ráno chtěli odjet, a vyrovnat krčmáři řád, falckrabě za nás zaplatil celou útratu a poslal pánovi člověka, aby s ním jel až do Frankfurtu“.

Nad Heidelberkem stojí dva hrady. Jednomu říkají Nový a druhému Starý. Obyčejně tam bydlívá sám falckrabí.

Následuje průvodní list rýnského falckrabího Fridricha, daný v Heidelberku 20.prosince 1465.
(Fridrich I. Wittelsbach, falckrabě rýnský a kurfiřt falcký (1425 – 1476).

(55 - HEIDELBERG)

Po odjezdu z Heidelberku jsme byli na noc v Bensheimu
(58 - BENSHEIM)
… a potom ve Frankfurtě. to jest město říšské, veliké a bohaté. Protéká kolem něho řeka Mohan, vtékající nad Mohučí do Rýna. Dorazili jsme do toho města právě na Štědrý den a zůstali jsme až do třetího dne. Třetího dne pozvali měšťané a kupci našeho pána na radnici. Zachovávajíť tam zvyk, že každého vznešeného šlechtice, který k nim na své pouti přijde, pozvou na radnici. Tam potom nabízejí a předkládají sdostatek pokrmů a nápojů a nelze si ani vymysliti lepších nápojů, než jaké mají oni. Jejich zákony jim zakazují, aby za celodenní stravování i s nápoji nepřijímali více než dvanáct haléřů. Tolik jsme platili také my.

Frankfurťané uctili pana Lva vínem v čestných džbánech, ale pán tu byl varován, že ho chtějí přepadnouti.

(64 - FRANKFURT AM MAIN)

Když jsme potom odjeli z Frankfurtu, zůstali jsme na noc v Mohuči. Toto město jest podřízeno vládě mohučského biskupa a jeho hradební zdi jsou oblévány řekou Rýnem.

Město Mohuč darovalo panu Lvovi víno, ale biskup se dal zapřít a nechtěl pana Lva přijmouti.

(66 - MAINZ – MOHUČ)

Odtud jsme zastávkou na noc byli v Rüdesheimu, vsi ležící na Rýně, …
(68 - RÜDESHEIM AM RHEIN)
… a potom jsme navštívili hrad Klopp, taktéž přilehlý k řece Rýnu.
(70 - KLOPP)

Z hradu Kloppu jsme přijeli do vesnice Neustadtu a odtud do Bacharachu, což jest městečko a hrad jednoho hraběte, ležící na břehu Rýna.
(71 - BACHARACH - STAHLECK)

Potom jsme se zastavili v Neustadtě. Toto město je poddáno biskupovi trevírskému a také jest položeno na rýnském břehu. Po odjezdu z Neustadtu jsme přenocovali v Kappelenu, nad nímž ční nad Rýnem hrad jménem Hilfenstein. Z Kappelenu jsme dorazili dále do Hilfenfeldsteinu, města a hradu při Rýně.

Potom jsme nocovali v Koblenzi, městě biskupa trevírského. Toto město oblévá z jedné strany řeka Mosela a z druhé Rýn, do něhož se Mosela pod městem vlévá. Na druhém rýnském břehu jsou naproti městu dva hrady, také poddané témuž biskupovi.
(83 - KOBLENZ)

Tu jsme z nouze musili sednouti na vodu, protože náš pán byl se všech stran varován. A jeli jsme tak na dvou lodích až do Kolína (Kőln).

Z Koblenze jsme na lodích dopluli do Kőnigsteinu, hradu ležícímu blíže Rýna, a potom k Meinu (Mayenu), což také je hrad, strmící nad Rýnem. Za Meinem jsme potom nocovali v Englichiu - Engersu, což také jest město u Rýna …
(85 - ENGERS)
… a odtud jsme se dostali k Andernachu, což je rovněž hrad nad Rýnem, a stále po Rýnu až k Hammersteinu.
(86 - ANDERNACH)
(88 - HAMMERSTEIN)

Odtud jsme se plavili dále kolem hradů Rheinecku a Rheinbrohlu (Ruhburgu), kolem Linze a Crony - Landskronu, hradu Starbergu, městečka Rheinbachu - Remagenu, hradů Sieburgu, Drachenfelsu a Godesbergu, města Bonnu a hradu Radischbergu.
(89 - RHEINBROHL)
(90 - RHEINECK)
(91 - LINZ AM RHEIN)
(93 - STARBERG)
(94 - REMAGEN)
( -   - SIEBURG)
(98 - DRACHENFELS)
(100 - BAD GODESBERG)
(101 - BONN)

Všechna tato města a hrady se naskytují těm, kdo jedou po Rýně do Kolína. Zde jsou pochováni Tři králové, svatá Voršila se svými panenskými družkami, a také svatá Helena, která našla svatý kříž a dala v Jeruzalémě zříditi hrob. Jest pochována v témž kostele, kde leží Tři králové.

V Kolíně jsme zůstali osm dní. Druhého dne nám ukázali v katedrálním chrámě Tři krále, tělo svaté Veroniky a mnoho jiných ostatků. Třetího dne jsme byli zavedeni do onoho kostela, v němž je pochována svatá panna Voršila s jedenácti tisíci panen. Kněží, kteří nám ukazovali tyto ostatky, tvrdili, že s těmi jedenácti tisíci panen bylo pobito ještě šestatřicet tisíc jiných lidí. Potom nás odvedli do nějaké kaple, kde byly ukazovány jednotlivé ostatky, každý se svým jménem. Nejdříve nám byla ukázána svatá Voršila, potom anglický král, jemuž byla svatá Voršila zasnoubena, otec a matka téhož krále, jež svatá Voršila obrátila na křesťanskou víru, potom nějaká mouřenínka, dcera kteréhosi pohanského krále, a hojnost jiných hlav, vlasů, holenních a loketních kostí, jež podrobně vypočítávat by dalo velkou práci.

Kolíňané darovali panu Lvovi víno ve džbánech. Kolínský biskup pozval pana Lva a všechny jeho šlechtické druhy, vystrojil mu skvělou hostinu a choval se k němu velmi laskavě. Zůstali jsme tam několik dní, protože v Kolíně žije jistý pán z Čech jménem Burian ze Švamberka, který prokazoval panu Lvovi velikou čest a sezval mu mnoho hezkých paní.

Čtvrtého dne se druhové našeho pána zúčastnili v Kolíně turnaje: Jan Žehrovský s Frodnarem a Tetzel z Gräfenberga s jedním z družiny kolínského biskupa. Žádný z nich, když se srazili nespadl z koně. Toho dne, kdy bylo uspořádáno toto divadlo, kázal pan Lev sezvati vznešené paní a dívky. Sešlo se jich takové množství, že jsem jich ještě nikde neviděl tak mnoho jako na této hostině. Při hostině byly provozovány všelijaké tance a hry. Při tom žádaly paní a dívky pana Lva a také biskupovým jménem ho uctivě prosily, aby kvůli biskupovi zatančil se svými druhy tance, jak se tančí u nás doma.. Když pan Lev svolil a začal říditi tance, čtyřiadvacet mladíků v plné zbroji a s pochodněmi v rukou zahájilo tanec. Před těmito ozbrojenými šlo čtyřiadvacet jiných, také s pochodněmi v rukou. Když byly tance skončeny, dostal pan Lev všelijaká jídla a nápoje darem. A potom ho s celou jeho družinou dívky a paní uctivě doprovodili až k domu, kde byl ubytován.

Kolín je město dosti veliké, oblévané z jedné strany řekou Rýnem a z druhé stranyvyhlížející do utěšené roviny.

Následuje průvodní list kolínského arcibiskupa Ruprechta, daný v Kolíně 7. ledna 1466.
(Ruprecht Wittelsbach, arcibiskup a kurfiřt kolínský (1427 – 1480).

(103 - KŐLN - COLOGNE)

Po odjezdu z Kolína jsme noclehovali v Jülichu, vzdáleném deset mil, …
(104 - JÜLICH)
… a odtud jsme jeli do Cách (Aachen), města vzdáleného čtyři míle. Zdrželi jsme se tam dva dni. Pan Lev, když tam přišel, požádal měšťany, aby mu ukázali ostatky svatých, jež mají. Pozvali ho na radnici a laskavými slovy se mu omlouvali, řkouce, že mu nejenom ochotně ukáží ostatky, jež by rád viděl, ale že kvůli němu učiní také všechno, oč by je požádal, že mu však nemohou ukázati svaté ostatky, které budou dále vypočítány. Ty totiž, jak řekli, není dovoleno ukazovati nikomu vyjma jednou za sedm let, nebo když je po císařově smrti jiný zvolen na jeho místo a tam se odebere, aby korunu přijal. Neboť v onom městě bývá volený císař především korunován a jenom tenkrát se ukazují ostatky, jejichž výpočet následuje: tři plenky, do nichž panna Maria zavinula novorozeného Krista, košile Panny Marie, kterou měla na sobě, když porodila Krista, rouška, kterou byl Kristus opásán, když visel na kříži, a lněný šátek, na němž byla položena sťatá hlava svatého Jana Křtitele. Tyto ostatky ukázati odepřeli, řekli však, že ostatní všechny jsou ochotni nám ukázati, a ihned s námi vyšedše, dovolili nám prohlédnouti si především tři zuby svatého Tomáše, zub a vlasy svaté Kateřiny, vlasy rodičky Páně a její pás, kterým byla opásána v čas svého těhotenství. Tento opasek není příliš široký ani dlouhý a je udělán z bílé vlny, jejímž středem běží po celé délce černá čára. Na opasek je přidělána černá spona a černé knoflíky, smolou potažené. Dále nám ukázali lovecký roh, meč, hlavu a holenní kost svatého Karla, jakož i korunu, kterou bývá korunován král římský. Dále pouta svatého Pavla a krev svatého Štěpána, mučedníka, jakož i jeho kosti a onen rákosový prut, kterým byla Kristovi, visícímu na kříži, podána houba, namočená v octě, a provaz, kterým byl Kristus přivázán ke sloupu, když ho bičovali důtkami. Uviděli jsme také hrob svatého Karla a opasek Pána Ježíše, kterým býval opásán. Udělán jest z řemene, je dosti dlouhý, ale ne příliš široký, a je to zpečetěno zlatou bulou. Kněží říkali, že svatý Karel jej koupil od pohanů. Dále tříska ze svatého kříže, hřeb, kterým byly ke kříži přibity nohy Kristovy, a velmi mnoho jiných ostatků. Viděli jsme také nějaký hrob, v němž jsou nějaké znamenité ostatky uzavřeny, a dále hrobku, v níž je pochován svatý Quirinus římský spolu s jinými Římany. Tento náhrobek jest celý zlatý, půldruhého sáhu dlouhý a půldruhého lokte široký. A toto všechno, o čem jsem teď mluvil, jsme viděli v Cáchách.
(105 - AACHEN - CÁCHY)

Měšťané v Cáchách prokazovali panu Lvovi velikou čest a úctu, darovali mu víno a vystrojili mu znamenitou hostinu. Také v teplé lázni se tam pan Lev koupal.

Z Cách jsme potom jeli dále do města, zvaného Neusse, které také náleží biskupovi kolínskému. Město poctilo pana Lva vínem. Mají tam nádherný ženský klášter a nejkrásnější jeptišky, jaké jsem kdy viděl. V kostele jsme tam viděli také lebku sv. Quirina. Dali nám z ní píti. Do toho kláštera se přijímají jenom šlechtičny a mohou z něho odejít a provdat se. Abatyše pozvala pana Lva a uspořádala pro něho krásný tanec v klášteře. Jeptišky byly ozdobeny velmi hezkými šaty a uměly nejpůvabnější tance. Každá má svého sluhu, který jí slouží, a žijí si po své libosti. Opravdu mohu říci, že jsem nikdy v životě neviděl tolik hezkých žen v žádném klášteře.

Po odjezdu z Cách jsme byli na noc v městečku, zvaném Krefeld, nedaleko něhož leží hrad Cracaw (Crazon). Řečené městečko jest poddáno jednomu hraběti. V těchto místech jsme viděli, jak se loví králíci pomocí ochočených fretek. Fretka vběhne do díry, v níž má králík doupě, a kousáním ho vyžene. Lovec však lapí králíka, jakmile vyběhne z díry, do sítí, natažených kolem doupěte. Místní obyvatelé tvrdí, že za jediný den je možno za pomoci té fretky ulovit i padesát nebo šedesát králíků. Myslím, že se to tuze nepříčí pravdě, protože nějaký lovec jich před našima očima nachytal několik.
(111 - KREFELD)

Odtud jsme jeli dále do Geldern, kteréžto město je poslušno jednoho knížete. Potom jsme dorazili do města, kterému říkají Staré Geldern, a tam jsme zastihli knížete, vládnoucího v tom kraji. Až dosud nám na této cestě nikde nebylo dopřáno viděti tolik krásných koní jako ve stáji tohoto knížete.
(113 - GELDERN)

Onoho času, kdy jsme tam meškali, držel kníže ve vězení vlastního otce. Ale jeho kraj sousedí se zeměmi, poddanými vévodovi burgundskému. Právě v tom čase vévoda burgundský vedl válku s gelderským a vzkázal mu prý, aby otce propustil z vězení. Nechce-li, že to učiní on sám, i kdyby na to měl vynaložit všechny své statky.

Měli jsme tím krajem těžkou cestu. Musiliť jsme si vyžádati volný průchod do obou stran, a třebaže nám byl povolen, přece jsme prošli jenom stěží.

Na další cestě jsme přenocovali v městě Grave, mimo něž teče řeka Mosa. Město toto leží v bažinách na širé planině.
(121 - GRAVE)

V Grave jsme zastihli vévodu. Sám přišel za panem Lvem do hospody a choval se k němu velmi přátelsky. Je to pán drobné postavy, ale prostí lidé jsou v gelderském kraji obyčejně vysocí: jsou nevěrní a příliš pijí.

Příští noc jsme zůstali v městě, zvaném Herzogenbusch.

HLAVA DRUHÁ
V zemích burgundských

Za tím městem se začíná Brabantsko, země vévody burgundského. S'Hertogenbosch je město rozlehlé, uprostřed velikých bažin nebo mořských zálivů, na rovině, a přístup k němu je toliko ze dvou stran. Rozkládají se totiž ony bažiny na jedné straně v šířce dvou mil a na druhé straně ještě mnohem šířeji. V tu stranu, kde není voda, jest cesta na několik mil písčitá. Kolem města je hojnost mlýnů, poháněných větrem.
(124 - ‘s-HERTOGENBOSCH)

Potom jsme přijeli do vesnice Beku (Hilvarenbeeku), která se svou velikostí rovná leckterému městečku.
(126 - HILVARENBEEK)

Odtud jsme jeli do jiné vsi jménem Turnhout. Je to ves veliká, s kamenným dlážděním na způsob měst. Spravují ji dva rychtáři. Domy jsou v této vsi výstavné, vesměs pokryté kamennými taškami, a kromě toho tam lze spatřiti pět kostelů. Burgundský vévoda prý tam častěji přijíždí na lov, neboť kolem této vesnice jsou rozsáhlé lesy, plné rozmanité zvěře.
(132 - TURNHOUT)

Dále jsme přenocovali ve vesnici Niclasheimu, také dosti rozlehlé.
(-  - NICLASHEIM)

Odtud jsme potom dojeli do Lieru. Město to je obehnáno vysokými valy, takže se nepotřebuje obávat žádného nebezpečí od válečné střelby. Valy jsou totiž tak vysoké, že téměř ani hřebeny střech není vidět. Položena jest tato ves na rovině a je oblévána mořskou zátokou.
(133 - LIER)

Odtud jsme na další cestě dorazili do Mechelna, města rozlehlého a opevněného, v rovině položeného a také oblévaného mořem. Městem protékají vždycky šest hodin vody a potom zase šest hodin je nechávají na suchu, podle toho, jak se moře vzdouvá nebo naopak opadává.

Tu uctili našeho pána vínem a velikou čest mu prokazovali. Je to velmi pěkné, veliké a výstavné město, jež provozuje čilý obchod, většinou se suknem. Tu jsme po prvé viděli bružské lázně.

(134 - MECHELEN)

Potom jsme přijeli do Bruselu, města vzdáleného od Mechelna čtyři míle. Je to hlavní město brabantské, a zastihli jsme tam vévodu burgundského (Filip Dobrý, 1419-1467, vládl od roku 1435 v Burgundsku).

Vévoda poslal svého hofmistra, aby přijal pana Lva, a prokazoval mu nadmíru velikou čest. Pan Lev musil denně posílat na dvůr pro víno. Hofmistr to vyložil jako dobré znamení: komu je dáváno víno, ten může býti jist, že za něho bude zaplacena útrata v hospodě. Nosívali tedy den co den ve velikých zlatých konvích, každé o deseti mázech, červené a bílé víno.

Druhého dne po příjezdu jsme byli zavedeni na radnici a prohlédli jsme si všechny její místnosti. V jedné dvoraně jsou tam znamenité obrazy, jakých nelze spatřiti nikde jinde. Potom jsme vystoupili na věž té radnice a dívali jsme se z ní na polohu celého města. Neboť tato věž, krásně postavená a vznášející se vysoko ve vzduchu, stojí i s radnicí právě uprostřed města. Město z jedné strany přiléhá k návrší, z druhé strany se rozkládá v údolí. A zůstali jsme v městě Bruselu mnoho dní.

Syn (Karel Smělý) toho vévody obléhal tenkrát město Lutych a povídalo se, že má pod prapory sto padesát tisíc mužů. Pan Lev k němu poslal herolda starého vévody se zprávou, že se vydal na cestu, aby se seznámil a spřátelil s panujícími rody a aby se osvědčil v rytířství. Když tedy teď slyší, že on, vévodův syn, je udatný a vítězný vojevůdce, nakloněný poctivým mužům, a že teď vede válku proti svým nepřátelům, posílá k němu z té příčiny herolda: bude-li po rytířském způsobu pozván, je hotov k němu přijeti k němu s celou svou družinou a na vlastní útraty. Vévoda vyslechl tuto zprávu velmi laskavě a přikázal heroldovi, aby vyřídil tuto odpověď: že tento vzkaz mu je náramně milý a že je z něho vidět, že pan Lev je muž znamenitý a rytířství znalý, a že mu za jeho tak ochotnou dobrou vůli co nejsrdečněji děkuje. Že však není třeba, aby jezdil, protože nepřátelé, kteří se proti němu chopili zbraní, byli již poraženi a podrobili se mu. Že však prosí, je-li to možné, aby k jeho poctě nějaký krátký čas posečkal, až přivede vojsko domů. Rád prý by se totiž seznámil s panem Lvem a s jeho družinou. Náš pán na něho proto čekal v Bruselu, kde bydlil otec mladého vévody, celých osmnáct dní.

K starému vévodovi byl připuštěn teprve osmého dne. Vévoda poslal k našemu pánovi do hospody své dvořany a pozval ho k sobě. Radové přijali vévodovým jménem pana Lva laskavými slovy a odnesli si od něho rovněž zdvořilou odpověď. Potom odvedli našeho pána do hradu v tom městě, aby se účastnil hostiny s několika vévody, totiž s vévodou z Cleve, s vévodou gelderským, s třemi nemanželskými syny vévody burgundského a s několika hrabaty. Ale panu Lvovi bylo dáno nejpřednější místo nad vévody a také jeho družině bylo stranou u jiného stolu dáno místo přednostní. Nejdříve bylo uctivě přisluhováno panu Lvovi a potom také jeho druhům.

Pan Lev a jeho družina jedli sami ve vévodově komnatě a jinak nikdo jiný s nimi. A právě tak, jak vévodovi přisluhují mocná knížata a hrabata, také našemu pánovi tak musilo býti posluhováno. Vzácného stolního nádobí tam byla taková nesmírná hojnost, že je to k nevíře. A bylo tam dvaatřicet jídel. Po každé bylo přineseno osm velmi vzácných krmí najednou, a všelikých nápojů, jaké je možné vymysliti si, tam bylo dostatek.

Po obědě byl pan Lev odveden k starému vévodovi burgundskému. Ten mu vyšel naproti až do třetí komnaty a vzav pana Lva za ruku odvedl si ho do svého pokoje. Tam potom s pánem po libosti rozmlouval, a když ho propouštěl, poprosil ho, aby k poctě jemu ještě nějaký čas zůstal v městě, než přijede jeho syn, jenž se po vítězství nad nepřáteli má již brzy vrátit. Pan Lev to přislíbil a také všechno ostatní, oč by vévoda požádal. Vévoda potom dodal: „Až se náš syn vrátí domů, postaráme se, aby se konali rytířské hry po způsobu našeho kraje.“

Pan Lev na to odpověděl, přeje-li si vévoda, že také on se svými služebníky bude kláti podle zvyku své vlasti. Vévoda řekl, že je toho velmi žádostiv, a poprosil ho, aby to zařídil tak, aby mohl vévoda poznati rytířský zápas na koních také po českém způsobu.

Potom s ním poslal vévoda dvořany a dal mu ukázati nejprve svou oboru se zvířaty, nadmíru krásnou, velmi velikou, s mnohými krásnými kašnami a rybníky, kde je všelijaké ptactvo i zvířata hrozitánská. Potom dal panu Lvovi ukázati svůj poklad a klenoty, tak nevýslovně nádherné, že prý na vzácných drahých kamenech a perlách daleko předstihují poklad Benátčanů. Říká se, že se nikde na světě nenajde nic tak vzácného, jako má on: je tu prý nad sto tisíc centnýřů raženého zlata a pozlaceného stříbrného nádobí, co jsme v mnohých truhlách viděli do omrzení, že jsme ani nedbali všechno to vidět.

Nejznamenitější kusy, které jsem tam viděl, jsem si zaznamenal, totiž: dvanáct spon, žádná pod čtyřicet tisíc ceny, vévodův klobouk v ceně přes šedesát tisíc, veliký zlatý kříž a na něm ve smaltu umučení Páně, jak náš Pán Bůh visí na kříži a jak pod křížem stojí jeho matka se svatým Janem, všechno vyřezáno a uděláno ze dřeva, na němž umřel náš Pán. Drahé kameny, perly a zlato na tomto kříži se cení na čtyřicet tisíc. Dále pštrosí pero na klobouku za padesát tisíc, kropíř a kabátek na krunýř za deset tisíc, stuha za třicet tisíc, dva křížky za více než šedesát tisíc, veliký zlatý kříž, na němž každý hřeb stojí šedesát tisíc zlatých, koňský náhlavek za více než třicet tisíc a mnoho jiných vzácných klenotů, které nám nemohli ukázat, protože, jak řekl pokladník, nemohli by nám je ukázat ani za tři dni. Jeho pán prý má tolik vzácných věcí, že je mnoho let vůbec neviděl a ani neví, kde jsou.

Našemu pánovi, panu Janu Žehrovskému z Kolovrat, Acháci Frodnerovi a Gabrielu Tetzelovi při tom udělil vévoda klevský svůj řád.

Třetího dne po této rozmluvě poslal vévoda do pánovy hospody herolda s dotazem, zdali by nechtěl jeti naproti jeho synovi, protože podle zpráv je vzdálen od města již jenom dvě míle. Pan Lev tedy, když byl rozkázal, aby se jeho družina ustrojila co nejnádherněji, vyjel mu ty dvě míle naproti.

Tam jsme spatřili jeho zástupy, jak šly nám naproti, a viděli jsme, jaké mají vozy, zbraně a jiná vojenská instrumenta. Když jsme se jich ptali, kde je vévoda, odpověděli, že se nedaleko odtud zabývá lovem se sokoly. Když jsme se již blížili, oznámili vévodovi, že přijel onen pán, který mu do tábora poslal vzkaz, že rád přijede, kdyby mělo dojít k boji. Vévoda, jakmile to uslyšel, nechal lovu a všeho ostatního a rychle vyjel panu Lvovi naproti. Když byl vévoda již v dohledu, náš pán s několika jezdci po boku chtěl slézti z koní. Vévoda však, jakmile to z dálky uviděl, pobodnuv koně přijel s družinou a trubači k našemu pánovi a nedopustil jim učiniti to. Potom uchopil pana Lva za ruku, odjel s ním stranou od své družiny a nepustil ho pak od svého boku, dokud nepřijeli do města.

Protože se již stmívalo, vyhrnuli se vévodovi daleko před město naproti veliké zástupy lidu s hořícími pochodněmi a po celou cestu celým městem svítila až k hradu nikde nepřerušená řada světel. V městě přitom byla mnohá a rozmanitá podívaná a hry. A věru mohu potvrditi, že světel tam tenkrát bylo na několik tisíc.

Přijeltě tam Karlos po prvé od Paříže a Lutychu. Lidu měl tenkrát na šedesát tisíc koní a čtyřicet tisíc pěších. Všechna řemesla vyšla mu naproti, každý cech ve zvláštní barvě. Rovněž konšelé vyjeli. A než vévoda všechny ty skvostné hry všude po ulicích viděl a než přišel do paláce, prodlilo se dlouho do noci. Starý vévoda mu poslal naproti nejznamenitější své rady. Ti ho vedli s jistým počtem lidu do starého paláce, a mezi nimi též pana Lva a jeho šlechtické druhy spolu s devíti knížaty.

Když se potom přijelo na hrad, kde bydlil starý vévoda, jeho vévodský syn slezl z koně a vyzvav pana Lva, aby také sestoupil, vzal ho za ruku a vedl ho ke svému otci. Ten seděl v síni na stolci, kolem něhož bylo všechno všude pokryto sukny, nádherně prošívanými zlatem, jak se sluší na vévodský dvůr. Když se k němu přiblížili, poklekli. Ale vévoda dělal, jakoby jinam hleděl a jako by to neviděl. Poklekli tedy podruhé, a když ani tentokrát nebyli zpozorováni, poklekli potřetí. Teprve teď podal starý vévoda pravici napřed synovi a potom také panu Lvovi. Takto, drže je oba za ruku a kráčeje mezi nimi, vedl je do vlastního pokoje devíti pokoji, z nichž každý byl na chodbě hlídán asi stovkou ozbrojenců. Zdali tomu tak bývá vždy, to jsem nezvěděl přesně. Ale když jsem se na to vyptával, odpověděli mi, že nikdy, ani ve dne, ani v noci, tam nebývá stráží méně. Jestliže jest tomu opravdu tak, řekl bych, že žádný křesťanský král nemá dvůr tak skvělý a nádherný.

Potom druhého dne byl pan Lev zaveden k vévodově sestře, vévodkyni bourbonské. Viděli jsme tam mnoho hrdých, krásných paní a dívek. Paní z Bourbonu prokazovala našemu pánovi velikou čest a náramně se divila vlasům Čechů.

Příštího dne dal mladý vévoda vyhlásiti turnaj, aby ten, kdo by se ho chtěl zúčastnit přijel na určené místo.

Když se sjeli, dívali jsme se na jejich způsob klání. Utkávají se, pobodše koně, s přehradou mezi zápasníky, ale dřevcí používají velmi tenkých. Ten pak, kdo jich zláme největší počet, dosahuje slávy vítězství. Dříve než odjedou z kolbiště, spočítá se hned, kolik každý zlámal dřevcí. Toho pak, který jich zlámal nejvíce, veliký zástup lidí, s velikým křikem vyvolávaje jeho jméno a oslavuje vítězství, doprovází až k jeho obydlí.

Když byly tyto hry skončeny, vévoda poslal o třetí hodině noční k Janovi Žehrovskému, aby k němu přišel s několika staršími z české družiny, kteří by chtěli zápasiti. On že jim každému určí protivníka. Přijel tedy pan Jan s několika druhy, které si podle svého vybral, na hrad. Když jsme potom přišli do síně, kde byl vévoda s třemi vévodkyněmi, burgundskou, clevskou a gelderskou, a s jinými vznešenými paními a pannami, přistoupili k Janu Žehrovskému vévodovi služebníci a oznámili mu, aby se připravil k zápasu, protože jejich protivníci brzy přijdou. Když však se pan Jan optal, jak budou zápasiti, zdali nazí či v prošívaných kabátech, odpověděli, že se podle tamějšího zvyku zápasí v kabátcích, že však pod pás, totiž za nohy, chytati není dovoleno, jinak však že je jest každému dovoleno, aby svého protivníka povalil na zem, jak chce. „Neboť“, řekli, „takový zvyk máme v naší zemi proto, aby hojně přítomným paním a dívkám nevzešla z účasti na zápasech žádná hanba. Proto mají zápasníci spodní oděv, totiž spodky a kabátec.“

Když se zápas započal, zápasník nemohl nikterak odolat panu Janovi. Třikrát ho pan Jan povalil na zem. Mezi diváky to vzbudilo veliký podiv. Povídalo se totiž, že ve všech zemích vévody burgundského není možné najít siláka jemu rovného, že až do toho času nebyl v zápase přemožen ještě od žádného člověka a že za to mimo obvyklý plat dostává ročně pět set zlatých. Teď však že tento plat patrně ztratí, když byl třikrát přemožen. Po tomto zápase vévoda povolal k sobě pana Jana, oděného toliko kabátcem, tak jak zápasil, ohmatal mu všechny údy, nohy, ruce, prohlédl mu celé tělo a velmi se divil, že jeho zápasník byl poražen. Potom se pana Jana optal, zdali s sebou nemá nějakého šlechtice. On že by proti němu postavil skvělého protivníka, jednoho hraběte. Pan Jan měl s sebou jistého Kevarda, a ten, když potom zápasil s oním hrabětem, povalil ho třikrát na zem.

Potom k vévodovi přistoupil Šašek a pravil mu: „Nejjasnější kníže, prosím, aby mi Vaše Výsost přidělila protivníka, jakého mi uzná rovným.“

Vévoda, když to uslyšel, kázal zavolati jistého člověka, aby s ním zápasil. Když jsme se chytili do křížku, poprvé jsem ho povalil na zem. Když však vévoda poručil, abych se s ním utkal ještě jednou, padl jsem na zem tak prudce, že jsem mohl ducha vypustiti.

Po tomto zápase dal vévoda přinést víno a cukroví. Bylo pak ho po zemi rozsypáno jistě za několik zlatých. Mně však nabízely vévodkyně (choť Karla Smělého, Isabella Bourbonská, Anna Klevská, a Kateřina – dcera gelderského vévody Arnolda) tolik vína, že jsem se stěží dostal domů, protože jsem se opil.

Druhého dne po těchto zápasech klál pan Lev na dvoře vévody burgundského s Janem Žehrovským. Srazili se s tak žhavou myslí, že pan Lev zlomil své dřevce o prsa pana Jana. Ale žádný z nich nebyl tím nárazem z koně svržen. A tu poprosil pan Jan našeho pána, aby mu dovolil zlomiti k poctě přihlížejících vznešených paní a panen své dřevce. Když k tomu pan Lev přivolil, pobodl Jan Žehrovský koně ostruhami, namířil dřevcem do zdi, právě pod okno, z něhož se díval vévoda s manželkou a s jinými vévodkyněmi, a vrazil dřevcem do zdi tak prudce, že kůň tím nárazem dosedl na zadek. Někteří z vévodových dvořenínů hned přiběhli a zjišťovali, není-li pan Jan přivázán k sedlu, protože tak prudkým nárazem nespadl z koně. Tu však pan Jan pobodl koně podruhé a dřevce zlomil, vůbec nijak se při tom nezraniv. Bylo to pokládáno za veliký div, neboť u nich je zvykem utkávati se v kolbách vždycky tak, že mezi jezdci je prostavena přehrádka. Přemnozí lidé chodili potom denně na to místo a povídali si, že pan Jan není z toho pokolení lidí, které teď žije na zémi, nýbrž z pokolení dávných obrů.

Když bylo po tom utkání, vévoda kázal přinésti výzbroj, v které zápasili, a ptal se, zdali u nás doma všichni užívají v turnajích takové výzbroje. A potom dodal: „Vy si je berete na hry, kdežto v nás vzbuzují veliký podiv. I pro otcovraha by bylo přespříliš přísným trestem vybojovati takový zápas. Tak si hraješ se životem, jako bys ani žít nechtěl.“

Kláli totiž jenom v prošívanicích, což tamní lidé ještě nikdy neviděli.

Po souboji pánově se utkali také naši dvořané, Frodnar s Tetzlem. Oba zůstali bez hnutí v sedle a Frodnar seskočil po zápase z koně, tak jak byl, v plné zbroji, vůbec se neopřev o třmeny, ku podivu velikého množství lidí.

Kláli v paláci vévodském před vévodkyní z Bourbonu a vévodou. Kdekdo se tomu klání divil, avšak starý vévoda řekl, že v Řezně (Regensburg) viděl ještě více, a dal k libosti panu Lvovi vystrojiti klání po jejich způsobu, přes plot. Klálo mnoho mocných knížat, vévodů a hrabat, s nadmíru skvoucími kropíři, zlatem i stříbrem protkávanými, a s jinými skvostnými ozdobami.

Potom pozval pan Lev mnoho mocných pánů a krásných paní k sobě a vystrojil jim hostinu po českém způsobu. Velmi se tomu podivovali. Po hodokvase měli nádherný tanec. A pan Lev, když chtěl, mohl sám vyzvat k tanci i nejmocnější paní: přivolily mu a vesele se s ním pobavily.

Když byly všechny tyto kratochvíle skončeny, poslal vévoda k panu Lvovi do hospody a rozkázal zavésti ho do své klenotnice a postaral se, aby byly na stůl vyloženy a jemu ukázány všechny drahé kameny, roztříděné podle různých jmen, a jeho roucha, vyzdobená perlami a drahými kameny. A nařídil svým radům, aby pana Lva požádali, cokoli by se mu z oněch šperků líbilo, aby sobě vzal, vévodovi ke cti. Ale pan Lev nechtěl nic přijmouti, kázal vévodovi vyříditi hluboké díky a dodal:„Chraň mě Bůh, abych něco přijal! Neboť jsem se svou družinou nepřišel sem přijímati dary, nýbrž proto, abych osvědčil rytířskou zdatnost, jsem se vydal na tuto cestu a s pomocí Boží ji tak míním také dokonati. Peníze a bohatství lze získati snadno, ale toliko dobrá pověst má trvání věčné. O tu jsem v duchu vždy usiloval a s vůlí Boží ji s sebou odnesu také do hrobu.“

Vedl tedy pan Lev v tomto městě život nádherný a bohatý radovánkami. Stálo ho to nesmírně mnoho peněz, ale vévoda ho opatřoval vším potřebným. Pan Lev daroval panu Karlosovi velmi hezkého koně. A vévoda dal podkonímu třicet korun zpropitného a Achácovi Frodnarovi nádherného mimochodníka, ještě lepšího, než byl kůň pana Lva.

Osmnáctého dne po našem příchodu do Bruselu se pan Lev šel rozloučiti s vévodou, a když mu poděkoval za všechnu tu čest, která mu byla prokazována, poprosil vladaře, aby mu přidělil herolda, aby tím bezpečněji mohl procestovat všechny jeho kraje. Vévoda na to odpověděl: „Nepatrnou službičku od nás žádáš, příteli. Žádej o něco většího a znamenitějšího a nedostane se ti odmítnutí. Rozumí se, že i ve věci, kterou žádáš, ti milerádi vyhovíme. Máme herolda, který pobýval již u všech křesťanských králů a zná sedmnácte řečí. Toho ti rádi dáme a přikážeme mu, aby tě věrně dovedl až do tvé vlasti. Až ti pak věrně poslouží a vrátí se k nám, pozná, že v nás má milostivého pána.“

Řečenému heroldovi potom v naší přítomnosti řekl táž slova a dal mu tytéž rozkazy. Herold s námi potom přišel až do Čech. Ale toho dne, kdy se pan Lev rozloučil s vévodou, jsme uviděli ještě podivuhodné divadlo.

U bruselského hradu je zvířetnice a v ní rybník. Jeho hladina byla tenkrát pokryta ledem. Vévoda přikázal některým svým dvořanům, aby šli do té zahrady a aby závodili na zmrzlém rybníku. Bylo jich osmadvacet a závodili mezi sebou tak hbitě, že jsem tak rychlé lidi nejen nikdy neviděl, nýbrž ani vyprávět o něčem takovém jsem ještě nikdy neslyšel. Zvláště jeden z nich vynikal takovou rychlostí, že velmi často sám předstihl dvaadvacet soupeřů, kteří s ním závodili. Jejich rychlost v běhu a hbitost v obratech byly tak veliké, že by se jim nebyl mohl vyrovnati běh žádného koně. Velmi jsem byl žádostiv vyzvědět, co to mají pod nohama, že se mohou na ledě obraceti tak rychle. Veliký div by totiž již býval, kdyby byli dosáhli takové rychlosti v obratech na pevné zemi. Byl bych si to ovšem snadno zjistil, ale nemohl jsem odejíti od pána, jenž se na to s vévodou díval z hradu. Také všelijaké šelmy jsme tam v té zahradě viděli.

Potom se pan Lev rozloučil s vévodou burgundským i s jeho synem. Byli při tom také tři vévodovi levobočci, jimž se u nás říká sebranci. V oněch krajích jim to není k hanbě tak jako u nás. Jídlo a nápoje jsou pro ně, dříve než přijdou na stůl, ochutnávány právě tak jako pro zákonitého vévodova syna. Někteří králové a knížata mají totiž zvyk, že si na svých hradech vydržují souložnice. A jejich dětem, kolik jich s nimi mají, dávají za svého života úděly, jež jim zákonité děti neodnímají ani po smrti otcově. Kdyby se nějaký kníže dostal do sporu s nějakým takovým levobočkem, a když by z toho mělo dojíti k souboji, kníže by nesměl souboj odmítati pod záminkou, že bastard není hoden bíti se s ním, jsa levobočkem, kdežto on sám pochází z lože manželského. Nemůže ho odmítnouti a musí se s ním bíti. V oněch krajích se totiž lidé tak nehanobí a nepeskují se jako u nás.

Následuje průvodní list vévody burgundského Filipa, daný v Bruselu 21. ledna 1466, a jiný téhož, daný v Bruselu 9. února 1466, a konečně list Karla burgundského, hraběte charolaiského, daný v Bruselu 10. února 1466.
(Filip III. Dobrý, vévoda burgundský, brabantský a lucemburský (1396 – 1467).
(Karel Smělý, vévoda burgundský, brabantský, lucemburský a gelderský (1433-1477).

(135 - BRUSSEL)

Když jsme z Bruselu odjeli od vévody burgundského, dorazili jsme do Dendermondu, města vzdáleného odtud pět mil a poddaného vévodovi burgundskému. Cesta k tomuto městu je bařinatá.
(138 - DENDERMONDE)

Při dalším pochodu na noc jsme zůstali v Gentu. Gent je od Dendermondu vzdálen pět mil, a také k němu vede cesta močálovitá. Jest to ze všech měst, poddaných vévodovi burgundskému, město největší a nejpevnější.

Má nadmíru obyvatelstva a je tu též veliký obchod. A mnoho krásných žen. Někteří nechtějí Gent ani městem zváti, neboť na jedné straně nemá zdi: tu teče jen voda.

Pověst praví, že kdyby vévodovi bylo třeba jejich pomoci, Gentští by sami mohli postaviti padesát nebo i více tisíc zbrojného lidu. Jest to totiž město velmi veliké, celou míli zdéli a o něco méně zšíři. Položeno jest u mořských močálů. Povídá se o něm, že se proti vévodovi burgundskému třikrát vzbouřilo.

Kolem města je mnoho mlýnů, poháněných větrem, tak mnoho, že jsem jich ještě nikde tolik neviděl. Soudím, že je jich tam na tři sta. Na gentském hradě jsme viděli manželku starého vévody.

Gent leží ještě v Brabantsku, na rovině, ale ve vzdálenosti čtyř mil od města leží ves, která rozděluje Brabantsko a Flandry.

V Brabantsku se nám cestou velmi často stalo, že jsme měli nedostatek dřeva a jiného paliva na vaření. Proto jsme byli nuceni místo dřeva užívati za palivo kravinců a drnů, jež tam skládají na veliké hromady a suší jako dříví. V těch krajích mají také jakousi zeminu, která hoří plamenem jako uhlí, jehož užívají kováři. Neboť lesů a dříví jest v tomto kraji, kterým jsme projížděli, nedostatek. Proto se k topení užívá těch věcí, o nichž jsme mluvili.
(139 - GENT)

Z Gentu jsme se dostali do Brugg ve Flandřích. Cesta je tam osm mil dlouhá a celá močálovitá a písčitá až k samým hradbám. Také toto město jest rozlehlé, krásné a bohaté všelikým zbožím. Jest k němu totiž po souši i po moři otevřen přístup ze všech zemí křesťanského světa. Kupci tam mají velikánské vlastní domy a v nich mnoho klenutých světnic. Domy jsou postaveny u přímořských močálů, které se městem rozlévají až k nim. Jsou totiž v tomto městě mnohé vody, překlenuté asi pěti sty pětadvaceti mosty, jak jsem se doslechl, protože já sám jsem je nepočítal.

Do Brugg jsme přijeli týden před masopustem a slavili jsme jej tam, bavíce se všelijakými hrami a tanci. V tom kraji, zvláště pak v Bruggách, mají takový obyčej, že v posledních masopustních dnech chodí urození lidé v maskách a v přestrojení. A každý se v tom snaží býti co nejvystrojenější. A takovou barvou, jako nosí pán, se zdobí také jeho dvořané. Tváře si zakrývají škraboškami, aby nebyli poznáni, a chodí všude tam, kde se provozují tance a jiné kratochvíle. Tam potom všechno zní hlasitým hlaholem trub a duněním bubínků. A když tam někdo najde svou milenku, o kterou se uchází, odevzdá jí lísteček se svým jménem, ale nic jiného s ní nemluví, aby nikdo mimo ni nevěděl, že je to on. Potom s ní tančí. Po tanci s ní hraje všelijaké hry, až v tom prosází několik zlatých, podle toho, kolik snese jeho kapsa. Po jejich odchodu se zase jiní baví baví týmiž hrami. A to je jediná jejich práce po všecky dny poslední.

Ještě jiný zvyk mají ve Flandřích, že totiž šlechta tam nebydlí na venkově, nýbrž v městech, takže tam mají nejrozmanitější zábavy a rozkoše.

V Brugách jsme teprve pořádně užili pravých bružských koupelí. Byli bychom tu rádi kláli s měšťany a honili, ale oni nechtěli. Na masopustní úterý (18.II.) pozval burgundský bastard pana Lva a jeho šlechtické druhy k sobě, sezval nejkrásnější bružské paní a vystrojil našemu pánovi nádhernou hostinu a dal při ní postaviti nádhernou kredenci, která měla cenu velikého statku. Tu jsme bouřili a tropili mnohé světské kratochvíle.

(141 - BRUGGE)

Z Brugg jsme jeli dále do města Dunkirch - Dunkerque. Také to je poddáno vévodovi burgundskému. Tam jsme poprvé přišli k moři, neboť město leží na mořském břehu. Opevněno je tak silně, že se mu nemůže vyrovnati žádné jiné z měst vévody burgundského, ačkoli pod jeho vládou je čtrnáct zemí. Může totiž býti na všech stranách kolem dokola zatopeno mořskou vodou, aby přístup k němu byl uzavřen na dálku dvou mil. Za příznivých větrů vysílá toto město na lov přes sto lodí, které naloví veliké množství ryb. Ani zajíců jsme kolem žádného města v tom kraji nikde nespatřili tolik jako zde. Druhého dne jsme viděli, jak tam chytají ryby na návnadu, položenou na suchu. Dělají to takto: Když se totiž voda při mořském odlivu vzdálí jednu nebo dvě míle od břehu, zanechá tam po sobě široký pruh suché země, a na tu pak rybáři nakladou návnadu na ryby. Když potom přijde zase příliv a voda opět stoupá, všechna ta místa se zalijí vlnami, ryby berou na vnadidla a tak se chytají.

Při tom pobřeží leží země, zvaná Freiland, to jest země svobodná, podléhající vládě vévody burgundského.

Tvrdí se, že by z ní, kdyby vévoda potřeboval, bylo možné povolat do zbraně sto tisíc lidí. Neboť tento vévoda se bohatstvím a mocí snadno vyrovná kterémukoli křesťanskému knížeti. Má totiž veliké poklady a peníze, čtrnáct vévodů a velmi mnoho hrabat pod svou vládou. Zákonitého syna však, dědice všeho toho velikého bohatství má pouze jediného a tři levobočky.
(146 - DUNKERQUE - DUNKIRK)

Z města Dunkerque, jehož hradby jsou oblévány mořem, jsme přišli do Graveling - Gravelines, města to vzdáleného od onoho tři míle a položeného u moře v močálech.
(147 - GRAVELINES)

Z Gravelines jsme se dostali do Calais, vzdáleného tři míle, ležícího na mořském břehu a poddaného králi anglickému. Půl míle za tímto městem se končí Flandry. Kdo chce plouti do Anglie, musí vyplouti z tohoto města. Když jsme tam přišli, musili jsme čekati celých dvanáct dní na větry, které by vanuly do Anglie.
(149 - CALAIS)

HLAVA TŘETÍ
Návštěvou v Anglii

Pan Lev byl již rád, že se může plaviti do Anglie, ale zdálo se mu, že má na tu cestu po moři příliš mnoho čeledi. Poslal proto mnoho koní zase domů, ale nikoho ze šlechty, nýbrž toliko samé služebnictvo. Neponechal sluhy žádnému pánovi ani rytíři, vyjma kolik jich měl sám: jen pan Jan Žehrovský podržel dva sluhy a Achác Frodnar a Gabriel Tetzel po jednom. Koní si však na tu cestu přes moře přece ponechal šestatřicet.

Calaisští mu učinili velikou čest a obdarovali ho.

Potom tedy opatřil pan Lev loď, a vtáhli do ní všech šestatřicet koní. V noci přišel vítr, takže jsme mohli vyplouti. Vytáhli jsme teda plachty a odrazili od země. Ale když jsme z přístavu vypluli na širé moře, loď dostala velikou díru a nateklo do ní tolik vody, že koně v ní stáli až po břicho. Tehdy nám Pán Bůh dopřál to štěstí, že se vítr obrátil, takže jsme mohli plouti nazpět. Kdyby se vítr nebyl obrátil, byli bychom všichni utonuli.

O velikém nebezpečí, v němž jsme se ocitli, vsednuvše na loď a odneseni na širé moře, nyní upustím vypravovati.

Tak jsme byli z moře zahnáni nazpět a musili jsme se vrátit do Calais. Měli jsme při tom neobyčejné štěstí, a všichni, kteří tuto naši příhodu viděli, se velmi divili. Říkali totiž, že již sto let se nikomu nepoštěstilo tak, jako nám.

Zůstali jsme opět několik dní v Calais, opatřili jsme si novou loď a čekali jsme na vítr. Jednoho dne konečně nám Pán Bůh dal štěstí, že jsme měli vítr, takže kapitán chtěl jeti a vyplul hned s lodí z přístavu. I musil pan Lev vsednouti do loďky a plouti k veliké lodi.

V tom se přihnal silný vichr a postihla nás nehoda, takže jsme se málem utopili, a jenom s velikou námahou jsme se dostali na velikou loď. A kdyby ho pan Jan Žehrovský a Gabriel Tetzel nebyli zachránili, byl by se pan Lev, když chtěl vylézti na loď, utopil. Plavili jsme se potom za veliké bouře, a moře dělalo panu Lvovi a jiným druhům tak zle, že leželi na lodi jako mrtví.

Třetího dne po té nehodě jsme opět vstoupili na loď a zamířili jsme k Anglii. Když jsme se k ní blížili, uviděli jsme hory plné vápna, jehož již není třeba v ohni páliti. Zdálky vypadají jakoby pokryty sněhem. Poblíž nich stojí hrad postavený zlými duchy tak pevný a mocný, že mu v žádné křesťanské zemi nenajdeš rovna. Když jsme propluli kolem těch hor a toho hradu, dojeli jsme k městu Sandwichi. Leží u moře a lze odtud po lodích plouti do mnoha zemí. A je to první anglické město, vyskytující se na tom pobřeží.

Tam jsem poprvé uviděl námořní lodi, návy, galeje a šalupy. Návy se říká takovým lodím, které jsou poháněny jenom větry a plachtami. Galeje je taková loď, která je poháněna vesly. Některé mají i přes dvě stě veslařů. Tento druh lodi má znamenitou velikost i délku a může plouti za větrů příznivých i protivných. Užívá se jí nejvíce v námořních válkách, protože se vejde na takové galeje i několik set lidí najednou. Třetí druh je tak zvaná šalupa, také dosti veliká. Ale ničemu jsem se nepodivoval tak velice jako námořníkům, jak lezli na stožár, jak předpovídali příchod větrů i vzdálenost a jak již předem určovali, které plachty mají býti roztaženy a které spuštěny. Jednoho námořníka jsem mezi nimi viděl tak hbitého, že sotva by bylo možné někoho s ním srovnávat.

V Sandwichi mají takový obyčej, že celou noc chodí s loutnaři a s trubači a s velikým křikem oznamují, jaký právě vane vítr. Kupci to slyší, a když je hlášeno, že vane vítr pro ně příznivý, vyšedše, vsedají na lodi a odplouvají do svých vlastí.
(153 - SANDWICH)

Ze Sandwiche jest osm mil do Canterbury. Poddáno jest toto město anglickému arcibiskupovi, jenž v něm má také sídlo. Mají tam klášter tak krásný, že podle souhlasného svědectví všech poutníků sotva by se v které křesťanské zemi našel jemu rovný. Chrám je sklenut na tři patra, takže to vypadá jako tři kostely, jeden nad druhým. Střechu má krytu celou cínem.

V tomto kostele byl zabit svatý Tomáš, canterburský arcibiskup, protože se neústupně stavěl proti nespravedlivým zákonům, jež král Jindřich vydával proti svobodě katolické církve. Napřed byl vypuzen do vyhnanství a potom jemu, když byl povolán nazpět, bohaprázdní lidé, kteří se chtěli zavděčit bezbožnému králi, sťali hlavu, když v chrámu při nešporách vzýval Boha a svaté.

Viděli jsme tam jeho hrob a hlavu. Rakev jest ulita z ryzího zlata, ozdobena drahými kameny a obohacena dary tak nádhernými, že neznám nic tomu podobného. Mezi jinými věcmi drahocennými je na ní viděti také karbunkulový drahokam, který v noci svítívá a je veliký jako půl slepičího vajíčka. Mnozí totiž králové, knížata, bohatí kupci a jiní pobožní lidé štědře onen náhrobek obdařili.

Jednou učinil jeden francouzský král ve válce slib sv. Tomáši, a když potom zvítězil nad svými nepřáteli, přišel do canterburského chrámu a k svatému panu Tomášovi poklekl před jeho rakví a modlil se. Na ruce měl při tom prsten s nějakým vzácným kamenem. A tu biskup téhož chrámu poprosil krále, aby prsten i s kamenem daroval na rakev. Král odpověděl, že ten kámen je mu příliš milý a že podle jeho přesvědčení, dokud má ten prsten na ruce, cokoli podnikne, nic se mu nemůže nezdařiti. Že však mu na hrob, aby mohl býti tím lépe vyzdoben, daruje sto tisíc zlatých. Biskup měl velikou radost a poděkoval králi. Jakmile však král řekl ta slova a odmítl dáti prsten biskupovi, kámen ihned vyskočil z prstenu doprostřed na rakev, jako kdyby jej tam byl zasadil nějaký zlatník. Když král viděl tento zázrak, prosil milého pána, sv. Tomáše a biskupa, aby mu odpustil jeho hřích, a daroval potom na rakev prsten i mnoho více než sto tisíc zlatých. Nikdo nedovede přesně říci, jaký je to kámen. Svítí velmi jasně a vydává takové světlo, že žádné oko naň nemůže podívati tak upřeně, aby mohlo rozeznati jeho barvu. Říká se, že ten kámen má takovou vlastnost: kdyby byl některý anglický král zajat, že je možné vykoupiti jej tím kamenem, neboť má cenu větší než celá Anglie. A pod tou rakví je místo, kde byl milý pán, sv. Tomáš, sťat, a nad rakví visí jeho hrubá, žíněná košile.

Dále nám tam byly ukázány všechny ostatky: především hlava svatého Tomáše arcibiskupa a její tonzura nebo lysina. Potom sloup před kaplí Rodičky boží, u něhož se modlíval a s Pannou Marií mluvíval, což, jak nám bylo jako jisté tvrzeno, mnozí viděli a slyšeli. Ale od toho času, kdy se tyto věci staly, uplynulo již tři sta let. Za svatého však nebyl tento světec prohlášen ihned, nýbrž teprve po dvou stech letech, když se proslavoval velikými zázraky, byl přijat do počtu světců.

Také pramen jest v tomto klášteře, jeho vody se pětkrát proměnily v krev a jednou v mléko, a stalo prý se to nedlouho před tím, než jsme tam přišli.

Pil z něho také pan Lev a všichni jeho služebníci. Potom se jde do malé krypty jako do kapličky, kde byl sv. Tomáš umučen. Tu nám ukázali meč, jímž mu byla sťata hlava, i značný kus svatého kříže, též jeden z hřebíků, jakož i pravé rámě milého pana rytíře, sv. Jiří.

Ostatní svaté ostatky, které jsme tam spatřili, jsem si všechny zaznamenal a jsou to:
Především jsme viděli roušku Marie Panny, kousek Kristova roucha a tři trny z jeho koruny. Potom jsme se dívali na spodní tuniku svatého Tomáše a na jeho mozek a na krev svatého Tomáše a Jana, apoštolů. Viděli jsme také meč, kterým byl sťat svatý Tomáš Canterburský, a vlasy Matky boží, jakož i kus jejího náhrobku. Ukazovali nám také část ramene svatého Simeona, toho, jenž Krista nesl v náručí, hlavu blahoslavené Lustrabeny, jednu holeň svatého Jiří, kousek těla a kosti svatého Vavřince, holeň svatého Romana biskupa a Ricordie panny, kalich blahoslaveného Tomáše, jehož užíval v Canterbury při mši, holenní kost Mildy panny a stejnou kost panny Eduardy. Prohlédli jsme si dále zub Jana Křtitele, třísku z kříže apoštolů Petra a Ondřeje, kosti apoštolů Filipa a Jakuba, zub a prst Štěpána mučedníka, kosti Kateřiny panny a olej z jejího hrobu, který prý tam až podnes vytéká. Dále vlasy svaté Marie Magdalény, zub svatého Benedikta, prst svatého Urbana, ret jednoho z děťátek zabitých Herodesem, kosti svatého Klimenta, kosti svatého Vavřince. A ještě velmi mnoho jiného nám bylo ukázáno, co jsem sem nezapsal.

Z kaple se jde ke kamennému stolci, kde býval obraz Marie Panny, který velmi často mluvíval se sv. Tomášem. Obraz je teď na kůru a má korunu s velmi vzácnými drahými kameny a perlami, které mají nesmírnou cenu. Tam jsme také slyšeli, jak znamenití zpěváci zpívali panu Lvovi k poctě krásnou píseň „Salve“.

Německy se říká sv. Tomáš z Kandelberga, ale správně se jmenuje Tomáš z Canterbury.

(157 - CANTERBURY)

Po odjezdu z Canterbury jsme přenocovali v Rochestru, vzdáleném dvacet mil …
(159 - ROCHESTER)
… a z Rochestru jsme jeli dále do Londýna, urazivše čtyřiadvacet mil cesty.

Londýn je město veliké a nádherné a má dva hrady. V jednom z nich, ležícím na samém konci města a oblévaném mořskou zátokou (ústí Temže), bydlí anglický král (Eduard IV. 1442-1483). Byl právě přítomen, když jsme tam přijeli. Přes tu zátoku, jíž je řeka Temže, jest položen most, kamenný a dlouhý, na němž jsou po celé délce postaveny domy. Nikde jinde jsem neviděl takové množství luňáků jako zde. Pod trestem smrti jest tam zakázáno ubližovati jim.

Je to město velmocné a znamenité. Provozuje se tu veliký obchod ze všech zemí. Je tu velmi mnoho lidu a množství řemeslníků, většinou zlatníků a soukeníků. Krásné ženy, ale drahý pobyt!

Když se král dověděl, že pan Lev přijíždí, dal mu objednati krásnou hospodu a poslal mu daleko naproti herolda a jiné své rady, kteří s naším pánem pak vjeli do města. Brzy potom pozval král pana Lva k sobě. Tam jsme viděli, jak nesmírnou úctu mu prokazují jeho služebníci a jak i mocná hrabata musejí před ním klekati. Král podal panu Lvovi a jeho šlechtickým druhům ruku. A tu mu pan Lev oznámil účel své cesty. Král v tom měl veliké zalíbení a choval se k panu Lvovi velmi přátelsky. Král je velmi hezký, přímý muž a má nejkrásnější dvořanstvo, jaké je možné nalézti v celém křesťanském světě. Za několik dní potom pozval pana Lva a všecky jeho poctivé druhy a vystrojil mu skvělý hodokvas s padesáti jídly podle tamního zvyku.

Za svého pobytu v Londýně jsme byli zavedeni do kostela, v němž se prý narodil svatý Tomáš a v němž je viděti hroby jeho matky a sestry, a potom do jiného kostela, kde jest pochován svatý Eduard (Keuhardus). Ukazují tam zlatý náhrobek, veliký a svící se zlatem a nejdrahocenějšími kameny. Jemněji a krásněji tepané práce, než jakou jsem viděl v tomto kostele, mi nikde jinde nebylo dáno spatřiti. Ani kostely, které by tyto předčily krásou, jsem za celou naši cestu nikde nespatřil. Ani více svatých ostatků není chováno a ukazováno v žádném jiném městě nežli tam. V samém Londýně je dvacet zlatých náhrobků, ozdobených vzácnými kameny, ale v celém království jest jich na osmdesát, stejně ulitých ze zlata a okrášlených drahým kamením. Anglie jest totiž země nesmírně bohatá zlatem a stříbrem, z něhož tam razí nobly a jiné dobré mince.

A třebaže tato země nevyniká velikostí, přece má velmi mnoho obyvatelstva a oplývá krásnými ženami a pannami, jak jsme viděli, když král pozval našeho pána na hostinu.

Tehdy nám byla dána příležitost viděti královské poklady, mezi jiným také zlaté měsidlo. Jedna země platí králi za to, že toto měsidlo má, osmdesát tisíc noblů. Kdyby však o měsidlo přišel, ihned by ztratil celý ten poplatek. Jest proto bedlivě hlídáno, a nikomu není povoleno uviděti je, leda hostům, přišlým z cizích zemí, protože těm je ukazovat přikazuje zákon. Při hostině se k panu Lvovi chovali zdvořile a nádherně a stejně ke všem ostatním jeho druhům, zvláště k Šaškovi, a to jak na dvoře královském, tak také jinde. Ukázali nám také dvě obory, kde chovají množství všelijaké zvěře.

Anglie není ostatně rovinatá, nýbrž hornatá a hustě porostlá mnohými lesy, nemá však lesů černých. Každý les je tam obehnán příkopem a podobně také venkované vedou příkopy kolem svých polí a luk a ohrazují je, takže nikdo je nemůže pěšky, ani na koni projížděti jinak, než po veřejných cestách.

Anglii obklopuje ze všech stran moře, takže je jím chráněna jako soukromá zahrada. V zemi té nepoužívají vozů, nýbrž toliko koní. Na koních nejen jezdí, ale také potřebné náklady dopravují, ačkoli na dopravu břemen užívají také vozíků s dvěma koly. Ženy tam za sebou vláčejí tak dlouhé vlečky, že jsem to neviděl v žádném jiném kraji.

Když uplynuly dvě neděle od našeho příjezdu do Londýna, král povolal k sobě pana Lva, bohatě ho obdaroval a vyznamenal zlatým řádem. Pana Jana Žehrovského, Buriana, Frodnara, Pětipeského a Miroše pasoval napřed na rytíře a potom stejně vyznamenal zlatými řády. Ostatním však, kteří neměli hodnost rytířskou, udělil řád stříbrný. Tak prokázal panu Lvovi velkou čest.

Král sám nám řád pověsil na krk. Byl ochoten pasovati jich na rytíře více a také pan Lev by to byl rád viděl. Ale ti druzí to nechtěli.

Kromě toho dal panu Lvovi a některým jeho druhům ještě několik řádů, aby je sami jiným udělili.

Jednoho dne potom nás dal král pozvati ke dvoru. Královna šla toho dne ráno po šestinedělí do kostela v krásném průvodu s mnohým duchovenstvem, jež neslo nejsvětější svátost oltářní, a s mnohými žáky, kteří zpívali a všichni nesli hořící svíce. Dále veliký zástup paní a dívek z venkova i z Londýna, pozvaných na tuto slavnost, veliký počet trubačů, pištců a jiných hudců, dále královských zpěváků dvaačtyřicet, kteří zpívali velmi krásně, potom více než čtyřiadvacet heroldů a podheroldů, za nimi přes šedesát hrabat a rytířů a konečně královna. Vedli ji dva vévodové.. Nad královnou byla nesena nebesa. Za ní následovala její matka a přes šedesát panen a paní. Vyslechla zpívanou mši, a stejně jak přišla dolů do kostela, s týmž průvodem se vrátila zase do svého paláce. Všichni, kteří šli v procesí, tam potom museli zůstat na hostinu: ženy i muži, duchovní i světští, všichni byli rozsazeni každý podle svého stavu, a byli jich čtyři plné sály.

Panu Lvovi, jeho druhům a nejvznešenějším pánům bylo jídlo podáváno v sále a u stolů, kde jídával král se svými dvořany. A jeden z nejmocnějších hrabat králových musil u králova stolu zasednouti místo něho do královského křesla. Pan Lev pak seděl u téhož stolu o dva kroky níže než onen hrabě, a jinak neseděl u toho stolu nikdo. A všechny ty pocty, které bývají prokazovány králi, co se týká krájení, zkoušení a přinášení jídel, v stejné míře, jako kdyby král sám tam seděl, musily býti místo krále prokazovány tomu hraběti a panu Lvovi tak nádherně, že se tomu ani věřiti nechtělo.

Zatím co jsme jedli, obdaroval král všechny trubače, pištce, hudce a heroldy a jenom heroldům dal čtyři sta noblů. A všichni, které obdaroval, přicházeli ke stolům a vyvolávali, kolik komu král daroval.

Když potom pan Lev s tím hrabětem pojedli, zavedl hrabě pana Lva s jeho poctivými druhy do sálu překrásně vyzdobeného, kde byla královna. Chystala se teprve jísti. Pana Lva a jeho družinu tam postavili do koutka, aby se dívali na tu velikou nádheru.

Královna se posadila do nádherného zlatého křesla, sama u stolu. Královnina matka a králova sestra musily státi o kus níž. A když královna mluvila se svou matkou nebo s královou sestrou, klečely před ní tak dlouho, až si královna vzala vodu. A teprve když bylo královně předloženo první jídlo, sedla si také královnina matka a králova sestra. A její dvorní dámy a panny a všichni, kdo jí posluhovali, vesměs mocná hrabata, musili stále klečeti, tak dlouho, dokud jedla. A jedla asi tři hodiny mnoho vzácných krmí, které jí a také její matce, králově sestře a ostatním přinášeli: o tom by se mnoho dalo psáti. A nikdo nepromluvil ani slovo. Náš pán se svými druhy přitom ustavičně stál v koutku a díval se na to.

Po jídle se započal tanec. Královna zůstala sedět v křesle. Její matka klečela před ní, ale královna jí chvílemi kázala povstati. Tančila tam také králova sestra s dvěma vévody krásné tance, a skvostné poklony, které dělali před královnou, jsem od tak nadmíru krásných panen ještě nikdy neviděl, ani jiní. Bylo mezi nimi osm vévodkyní a asi třicet hraběnek a ostatní vesměs dcery z urozených rodin. Po tanci musili přijít královi zpěváci a musili zpívat.

Také to jsme slyšeli, když král poslouchal mši ve své kapli: pustili tam našeho pána a jeho druhy, a myslím, že není na světě lepších zpěváků.

Tu nám dal král ukázati své svátosti a mnoho svatých, kteří v Londýně leželi. A zvláště jsme viděli kámen z hory Olivetské, kde byla šlépěj Krista Pána, a pás naší Paní i zásnubní prsten a mnoho jiných svátostí.

Potom pozvala dvě hrabata pana Lva i jeho druhy do svého domu a vystrojili nám nevýslovně znamenitou hostinu, podle jejich obyčeje s více než šedesáti jídly. Viděli jsme u nich nejskvostnější koberce. Potom pozval zase pan Lev velmi mnoho hrabat a pánů k nám a dal jim jísti po českém způsobu. Hostina se jim zdála neobyčejnou. Pan Lev chtěl také uspořádati turnaj se svými druhy, ale král to nechtěl dovolit. Daroval tedy pan Lev, pan Frodnar a Gabriel Tetzel všechnu svoji zbroj a závodní koně králi a nechali všechno závodní nářadí v Anglii.

V Londýně, kde jest sídlo anglického krále, zavedli našeho pána do překrásných zahrad, posázených nejrozmanitějšímí stromy a rostlinami, jaké se v jiných zemích nevyskytují. Potom ho vedli do kostelů, nádherně postavených, a ukázali mu tam přemnoho zlatých náhrobků. Svatých ostatků, jak jsem již dříve řekl, nikde jinde jsem neviděl takové množství pohromadě. Když jsem se pokoušel zapsati a poznamenati si je, bylo mi řečeno, že to není možné, abych je všechny mohl seznamenati. Jest jich totiž takové množství, že ani dva písaři, ani kdyby psali dvě neděle, by je nemohli všechny sepsati.

Nejprve jsem z nich viděl pás Marie Panny, který prý si ušila vlastníma rukama, a nohu svatého Jiří. Potom jsem tam viděl onen kámen, na který Kristus, když vstal z mrtvých, vtiskl první stopy svých nohou, jak je to dosud jasně vidět. Dále jsem si prohlédl jeden z oněch šesti džbánů, které, když byly na Kristův příkaz naplněny vodou, daly potom svatebčanům místo vody víno.

V Londýně jest veliké množství zlatníků, tolik, že jsem to nikde jinde neviděl. Neboť jenom mistrů, bez tovaryšů, se počítá čtyři sta. A žádný z nich není bez práce, neboť velikost a bohatost města jim poskytuje sdostatek zakázek.

V tomto městě mají také takový obyčej, že kdykoli tam přijde urozený host z cizích zemí, panny a paní za ním přijdou do jeho hospody, uvítají ho a přinesou dary. To všechno se stalo také nám.

Veliký podiv v nich budila délka našich vlasů. Říkaly totiž, že ještě nikdy neviděly nikoho, kdo by nás předčil délkou a spanilostí kadeří. A nikterak jsme je nemohli přivésti k tomu, aby uvěřily, že nám tak narostly od přírody. Tvrdily, že jsou to vlasy přilepené pryskyřicí. A kdykoli někdo z našich lidí šel prostovlasý po ulici,měl kolem sebe více diváků, než kdyby tam ukazovali nějaké podivné zvíře.

Také takový obyčej tam mají: když přijde host do hospody poprvé, krčmářka mu s celou rodinou vyjde naproti a host musí pak jí, tak všem ostatním dáti po hubičce. Neboť polibek jest u nich totéž, jako když podáš pravici: nejsouť zvyklí podávati ruku.

Takové tedy jsou mravy a obyčeje v té zemi a v zemích okolních. V žádném jiném kraji jsme se netěšili takové úctě jako tam, neboť jak král, tak všichni jeho poddaní, jejichž kraji jsme cestovali, se k nám až k moři chovali uctivě a zdvořile.

Ani hudebníky jsme nikde neslyšeli tak příjemně a lahodně zpívati jako tam: jejich pěvecký sbor se skládá asi z šedesáti zpěváků.

V Anglii mají také takové lesní dřevo, že když z něho uděláš sošku a zahrabeš do země, do roka se promění v kámen. Toto dřevo roste v lese, který je od Londýna vzdálen třicet mil. Rozhlášena jest také pověst dřevěného kříže, vzdáleného od Londýna osm mil: tvrdili nám o něm určitě, že prý s lidmi mluvil.

Posléze se pan Lev rozloučil s králem a král zaplatil za něho v hospodě. Byli jsme tam přes čtyřicet dní. Předtím přišel k mému pánovi jeden člověk, jenž byl správcem špitálu v Jerusalemě, a skoro ho přemluvil, aby v Anglii nasedl a jel do Jerusalema. Ale král ho od toho zrážel, protože by nemohl projeti mimo pohanský ostrov, kudy je třeba plouti.

Když jsme odjížděli z Londýna, král nám dal jednoho šlechtice, znamenitého člověka, aby nás doprovodil až k moři a tam nám opatřil loď, na které bychom se přeplavili do Bretaně.

Měl nás vésti všude po Anglii, abychom si mohli království dobře prohlédnouti. Anglie je velmi malá a úzká, ale dlouhá, s vesnicemi, městy, zámky, lesy a rolemi. Táhnou se tu jen veliká lada a v nich je vidět vrby, pařezy a rákosí. Většinu užitku, který má Anglie z venkova, přinášejí ovce, jež mohou v zimě, v létě najíti na těch ladách pastvu. Mnoho obor se tu najde s mnoha zvláštními zvířaty, a místo dřeva se tam pálí vřes. Nelze tam sice míti mnoho vína, obilí a dříví, zato však se po moři dováží a lidu za nápoj slouží pivo.

Následují průvodní listy anglického krále Edvarda IV., dané ve Westminsteru 26. února 1466.
(Eduard IV. York, král anglický (1442 – 1483).

(161 - LONDON)

První noc jsme na další cestě strávili ve Windsoru na hradě, pod nímž leží ves, oblévaná nějakou řekou. Na tom hradě mají sídlo rytíři řádu svatého Jiří, vesměs příslušníci vynikajících panských a hraběcích rodů. Druhého dne pozvali našeho pána na hostinu.

Potom nám ukázali srdce svatého Jiří a jiné svaté ostatky. Daňků černých, bílých, skvrnitých a všelijak jinak zbarvených jsem nikde jinde neviděl takové množství jako na tomto hradě. Po obědě, když se s rytíři pan Lev loučil, řekli, že ještě nikdy u nich nebyl host tak milý a vzácný jako on, a velmi našeho pána prosili, aby laskavě dal napsati své jméno, že je chtějí vepsati do knihy, z níž se zpívají mše, aby u nich zůstala trvalá upomínka na muže tak znamenitého. A nadto, když jsme ujeli kus cesty, spěšně přijeli za námi a ptali se, jak vlastně se pan Lev jmenuje. Z Londýna do Windsoru je cesta dlouhá dvacet mil.
(162 - WINDSOR)

Z Windsoru do Readingu šestnáct. V této vsi je klášter, rozsáhlý a krásný, v němž žijí kněží řádu panenské Rodičky boží. V tomto kostele visí na oltáři deskový obraz Rodičky Boží, tak krásný, že myslím, že jsem mu podobný ani nespatřil, ani bych spatřiti nikde nemohl, ani kdybych šel až na nejzazší hranice světa. Neboť nic krásnějšího a půvabnějšího nad něj nelze vytvořiti.
(165 - READING)

Z Readingu je čtyřiadvacet mil cesty do Andoveru. V tomto městě jsem spatřil sochu Panny Marie, vyřezanou z alabastrového kamene a také náramně sličnou.
(167 - ANDOVER)

Ve vzdálenosti patnácti mil od Andoveru leží město Salisbury, a to pod hradem, s nímž jest spojena obora, míli široká a osm mil dlouhá. Zvěře jest v ní takové množství veliké, že je to k nevíře. Daňků se nám tam ukázalo několik set a králíků a zajíců jsme viděli bezpočtu. Lidé tam povídají, že kdyby král některého dne poručil, snadno by bylo možné nalapati nebo postříleti tam nějakých dvacet tisíc kusů zvěře. a já bych to nepopřel, protože ta krajina tam neobyčejně zvěří oplývá. Chtěl bych tvrdit, že nikde jinde neuzřím takové množství zvěře jako tam. Obory četné jsou tam a zvěř je tu chráněna před každou škodou. Vlci se v té zemi nedrží. A kdyby se tam nějaký dostal odjinud, ihned zahyne, jak je prokázáno dlouhým pozorováním a zkušeností. Uprostřed obory již zmíněné stojí hrad.

Kostely však a kláštery, jak aspoň soudím, v žádné zemi neuzřím tak nádherné jako v Anglii. Všechny jsou totiž shora kryty olovem a cínem a uvnitř ku podivu vyzdobeny. Ta země tam dává mnoho kovů. Obyvatelstvo tam doluje stříbro, měď, cín a olovo. Proto je země nesmírně bohata.

Nemalá část bohatství přichází obyvatelstvu také z převelikých stád ovcí. Pasou se tam všude a jsou skoro všechny bílé jako sníh. Jenom málo je jich mezi nimi vidět černých. Cizí kupci platí za jejich vlnu nemalé peníze a vyvážejí ji do různých zemí. Salisbury je město otevřené, ale rozlehlé. Zastihli jsme tam jednoho bratra králova, jménem Jiří.

Jmenuje se vévoda z Klarisu a je též v Anglii. Měl radost z příchodu mého pána a učinil mu velkou poctu.

V tom městě Salisbury jest klášter nesmírně krásný a veliký, takže vnější nádherou i vnitřní výzdobou žádnému jinému nezadá. U kláštera stojí věž, vybudovaná velmi uměle.

Krásnějších soch jsem nikde neviděl: jedno dílo představuje Matku boží, držící na rukou Ježíška, a tři krále, přinášející mu dary, druhé anděla, otvírajícího hrob, a Krista, jak vstal z mrtvých a drží v ruce korouhev. Uděláno pak jest to tak, že to vypadá, jako by to bylo nikoli vyřezáno ze dřeva, nýbrž jako by to bylo živé a jako by se to všechno dálo před tvýma očima.

Opati učinili mému pánu velikou poctu i poklonu skvostnými jídly v paláci, nadmíru ozdobeném koberci a jinými vzácnostmi, a vedli ho do svého kůru. Tu jsme slyšeli nejkrásnější sborový zpěv, vše tak mistrně, že bylo radost poslouchati.

Také toto jest hodno zaznamenání: mniši, sloužící mši svatou, nepoužívají na oltářích světel, a to proto, že tamní lidé třikrát odpadli od křesťanské víry. V této zemi zachovávají takový zvyk: Na Veliký pátek a toho dne předtím, významného památkou Večeře Páně, obědvají všichni v kostele a na každém oltáři mají postavena zrcadla. Král pak má v den Večeře Páně ten obyčej, že pozve třináct chudých, všem jim umyje sám nohy a každému z nich poručí dáti peníz, nazývaný nobel, i nové šaty. Chléb, neboli tělo Páně tam kněží rozdělují lidu v stejné velikosti jako u nás.

Více o Angličanech nemám co psáti, leda to, že jsou to, jak se mi zdá, lidé nevěrní a lstiví, usilující o záhubu poutníků, a nesmíš jim věřiti, ani když před tebou pokorně padají na kolena.

Do Salisbury jsme dorazili v pátek před Květnou nedělí (28.III.).

Zůstali jsme tu přes tu neděli a viděli jsme velmi nádherné procesí, jak náš Pán vjel do Jerusalema. A vévoda šel sám v procesí a vedl mého pána vedle sebe.

Na Květnou neděli pozval vévoda pana Lva s celou jeho družinou na hostinu, vystrojenou podle jejich obyčeje velmi nádherně.

Vévoda a můj pán seděli spolu a šlechtičtí služebníci mého pána seděli s hrabaty a pány. Tu nám předkládali nevýslovně vzácná jídla, a jedli jsme déle než tři hodiny.

Mezi jinými jídly přinesli kachny, které se líhnou na moři a neživí se žádnými pokrmy, nýbrž toliko vzduchem.

Řekli nám, že je to ryba, ale upečená a upravená jako kachna. Musili jsme to jísti jako rybu a já jsem při tom měl v ústech chuť ryby. Ryba je prý proto, že to vyrůstá napřed z nějakého červa v moři, a když je to veliké, dostane to podobu kachny a klade to vejce, ale nesedí na nich, a z vajec se nic nevylíhne. Ani potravu prý si to nikdy nehledá na souši, nýbrž na moři, a proto prý je to ryba.

(168 - SALISBURY)

Dále za Anglií, na západní stranu, leží ostrov Irsko (Hybernia) a na něm jeskyně svatého Patrika. Od Anglie je tato země oddělena mořskou úžinou, nepříliš širokou. Její obyvatelé, kteří žijí nejblíže anglickému břehu, jsou poplatni králi anglickému. Ti však, kteří bydlí ve vzdálenějších částech ostrova, jsou podrobeni vládě dvou hrabat, bratrů, to jest: téměř celý ostrov. Ale ti, byvše mocí podrobeni, také jsou nuceni platiti anglickým králům poplatky.

Ve vzdálenosti čtyřiadvaceti mil od Salisbury leží Poole, městečko neobehnané žádnými hradbami. Tam jsme přišli zase k moři a týden jsme tam musili čekati na větry, vanoucí do Bretoňska.

Byli jsme tam právě o Velikonocích. Město leží na konci Anglie u moře, a odtud vyjíždí, kdo se chce plavit do Bretoňska. Připravili tam panu Lvovi dvě lodi, ale než se to stalo, vedlo se tam panu Lvovi velmi nehostině. Koně vytáhli po provazech nahoru a spustili je úzkou dírou na dno, kde potom měli stát. Tak těsno tam měli, že stáli jeden na druhém a o sebe se opírali.

(190 - POOLE)

Když jsme konečně vyjeli z Poolu a pluli po širém moři, potkaly nás dvě ozbrojené galeje, které náležely anglickému králi. Počali na nás odtud stříleti z těžkých kusů, neboť myslili, že jsme nepřátelé.

Pak nás tam stihl nepříznivý vítr, takže jsme byli nuceni uchýlit se do krajiny, která se zove (Garinse) Guernsey a zůstali jsme v tom místě do dvanáctého dne.
(191 - GUERNSEY)

Teprve potom, když přišel příznivý vítr, jsme vyjeli na širé moře, plavili jsme se k Bretoňsku a spatřili jsme tam pobřeží Normandie, kterážto krajina sousedí s královstvím francouzským.

U tohoto pobřeží k nám opět připluly dvě válečné galeje a s velikým křikem a střelbou z děl udeřily na naši loď, neboť byly přesvědčeny, že jsme Francouzi (Galové). Ty galeje náležely králi anglickému a střežily ono moře proti Francouzům. Ale pan Lev, když viděl, že galeje se snaží nás zahubiti a že se pokoušejí nás potopiti, rozkázal, aby náš herold vystoupil na palubu lodi a dohodl se s nimi po způsobu heroldském. Herold na ně tedy hlasitě volal, aby byli pamětlivi křesťanského jména a vyznání a aby nás tak krutě a strašně nehubili. Neboť na té lodi pluje muž vznešený a vysoce urozený, který jezdí po rozmanitých krajích a královských dvorech a který se teď vrací od anglického krále a pluje do jiných zemí. Když jim to bylo řečeno, ptali se, zdali máme nějaké listy od krále anglického. Když jim pak bylo odpověděno, že máme, žádali, aby jim byly ukázány. A když pan Lev svolil, aby se tak stalo, jejich velitelé, rozkázavše napřed, aby naši lodníci stáhli plachty, jako kdyby byli bývali poraženi v boji, sestoupili do člunu a připluli k naší galeji. Když tam potom uviděli královské listiny, padli všichni na kolena a listy líbali. Mají totiž takový obyčej, že takto vzdávají poctu, kdykoli slyší jméno svého krále nebo uvidí jeho listy.

A tu řekli: „Z listů svého pána vidíme, že jsi muž znamenitý a velmi urozený, pročež, přeješ-li si, třebas až do Compostelly tě ochotně doprovodíme a žádnou odměnu si za to nevymiňujeme.“

Ale pan Lev jim za to poděkoval a řekl, že toho není tak velice třeba. Protože však má v úmyslu navštíviti dvory křesťanských králů, ptal se jich, kudy se má bráti ke králi francouzskému a sicilskému. A tu oni, poučivše naše plavce podrobně, jak mají k těm místům plouti, a které hvězdy mají pozorovati, odjeli. Když od nás odpluli, té noci potom nás protivný vítr odnesl daleko od přímého směru, jistě nějakých dvě stě mil, a zahnal nás k jednomu ostrovu jménem (Garnisa) Jersey, který měří tři míle zdéli a tolikéž zšíři.
(192 - JERSEY)

U tohoto ostrova jsme zůstali jedenáct dní, protože jsme neměli vítr, který by nás zavezl do Bretoňska. Jako paliva užívají na tom ostrově dřeva vavřínového a cypřišového, protože jiné tam v té zemi neroste. Ostrov je poddán králi anglickému, ale jest povinen platiti francouzskému králi čtyřicet tisíc korun poplatku. Kdyby tato dávka nebyla placena, byl by francouzský král ostrov již dávno vyhubil, neboť leží nedaleko od Normandie, provincie velmi lidnaté.

Když jsme se po jedenácti dnech dočkali příznivého větru, vypluli jsme po moři přímo do francouzského Bretoňska. Příští noc, když jsme již brázdili širé moře, strhla se hrozná bouře, jež bývá velkým postrachem všech. Ale netrvá dlouho. Kdyby však taková vichřice trvala dlouho, zahubila by nesmírný počet lidí, neboť žádná jiná bouře není nebezpečnější. Přikvapila na nás tak nenadále, že naši lodníci vůbec nic netušili. Tenkrát nechybělo mnoho, a byli bychom se všichni utopili, neboť loď se již naplňovala vodou, vnikající do ní těmi otvory, kudy se do lodi vstupuje. Síla větru byla tak veliká, že ani plachty nebylo možno stáhnouti. Když byly konečně s velkými potížemi a nemalou námahou spuštěny, teprve potom se loď narovnala a stála, jak měla. Neboť předtím byla náporem větru nakloněna na bok až k vlnám. Když jsme se potom dostali z těchto bouří a nebezpečí, padli jsme všichni na kolena a vzdali jsme Bohu díky za to, že nás vysvobodil z takového nebezpečenství a že nás uchoval beze škody. Teprve potom jsme se dostali do Bretoňska a přistáli v městě Saint-Malo.

Je to jedno z největších bretoňských měst.

HLAVA ČTVRTÁ
V zemi francouzské

Saint-Malo má toliko jednu městskou bránu a dvě věže. Poddáno jest jistému biskupovi, ale za vrchního svého pána uznává vévodu bretoňského (František II., vládl 1459-1488). Kdokoli pluje po moři do Bretoňska, musí vplouti do přístavu tohoto města, a to jednak pro jeho výhodnou polohu, jednak proto, že jiné přístavy na tom pobřeží jsou zavřeny, aby se berní a přístavní poplatky, vybírané tam v nesmírné míře, neobracely jinam. Město leží tak blízko u moře, že se vždycky, když vítr vzduje moře, slané vody všude rozlévají městskými ulicemi.

Saint-Malo není sice veliké rozlohou, ale je opatřeno velmi pevnými hradbami. V tomto městě chovají psy, kteří v noci běhají po městě místo nočních hlídačů. Jakmile jsou puštěni z řetězů, nestrpí, aby někdo chodil městem, nebo ho ihned rozsápou.

Nad městem ční na vysoké hoře kostel panenské Rodičky Boží, k němuž jest možné jíti suchou nohou, když v čas odlivu po poledni vody opadnou. Večer však naopak, když vody zase vystoupí, hora jest zakryta vodami tak, že ji téměř ani není vidět.
(193 - SAINT MALO)

Sedm mil od Saint-Mala jest vzdálen Tinténiac, tvrz otevřená.
(197 - TINTENIAC)

Ve vzdálenosti šesti mil od Tinténiaku leží Rennes, město velmi veliké a hlavní město bretoňské.
(198 - RENNES)

Odtud jest do vesnice Bainsu šest mil …
(201 - BAIN-DE-BRETAGNE)
… a dále do Nozay, což jest taktéž ves, rovněž šest mil.
(202 - NOZAY)

Ve vzdálenosti tří mil od Nozay leží Héric
(203 - HÉRIC)
… a čtyři míle odtud Nantes.

Toto město jest dosti veliké a má nad sebou hrad, který jest sídlem vévody bretoňského. Kolem města lze viděti půvabné louky a překrásné zahrady podél řeky Loiry. Řeka Loira je přepásána kamenným mostem tak náramně dlouhým, že delšího jsme až dosud nikde nespatřili. Ve vzdálenosti dvou mil pod městem se řeka vlévá do moře. Neobyčejně oplývá rybou mihulí, a nikde jsem těchto ryb neviděl pohromadě takové množství, neboť pozoroval jsem zde, jak jich vylovili čtyři sta kusů najednou.
(205 - NANTES)

Jinak je Bretoňsko pokryto horami, ale pole má úrodná a lesy dobré, v nichž jen vzácně rostou jiné stromy nežli duby. Každý venkovan tam má své pole ohrazeno kamennou ohradou, takže není třeba, aby tam u svého dobytka na pastvě byli a jej hlídali. A ani sousedům tam dobytek nemůže působiti žádnou škodu. Vlků jest v tomto kraji vidět málo, a když je nějaký vlk lapen, bývá pověšen u cesty jako zloděj, a to i s kůží. Jakmile je někde vlk spatřen, ženou ho ode vsi ke vsi. Právě proto je jich tam tak málo. Nikde na světě se mi od toho dne, kdy jsme odjeli z vlasti, nenaskytlo viděti větší počet rybníků než v Bretoňsku. Sám vévoda bretoňský má rybník v rozloze dvou mil zdéli. Jednou ze šest let z něho dává vypouštěti vodu a ponechává jej vyschlý. Jeho výlov vynášívá dvacet tisíc zlatých nebo někdy i více.

U Nantes je most, táhnoucí se v délce půl míle, neboť tak doširoka se tam rozlévají říční vody.

Zdrželi jsme se tam dvanáct dní.

V Nantes jsme zastihli vévodu bretaňského, neboť zde stále drží dvůr. Je to velmi hezký, přímý, vážný muž a má hezké mužské dvořanstvo. Choval se k panu Lvovi velmi uctivě a ukázal mu svou paní a všechny její panny, nadmíru hezké. Posílal také našemu pánovi denně jídlo a pití do hospody a udělil mému pánovi, panu Janovi a Frodnarovi, Gabrielu Tetzelovi a Muflovi svůj řád. Dává to velmi nerad a je tvrdý, odváží-li se kdo jej odtud odvézti. Mému pánovi však poskytl horlivou přímluvu k jiným knížatům, vévodům i králům. Zůstali jsme na vévodově dvoře asi deset dní. V ten čas přišla zpráva, že mu zemřela matka. Byl z toho nevýslovný zármutek. Jinak bychom tam zůstali déle.

Následuje průvodní list vévody bretoňského Františka, daný v Nantes 4. května 1466.
(František II., vévoda bretaňský (1435 – 1488).

Potom, když jsme vyjeli rovnou k Sv. Jakubu, cestou jsme se dověděli, že sicilský král je nedaleko a že je možné dostat se k němu dvoudenní cestou. Vrátili jsme se tedy a zamířili jsme k němu. Urazili jsme tu cestu za čtyři dni.

Po odchodu z Nantes jsme na první noc dorazili do Rezé (Keuslina) …
(206 - REZÉ)
… a odtud po třímílové cestě do Clissonu. Toto město i jeho hrad jsou poddány vévodovi bretoňskému a leží na hranicích Bretoňska a Francie. Kolem města protéká řeka jménem Sévre (Seure), oddělující Francii od Bretoňska.
(207 - CLISSON)

Z Clissonu do vsi Le May (Le Mé) jest sedm mil …
(212 - LE MAY-SUR-ÉVRE)
… a z Le May do Doué, což jest ves krále sicilského, mil deset. Doué jest vzdáleno tři míle od Saumuru.
(214 - DOUÉ-LA-FONTAINE)

Saumur jest město vynikající, a stojí nad ním krásný hrad z kvádrů postavený a kamennými taškami krytý. Také jeho hradby a stěny příkopů jsou z kvádrů. V tomto městě jsme zastihli sicilského krále s královnou a s jejich synem, vévodou kalabrijským.

Město a hrad oblévá řeka, šířkou a množstvím vody daleko předstihující Dunaj. Na druhém břehu řeky má král letohrádek, kam se uchyluje letního času a kde se bavívá všelijakými lovy. Letohrádek je obklopen dubinou, která velmi oplývá rozmanitými druhy opeřenců a zvěře, a jest od města vzdálen necelé půl míle.

Letohrad byl velmi nádherně zbudován. Král tam právě byl a ke všemu, oč ho pan Lev požádal, byl ochoten. Král je starý, hezký, veselý muž a prokazoval panu Lvovi velmi velikou čest. Ukázal mu svou manželku, paní střední postavy, s velmi hezkými a půvabnými pannami a udělil našemu pánovi a všem jeho šlechtickým druhům svůj řád a dovolil všem – Gabrielu Tetzlovi i několika jiným – aby řád ten sami též udíleli jiným. Král má u sebe mužíka (šaška) jménem Tuybelim a ten má nejmenší hlavu, jakou jsem kdy viděl: pod baretem, který měl ten člověk na hlavě, nebyla o nic větší než velký pomeranč.

Město Saumur leží pod horou v žírné krajině. Kolem něho se na všech stranách zelenají rozsáhlé a půvabné louky, zahrady a překrásné štěpnice. Obtéká je řeka Loire, jež teče z Francie a Bretoňskem se vlévá do moře.
(216 - SAUMUR)

Nedaleko odtud leží klášter, v němž bydlí jeden biskup. Zašli jsme si tam pěšky. Ukázali nám tam především kalich, jehož Kristus použil při poslední večeři, a potom hlavy svatých Filipa a Jakuba, jakož i hlavu svatého Martina, jenž je pochován v Toursu, loket z pravice apoštola Ondřeje a ještě více jiných ostatků. Tamtéž lze vidět hlavy čtyř apoštolů. S klášterem souvisí hrad, na němž sídlí biskup. Ze statků tohoto kláštera plyne roční důchod dvaadvacet tisíc korun. Když jsme si to tam prohlíželi, biskup pozval pana Lva, aby se podíval, dobře-li se mu zdá opatřena jeho spižírna. Uviděli jsme tam takové množství rozmanitých potravin, jaké nám nebylo dáno spatřiti nikdy od toho dne, kdy jsme vyjeli z domova.

Ten biskup je velmi starý člověk a prokazoval panu Lvovi největší pocty, jaké si jen mohl vymysliti. Dal nám píti nejvzácnější víno, neboť má tam kolem sebe skvostnou, velikou vinici a pod ní sklep, a když se víno lisuje, teče rovnou do sklepa. Ve sklepě jsou velikánské sudy, které se nikdy nedostanou ven, a biskup má v nich víno i čtyřicet let staré. Také obilí má nadmíru mnoho a je to velmi mocný, bohatý biskup a vydržuje si skvělý dvůr.

Třetího dne žádal sicilský král našeho pána, aby navštívil jeho město, vzdálené odtud deset mil. Cestou tam jsme byli po řece vezeni až do městečka Ponts-de-Cé. U tohoto městečka je most míli dlouhý, z něhož mýtného plyne ročně do královské pokladny čtyřicet tisíc korun. Za městečkem leží uprostřed vod řeky Loiry, v dosti značné vzdálenosti od břehu, hrad, postavený na pilířích a na obloucích.
(218 - LES PONTS-DE-CÉ)

Příštího dne jsme z tohoto městečka došli pěšky do města Angers. Jest sice pod vládou krále francouzského, ale toho času je měl v moci král sicilský. Protéká jím veliká řeka jménem Maine (Mayenne). Hrad, který je v městě, dala postavit jedna hraběnka před třinácti sty lety, počítaje do toho času, kdy jsme tam byli. V tom hradě lze viděti dvaadvacet velikých věží, postavených všech stejně. Silnější a pevnější hrad jsem do té doby ještě nikdy neviděl. Pan Lev a také my všichni jsme v něm byli hoštěni vlídně a čestně.

Král sicilský poslal tam k svému vrchnímu hejtmanovi, aby byl panu Lvovi zcela k službám a vše mu ukázal, co je na hradě. Hrad leží v rovině a má zevně zděný příkop a uvnitř takovou zeď, že se po ní může vozem jezditi.

Každá z pětadvaceti věží na zdi je obsazena jedním rytířem a je tak prostorná a veliká, že ten rytíř v ní může míti svůj příbytek a domácnost. Uvnitř v hradě stojí králův palác a u něho kostel, překrásně ozdobený. V kostele jsou znamenití zpěváci. Na hradě také bydlí většina řemesel. Tenkrát, když jsme tam byli, se hrad stavěl již dvaatřicet let a bylo tu ustanoveno a nadáno tak, že se rok co rok musí prostavět dvaatřicet tisíc zlatých. Až král sicilský umře, připadne hrad králi francouzskému. Po prohlídce hradu zevně i uvnitř zavedli pana Lva do králova paláce. Zde byla připravena skvělá hostina s nádhernou kredencí a s množstvím stříbrného náčiní, které má král stále v zámku, i s nejznamenitějšími jídly, které se mému pánovi i jeho druhům podávaly i napřed okoušely, jako kdyby tam byl sám král. Na králově posteli tam ležel koberec v ceně přes čtyřicet tisíc zlatých, a všechny pokoje byly vyzdobeny koberci tak krásnými, že se to ani nedá povědět. Po jídle provedli pana Lva ještě všude po celém paláci. Král měl velikou zálibu v ptácích a ve zvláštních zvířatech.

Ukázali nám tam rozmanité druhy ptáků, jiné a opět jiné. Krásnějších klecí jsem nikde jinde neviděl. Některé z nich byly znamenitě veliké, postavené jako domy. Všechny byly plné ptáků, z nichž některých nejsou známa ani jména. Ukazovali nám tam i tři lvy, dva pštrosy, dva levharty a saracénské kozy, přivezené z nejvzdálenějších končin světa, jaké jsem nikdy předtím neviděl.

Přišly z pohanstva a měli uši delší než tři pídě. I jiných zvláštních zvířat viděli jsme tam veliké množství.

(219 - ANGERS)

Potom nás zavedli do kláštera svatého Mořice a ukázali nám hrobku, kterou si sicilský král dal náramně krásně vytesati z bílého mramoru. U hrobky jsou vytesáni tři rytíři, každý ozbrojený mečem a kopím. Ale uvnitř v hrobce je vidět sochy krále a královny, obě ověnčeny zlatým diadémem, ozdobeným drahými kameny. Na tomto dvoře jsme zůstali týden.

Ten král má Němce velmi rád a má jich též mnoho na svém dvoře. Umí též dobře německy.

Následuje průvodní list sicilského krále Reného, daný v Ponts-de-Cé 11. května 1466.
(René I. z Anjou, král neapolský (1409 – 1480).

Spěchajíce odtud dále ke králi francouzskému, přenocovali jsme ve vsi Chauze (Sose), vzdálené od Saumuru čtyři míle, …
(3221 - CHOUZÉ-SUR-LOIRE)
… a potom jsme jeli dále do Toursu třináct mil. Až do tohoto města přijeli přijeli kdysi čeští pánové pro nevěstu krále Ladislava a francouzského krále zastihli tenkrát půl míle před městem.

Velké to město, ležící v Touraine, patří králi francouzskému a je velmi výstavné. Žije tam paní, jež byla zasnoubena králi Ladislavovi. Má teď za muže hraběte de Foix, kterého král učinil hejtmanem v témž městě. Pan Lev si přál uviděti tuto paní, kdysi zasnoubenou králi Ladislavovi. Ale ona, když slyšela, že je Čech a královnin bratr, nechtěla ho k sobě pustiti. Ráno však ji uviděl v kostele. Nechtěla však panu Lvovi učiniti jinou poctu, než že se mu uklonila hlavou. Češi, kteří kdysi pro ni jeli a byli v tom městě, vztyčili tu korouhve se znaky. Obíhala však pověst, že byly všecky strhány a kalem pomazány. Povídá se též, že od smrti krále Ladislava tuto hraběnku nikdy neviděli smát se. Je štíhlá, přímé výšky, pod očima trochu hnědá. Ale říká se, že teď není ani z polovice tak krásná, jako bývala tenkrát, když byla zasnoubena králi Ladislavovi.

Kolem Toursu teče řeka Loire a přes ni je položen dlouhý most, zčásti kamenný a zčásti dřevěný. V městě jsou tři neobyčejně krásné kostely, jakým podobné jsem nikde nespatřil. Dvě míle od Toursu leží hrad Maille a ve vzdálenosti dalších pěti mil jiný, zvaný Langeais (Langest). Král jej právě začal obnovovati s velikým nákladem, a tenkrát tam byly již postaveny dvě krásné věže z kvádrů.
(222 - LANGEAIS)

V Toursu jest pochován svatý Martin a přemnohá těla jiných svatých. Nad městem a ze strany venkovské stojí překrásný a převeliký klášter, v němž žijí mniši řádu svatého Benedikta.
(224 - TOURS)

Od Toursu je vzdáleno sedm mil město Ambois a leží pod hradem, kde obyčejně sídlíval starý francouzský král. Tam se také narodil mladý král jménem Ludvík, který toho času, kdy jsme tam byli, panoval.
(225 - AMBOISE)

Z Ambois je deset mil cesty do Blois, města poddaného i s hradem, který u něho stojí, vévodkyni orleánské. Ještě nikdy jsme neviděli krásnější kamenný most, než jaký jest u tohoto města.
(232 - BLOIS)

Z Blois jest dále sedm mil do vsi Saint-Laurent
(236 - SAINT-LAURENT-NOUAN)
… a odtud dvě míle do Beaugency. Město souvisí s hradem a leží nad řekou Loire. Toho času, když jsme tam byli, totiž po slavném svátku Seslání Ducha svatého (26/V.), se v řece utopilo šedesát lidí a stala se při tom strašná věc. Mezi jinými tam totiž spadla do vody nějaká žena a s dítětem plavala pod vlnami přes dvě míle daleko. Byla potom nalezena u nějakého města. Viděli jsme to na vlastní oči.
(233 - BEAUGENCY)

Z Beaugency jsou dvě míle do Meungu, města s hradem na kopci. Tam jsme našli francouzského krále i s manželkou jeho. Král přijal pana Lva s poctami a pozval ho s celou družinou na oběd. Zůstali jsme v tom místě devět dní.

Meung (Kandis) je malé městečko a leží tři dny cesty od Toursu. Nemohli jsme tam dostati hospodu, ani na dvě míle v okolí, a musili jsme ležeti ve vsi, na tři míle od městečka. Francouzský král obeslal pana Lva, choval se k němu velmi přátelsky a žádal ho, má-li v čem nedostatek, že chce v tom učiniti nápravu.

Dal také pana Lva zavésti k paní královně, své manželce. Musila ho uvítat se všemi svými dvorními dámami. Přišla slavnostně se svými pannami, objala ho rukama a každá ho políbila na ústa. Přikázal to tak král a chtěl to tak míti. Potom podala každému z jeho druhů ruku a jak ona, tak její dámy se k panu Lvovi a k jeho druhům chovaly velmi laskavě. Potom dal král našemu pánovi vystrojit skvělou hostinu. A nikdo by nevěřil, co tu bylo skvělé nádhery, kredencí i stříbrného náčiní, znamenitých jídel a mocných hrabat a pánů, posluhujících u stolu. Král potom poprosil pana Lva, aby k němu, až pojede nazpět, přijel do Paříže, že se tam s ním přátelsky pobaví. A prosil ho, aby u něho zůstal půl roku nebo i celý rok, že mu tak poslouží, aby se mu zavděčil. Povídalo se, že král ještě žádnému knížeti nebo pánovi, ani královna, neprokázal takovou čest jako panu Lvovi. Zaplatil za něho také celý řád v hospodě.

Král je nevysoký muž, černovlasý, snědý, s očima hluboko v hlavě, s dlouhým nosem a s krátkýma nohama. Němce prý nemá rád. Největší jeho radostí je lov. Žije raději v malých městech než ve velikých a má šedesát osobních strážců, kteří vždycky leží v odění před jeho ložnicí. Královna je prostředně krásná paní, ale panny má tak krásné, že bys takových nenašel v celém křesťanském světě.

Řekli nám tam, že francouzský král má ustavičně v žoldu kolem dvaceti tisíc jízdných, kteří vždy leží po okolních vesnicích.

Dále jsme tam slyšeli, že ve Francii je sedmnáct set tisíc kostelů, kolem šedesáti tisíc hradů a měst a městeček, nepočítajíc vesnice, osm kardinálů a stopětadvacet arcibiskupů, nepočítajíc vévody, hrabata, pány, rytíře a panoše, kteří jsou království všelijak poddáni.

(234 - MEUNG-SUR-LOIRE)

Francouzské království jest velmi veliké a oplývá všemi věcmi, jako žádné jiné z křesťanských království.

Následuje průvodní list francouzského krále Ludvíka XI., daný v Meung-sur-Loire 26. května 1466.
(Ludvík XI., král francouzský (1423 – 1483).

Dále jsme jeli k vévodkyni orleánské do města, které se jmenuje Orléans. Vévodkyně pozvala pana Lva i jeho šlechtické druhy do svého domu, prokazovala mu velikou čest a po jídle uspořádala tanec se svými pannami. Byly velmi hezké, ale vévodkyně nijak nevyniká nad průměr: má pětiletého syna, jenž je z francouzské královské krve. Zemře-li francouzský král bez mužských potomků, zdědí francouzské království on.

(235 - ORLÉANS)

Z Orléansu jsme pak jeli mnoha krásnými městy. Francie jest vůbec nejlépe vzdělaná země, se vším, co si jen člověk dovede vymysliti, že jsem to tak po celý život nikdy neviděl.

Cestou k Sv. Jakubu jsme se vrátili do Toursu. Odtud jsme dorazili do vsi jménem Sainte-Catherine. Tam putuje takové množství lidí, buď aby splnili učiněné sliby nebo aby odpykali své hříchy, že větší nával poutníků bys nenašel po celém křesťanském světě. Ukázali nám tam ostatky svaté Kateřiny, totiž její vlasy, žebro a prst.

Milá panna sv. Kateřina tu odpočívá tak milostivě, že, kdo se jí zaslíbil v bitvách nebo jinak, toho neopustila, nýbrž chránila.

V kostele tohoto města se vidí třináct mužských soch a jedna ženská, v životní velikosti lidské, ulitých z vosku.

Vidí se tu, kolik králů, vévodů i pánů se světici té v bitvách a jiných potřebách zaslíbilo a přineslo tam s sebou zcela stříbrné své sochy, nepozlacené, tak těžké, jako byli sami, a jiných mnoho nádherných klenotů, které dali do kostela, muži i ženy.

(246 - SAINTE-CATHERINE-DE-FIERBOIS)

Cestou sedm mil dlouhou jsme ze Saint-Catherine došli do Chatelleraultu, města a hradu, oblévaného kolem tekoucí řekou jménem Vienne (Licca). Město náleží hraběti, bratrovi sicilského krále, tam sídlícímu. Ihned, když jsme tam přijeli, byly našemu pánovi přineseny do hospody čestné dary, a potom se k nám chovali s takovými poctami, že nevím, kde jinde by se s námi na této naší cestě lépe jednalo.

Král francouzský nařídil, aby pana Lva vedli k tomu hraběti. Hrabě mu poslal v nadbytku a ve znamenité jakosti do hospody vše, čeho potřeboval, a zaplatil za něho řád. Dal mu tam též vnésti dvě kredence, že bylo div je viděti: zlaté věci v nich měly cenu jednoho sta tisíc zlatých. Hrabě panu Lvovi daroval modrý damašek a Frodnerovi koně. Po Francii kolovala pověst, že hrabě ten měl vinu na tom, že král ztratil bitvu u Paříže proti vévodovi burgundskému.

Následuje průvodní list Karla IV., hraběte maineského, daný v Chatelleraultu 1. června 1466.
(Karel IV. z Anjou, hrabě z Maine (1414 – 1472).

(251 - CHATELLERAULT)

Z Chatelleraultu jsme dojeli dále do Poitiersu, města vzdáleného sedm mil. Leží na kopci a pod městem stojí hrad, poddaný i s městem jednomu biskupovi.
(256 - POITIERS)

Z Poitiersu do Lusignana je šest mil daleko. Jest to město s hradem, položené na vyvýšeném místě. Pod hradem jest znamenitá obora. V lidu se vypravuje, že tento hrad postavila jedna žena, která prý byla pro svou zlobu a nevázanost proměněna v draka. Město podléhá vládě královské a jest hlídáno tak bedlivě, že se do něho nikdo nevpouští, kdo nemá králova listu, a to proto, že francouzský král jiného města v těch končinách nemá, ačkoli nepřátel tam má velmi mnoho.
(262 - LUSIGNAN)

Sedm mil za Lusignanem leží v údolí ves Melle s hradem. Lidem, cestujícím do tohoto místa, se naskytují dva hrady, postavené jeden vpravo a druhý vlevo. Oba jsou pod vládou bratra krále sicilského.
(265 - MELLE)

Odtud jsou tři míle do města Saintes (Sanzay). Je to město krásné, položené i s hradem na rovině a oblévané onou řekou, která protéká Paříží. Francií protéká sice čtyřicet řek, ale jenom po čtrnácti z nich se do Francie dováží zboží.
(267 - SAINTES)

Ze Saintes jest pět mil dlouhá cesta do Saint-Pierre-d' Oléron (Saint Pierre). Toto město leží u lesa a je zavlažováno řekou Charente, která se pak vlévá přímo do moře.
(266 - SAINT-PIERRE-D‘OLÉRON)

Ve vzdálenosti čtyř mil od Saint-Pierre jest Pons, městečko položené na návrší. Má dvě předměstí, obehnaná hradbou a příkopem.
(268 - PONS)

Čtyři míle za Ponsem jest Mirambeau, ves pod hradem. Cestující do této osady vidí po levici hrad Plassac.
(269 - MIRAMBEAU)
(3269 - PLASSAC)

Z Mirambeau do Blaye je sedm mil. Toto město leží na cestě do Compostelly, a Pařížané a jiní, kdož ze všech dolních končin putují do Compostelly, musejí tam přeplouti sedm mil širokou mořskou zátoku. Kolem města teče řeka Garonne, vlévající se pak do moře.

Město Blaye drželi kdysi celých sto a padesát let králové angličtí. Ale jistá žena, věštkyně, dobyla město nazpět a odňala Angličanům také celé francouzské království. Byla totiž tato žena, dcera jednoho pastýře, od Boha obdařena tak velikými ctnostmi, že dokonala všechno, cokoli podnikla. Ale v poslední bitvě ji anglický král zajal a odvezl do Anglie, a když tam byla na jeho rozkaz posazena na ryšavého koně a vedena městem Londýnem, byla upálena, a její popel byl potom naházen do moře.

Na cestě k tomuto městu jeli jsme tři dni lesy ze samých dubů a kaštanů, v nichž jiných druhů stromů vyjma právě řečeného jest viděti jenom málo. V délce dvou mil je cesta před městem poněkud obtížnější a neschůdnější. Krásnější dobytek a zvěř než u tohoto města jsme nikde neviděli ani neuvidíme. Přepluli jsme tam širokánskou řeku Garonne, jež vtéká do moře a při přílivu teče zase nazpět. V Blaye jsme si prohlédli hroby svaté Apolonie, svatého biskupa Romana a Rolanda. Tento Roland byl syn krále Šalomouna a byl na jeho rozkaz zabit. Chovají tam také jeho meč, dlouhý jedenáct a půl mé pídě, který náležel svatému Olivernovi, Rolandovu druhovi. Mají tam také hrob svaté Belandy, která byla dcerou krále Šalomouna a sestra Rolanda. Vynikala postavou tak vysokou, že nikde nebyla viděna žena tak veliká.
(270 - BLAYE)

Když jsme se rozloučili s tímto městem, dali jsme se převézti přes řeku Garonne a dopluli jsme do Bordeaux, města velmi velikého s třemi hrady. Při plavbě přes řeku jsme viděli několik ostrovů, položených na rozmanitých stranách. Na jednom z nich jsou kanci, na druhém bažanti, a na třetím je viděti překrásné vinice.

Ve vodě před městem jsou nejchutnější ryby, pstruzi, tak velicí a laciní, že bych čtyři nebo pět pídí dlouhého koupil za čtvrt zlatého. Je to jedno z předních měst francouzských.

(271 - BORDEAUX)

Osm mil od Bordeaux je vzdálen Belin, ves v pustých lesích, na cestě compostellských poutníků. Strávili jsme tam noc.
(273 - BELIN-BÉLIET)

Deset mil od Belinu leží Labrit (Erfet), vesnice položená o samotě v lesích.
(274 - LABRIT)
Z Labritu do vsi Fariny jsou čtyři míle a z Fariny do Daxu osm mil. Dax je město s hradem, položené v močálech, pod velmi vysokými horami, věčně bílými od sněhu nikdy neroztávajícího. Z tohoto města jsme odbočili tři míle do lázní, vykoupali jsme se tam a užili jsme mnohé zábavy.

Bylo to v městečku Klerzi, jež patří ještě králi francouzskému. Jsou tu teplé lázně a můj pán se tam jeden den koupal.

(275 - DAX)

Kolem Daxu teče řeka Adour, dosti veliká, a přes ni je dřevěný most. Ve vzdálenosti jedné míle odtud leží ves, v níž pramení také teplé vody.

To jsme již byli z království francouzského v Gaskoňsku a jeli jsme k jednomu hraběti. Gaskoňsko je země velmi chudá, neobdělaná, a její obyvatelé jsou zlí. Ženy tam nosí velmi podivné čepce, jedny jako houby, jiné nasazené do čela a jiné jako ploché mísy, a jsou oškliví, černí, ženy i muži.

Ve vzdálenosti sedmi mil od Daxu leží Bayonne, město veliké s dvěma hrady, položenými v různých částech města a nazývanými jeden Nový hrad a druhý Starý. Městem se rozlévají ze dvou stran mořské vody a mísí se s vodou sladkou. Loví se tam tolik pstruhů a lososů, že sotva by to věřil, kdo by to sám neviděl, a prodávají se za fatku. Bayonne leží na hranicích Francie a Španělska a je od španělských hor, které oddělují Francii od Španělska, vzdáleno čtyři míle, takže se ještě čtyři míle od města prostírá Francie.
(276 - BAYONNE)

HLAVA PÁTÁ
Zemí španělskou do Salamanky

Z Bayonne jsou tři míle do Saint-Jean-de-Luz, vesnice u moře, kde jsou všechny domy pokryty cihlovými taškami. Nade vsí ční hory, jež jsme musili překročit.
(278 - SAINT-JEAN-DE-LUZ)

Ve vzdálenosti jedné míle od vesnice leží na compostellské cestě, na místě povýšeném, u samého moře město oblévané řekou, která jest hranicí čtyř zemí, totiž: Francie, Španělska, Navarry a Gaskoňska. Řeka se jmenuje Bidassoa a město Fuenterrabia.
(285 - HONDARRIBIA)

Pět mil od Saint-Jean-de-Luz je vzdáleno město Hernani, položené na hoře a oblévané kolem tekoucí řekou Urumeou. Kolem města jest na těch horách takové množství ovocných stromů, že jsem jich nikde tolik neviděl. Sejí je tam jako u nás konopí. Jeden měšťan nebo venkovan jich má několik tisíc, a pěstují jich takové množství z té příčiny, že si z ovoce vyrábějí nápoj, protože víno tam nemají a pivo tam neznají. Ten kraj tam jest obklopen velmi vysokými horami a jmenuje se Biskaja (Biskajsko). Tam jsme poprvé viděli ženy a dívky choditi s hlavami ostříhanými, a jenom velmi málo se najde takových, které nosí vlasy. Šatů pak užívají ženy i dívky tak podivných, že jsem nikde, kudy jsme cestovali takových neviděl.

V Biskajsku, zemi ještě chudší než Gaskoňsko, se zlým, vražedným lidem, jsme nemohli dostat žádných potřeb pro koně, ani slámu, ani stáje. Hospdy tam jsou nadmíru špatné. Víno tam rozvážejí v kozlích kůžích, a nikde se nedostane dobrý chléb, ani maso nebo ryby, protože se tam lidi živí většinou ovocem.

Kněží v této zemi mají ženy, jsou málo vzdělaní, nekáží nic víc než desatero přikázání, a nikdo se tam nezpovídá jinou zpověď než to, co kněz odříkává u oltáře. Nechť se dopustil hříchu malého nebo velikého, žádný hřích nejmenuje výslovně, nýbrž myslí si, že to má odbyto takovou zpovědí.

A mají v této zemi znamenité kamenné náhrobky, protože v nich mají velikou zálibu, a zvláště ženy je zdobí vonnými květinami a bylinami a rozsvěcují na nich světla. Hroby jsou mimo kostely, a lidé tam u nich sedí a klečí, nechť je mše nebo nic, takže do kostela se dostanou zřídka. Šlechtic se v této zemi pozná podle tohoto: kdo na pravé noze nemá střevíc, je prý šlechtic. Jeli jsme tam mnoho dní cesty a nepřišli jsme k žádnému městu ani městečku, nýbrž jen ke krčmám.

(295 - HERNANI)

Z Hernani jsou tři míle cesty do Tolosy. Město to leží pod horami a jest obtékáno řekou Orio, která je zvláště bohatá na pstruhy a má dva kamenné mosty.
(296 - TOLOSA)

Z Tolosy jsme potom jeli čtyři míle dále do vesnice Villareal, ležící pod vysokánskými horami. Z Villarealu se do Duranga jede pět a půl míle. Také tato ves leží pod horami, v údolí na místě bařinatém.
(300 - DURANGO)

Pět mil od Duranga jest Bilbao (Guacus), město nepříliš veliké, ale lidnaté, mezi horami položené. Kolem teče řeka Nervión (Velbada), přepjatá kamenným mostem. Nad městem jsou vysoké hory, mající doly na železo a hojně posázené révou. Moře je odtud vzdáleno jednu míli. Ve vzdálenosti jedné míle za Bilbaem se začíná kraj, zvaný Valmaseda.
(301 - BILBAO)

Do stejnojmenné vsi Valmasedy je z Bilbaa (Guaca) pět mil. Ves jest obehnána hradbou, ale je malá, a kolem ní protéká řeka Cadagua (Cadagun). Na tu vzdálenost pěti mil jsme tuto řeku přešli sedmnáctkrát a přihodila se nám tam podivná věc. Přes řeku je totiž položen nepříliš dlouhý dřevěný most, a nad ním na kopci je vidět pěkně postavenou věž, kde bydlí lidé, vybírající od cestujících clo. Když jsme přišli k tomuto mostu a když jsme odepřeli zaplatiti mýtné, protože předtím od nás až dosud nikde nebylo požadováno, celníci nám sebrali koně, kteří vpředu nesli naše zavazadla, a nadto nás chtěli útokem z věže pobíti. Chystali jsme se proti nim na obranu, vytáhli jsme ručnice a namířili na ně. Ale pan Lev zakázal, aby nikdo z ručnic nestřílel, ani šípu nevypouštěl. Neboť, řekl, všechny by nás pobili, kdyby někdo z nich byl od nás raněn. A jeden z nich to potom přiznal: tak že se byli usnesli, že nás, bude-li jediný z nich raněn, všechny pobijí a že nám místo mýtného, jež jsme měli platit, seberou všechno, co máme v pytlích a tlumocích. Když jsme potom clo zaplatili, dostali jsme od nich nazpět koně a kromě toho zpečetěné o tom listy, abychom jimi byli chráněni, kdyby se nám zase přihodilo něco takového.
(302 - BALMASEDA)

Od Valmasedy jest Villasana (Vilsano) vzdálena tři míle. Je to ves,opevněná zdí, kde svorně žijí jak křesťané tak židé. Křesťané, kteří tam bydlí, jedí v sobotní dny zvířecí plíce a játra, ale ostatního masa se zdržují. Když jsme se ptali na příčinu toho, bylo nám odpověděno, že tyto věci nejsou maso, nýbrž jenom jsou v mase obsaženy. V této vsi pošel našemu pánovi nejmilejší kůň, o němž pevně doufal, že bude žít co nejdéle. Villasana leží pod horami. Po odchodu z ní jsme cestovali horami, kde pánovi pošel druhý kůň. V těch místech jsme poprvé poznali křesťany, živící se v sobotu masem.

Potom jsme přijeli do města Sarisu, v němž bydlí samí židé. Tu onemocněli pánovi jeho sluhové a zvláště mně dva koně z obilí, které jsme jim dali a jemuž nebyli zvyklí. Naběhli a nadmuli se a nemohli káleti. Tu pošel pánovi krásný kůň, a bylo nás přes deset nemocných.

(303 - VILLASANA DE MENA)

V těch horách jsme na velmi strmé a neschůdné cestě strávili třináct dní. Pět mil za Villasanou jest Medina de Pomar, město, ležící pod horami. Náleží jednomu hraběti a jest obléváno kolem tekoucí řekou jménem Rio. Nedaleko od něho je vidět krásný klášter. Dvě míle odtud jest ves téhož hraběte, kde se vyrábí sůl, ztvrdlá sluncem, a to takto: voda, odjinud přivedená, se napustí do rybníčka neboli louže a nechá se tam několik dní, až sůl zhoustne a ztvrdne jako kámen.
(306 - MEDINA DE POMAR)

Z Mediny de Pomar je sedm mil do vsi Cerneguly (Cernega). Téhož dne, kdy jsme mířili do této vsi, dospěli jsme do hor, kde nerostly žádné jiné stromy, jenom zimostráz, a jeli jsme potom těmi horami tři dni. Všichni jsme tenkrát trpěli velikými bolestmi hlavy od velmi těžké vůně, kterou, velmi protivnou našim nosům, vydávaly ty stromy, deštěm rozmoklé a zahřáté. V oněch horách roste převeliké množství keřů, zvaných rozmarýna. Na topení se tam užívá zimostrázu a rozmarýny.
(318 - CERNEGULA)

Z Cerneguly jest sedm mil do Burgosu. Ve vzdálenosti dvou mil před Burgosem se končí Biskajsko a začíná se Španělsko.

Tam jsme přijeli k hraběti z Haro: i jeho město se nazývá Haro. Hrabě učinil panu Lvovi velikou poctu, poslal mu všecky potřeby a zaplatil za něho řád. Velmi se divil, že můj pán k němu přišel z takové dálky. V jeho městě i na jeho dvoře byli křesťané, pohané i židé. Nechává každého při jeho víře. Hrabě sám bývá sice jmenován jako křesťan, ale neví se, jaké víry je. Na tom místě zůstal můj pán na svatojanský slunovrat a den potom (25. června), kdy mu pošel jeho nejlepší hřebec. V tom městě je též velmi vražedný, zlý lid, a udělali leckteré srocení proti nám, takže jsme nebyli nikdy, ve dne ani v noci, jisti životy a statky a musili jsme proti nim seděti se štíty v rukou.

Odtud jsme odjeli v hrozném horku přes velmi vysoké hory a často celý den jsme neviděli domů, lidí, ani dobytka. Tak jsme přišli k jednomu mostu, kde se na nás se zbraněmi sběhli křesťané, pohané i židé a chtěli na nás peníze. I zmocnili jsme se proti nim mostu a probili jsme se. Potom nás zaskočili na úzkých stezkách v horách a uvedli nás ve velikou nesnáz svými samostříly a kopími. Také my jsme na ně stříleli, neboť každý z nás měl svůj samostříl. Ale konečně nás tiskli tak tvrdě a sebralo se jich tolik, že můj pán jim musil zaplatiti z mostu mýtné, když tvrdili, že každý je povinen je platiti.

Potom jsme jeli nejhanebnějšími horami, kde nebylo viděti lidi a dobytek, kde nebylo vody, jen samé hory bez lesů, až jsme přišli do jednoho z předních španělských měst, jež se nazývá Burgos.

Burgos je město s hradem na návrší, ležící ve Španělsku, krásné a veliké, ne poslední v tomto království. Všechno, co se tam prodává, je váženo na zvláštní váze. Mají tam překrásný chrám, v němž je oltářní obraz, velmi pěkně malovaný i náramně umělou prací tepaný, takže daleko předstihuje v tom směru všechny obrazy, které jsem kdy viděl. Tamtéž mají velmi pěknou sochu Matky boží, celou stříbrnou a pozlacenou, která prý váží tři sta hřiven stříbra. Říkají, že ulití té sochy má stejnou cenu jako její drahý kov. A ještě mnohé jiné ostatky svatých se v této svatyni chovají a ukazují. S kostelem jsou sloučeny dvě věže, hezky postavené z kvádrů, a třetí tenkrát, když jsme tam byli, právě stavěli (stavitelem by tehdy Šimon z Kolína nad Rýnem). Šibenici tam mají jednu v městě a druhou za městem na kopci.

Ve vzdálenosti jedné míle od Burgosu je hora, kterou každý, kdo jde do města, musí přejíti. Když svítí slunce, jest tamtudy cesta velmi nesnadná, neboť hora je z nějakých drobných průsvitných kaménků (asi slída), které, když na ně svítí slunce, odrážejí a lámou světlo jako v zrcadle, takže je očím velmi nepříjemné. Město leží na svahu pod těmito horami, a svlažují je dva potoky beze jména. Ale tomu, co teče blíž města a má dva kamenné mosty, říkají Arlancon.

Za městem je viděti krásný nový klášter, postavený nějakým biskupem, který odvozoval svůj původ z rodu Matky boží. Ten měl čtyři bratry a všechny je přivedl k víře Kristově a očistil svatým křtem a stejně oba své rodiče; byliť národnosti židovské. Ti všichni jsou pochováni v tom kostele, každý ve vlastním, nádherně postaveném hrobě. Toho času, když jsme cestovali po Španělsku, jeden z těch čtyř bratří, jenž byl povýšen do stavu rytířského, dosud žil. Navštívil nás v hospodě, blahopřál k šťastnému příjezdu panu Lvovi a celé jeho družině, zdvořile nás přijal a ptal se, z kterých končin jsme přišli. Když mu bylo odpověděno, že jsme z Čech, z té země, které se u nich říká Horní Německo, odpověděl, že také on byl v Čechách a že právě tam byl pasován na rytíře, když král Albrecht obléhal město Tábor (srpen-září 1438). Potom prosil pana Lva, aby navštívil onen klášter, který postavil jeho bratr arcibiskup a v němž jsou pochováni jeho rodiče a bratři. Když pan Lev souhlasil, zavedl nás do toho kostela a ukázal nám tam hrob arcibiskupa a zesnulých svých bratří a nakonec také svůj vlastní, kde bude, až umře, pochován. A byl to hrob velmi krásně udělaný. Onen arcibiskup s rodiči a se všemi bratry jest od Španělů počítán mezi svaté. Ba dokonce také ten, který byl dosud živ, byl považován za člověka svatého. Onen arcibiskup z vlastních peněz vykoupil od pohanů tři sta zajatých křesťanů a každému z nich dal nové šaty a několik zlatých peněz. Šaty však, které na sobě měli, když se vrátili z otroctví, dal všecky na věčnou památku toho činu pověsiti v kostele. Všechny jsme je tam viděli.

Blíže města tam mají ještě jiný klášter. Chovají v něm kříž, na němž jest přibita podoba člověka s vlasy na hlavě a s vousy. Kněží se jednotlivých údů této postavy dotýkali s velikou úctou, zpívajíce a všemi zvony vyzvánějíce, a vypravovali našemu pánovi, že ten kříž byl před pěti sty lety nalezen v moři, a dodávali, že nikdo nemůže vypátrati, odkud byl připlaven. Dále řekli, že zároveň s tím křížem byly ve vysmolené schráně nalezeny tabulky, na nichž bylo napsáno: „Nechť vlny přinesou toto svaté tělo na kterýkoli břeh, ať je přijato s poctami a uloženo na čestném místě, jak se sluší.“

Nalezeno pak bylo podle jejich vyprávění to svaté tělo takto:

Španělští lodníci, když cestou do kterési země brázdili širé moře, připadli na galeji, na níž bylo naloženo ono svaté tělo. Zprvu, když ji zdálky uviděli, myslili, že je to loď nepřátelská, a byli naplněni velikým strachem. Připravovali se tedy na odpor, jak je to na moři zvykem. Domnívali se totiž, že jsou to Katolóňané, lidé vyznání sice křesťanského, ale většinou zvyklí loupežiti na širém moři a býti postrachem všech. Přiblíživše se potom s velikým strachem k lodi měli podezření, když na lodi nebylo nikoho viděti, že je to úskok a že jenom proto se loupežníci ukryli. I vyslali několik svých lidí v malém člunku na výzvědy, aby se, kdyby hrozilo nebezpečí, tím rychleji mohli vrátit k svým. Popojeli kousek a teprve, když na lodi nepozorovali žádný hluk, nýbrž toliko veliké ticho, odvážili se, nikoli však bez velkého strachu, připlouti blíže a někteří z nich také vystoupiti na onu galeji. Ale nenašli tam nikoho, jenom zmíněné tělo. Vrátili se tedy, vzavše s sebou onu loď s tělem a s křížem, nazpět domů do Burgosu.

Všichni, kteří jsme byli v družině pana Lva, jsme to tělo viděli. A ničemu jsme se nedivili tak velice, jako tomu, co říkali kněží z té kapituly, že totiž nikdo nezjistil, odkud to tělo, přibité na kříži, připlulo. Postavy jest vysoké a štíhlé. Jeden kněz, vystoupiv potom na oltář, dotýkal se všech jeho údů a pohyboval jimi, nohama, rukama a všemi klouby. Vypravuje se, že onen kříž a ono tělo vykonaly přede dvěma sty lety veliké zázraky v tom klášteře, dokonce i mrtvé prý křísily k životu, ale od toho času prý již přestaly dělati takové věci.

Viděli jsme v tomto městě také hon na zdivočelé býky, jež štvou loveckými psy. Ve Španělsku totiž a v Portugalsku nechovají dobytek doma jako v jiných krajinách, nýbrž na pustinách, kde se pase, poznamenán znamením svého pána. Neboť sýr a máslo tam nedělají, ba obyvatelé ani nevědí, co je to sýr a máslo. Místo másla tam užívají olivového oleje, kterého mají velmi mnoho. Ale s těmi býky mívají ve sváteční dny takovou zábavu: Dva nebo tři býky, chycené ze stáda, přiženou po jednom do města a uzavřevše ulice a všedše na koně, honí je kolem a metají po nich oštěpy nebo šípy, udělané na způsob ostnů, takže v jednom býkovi vězí leckdy mnoho takových oštěpů. Rozdrážděný a rozzuřený býk běhá všude dokola kolem a napadne každého, koho potká. Když je potom během unaven a oštěpy umořen, pustí na něho dva nebo tři psy, a ti se mu zahryznou do uší a drží ho tak pevně, že není možné vyrvati jim to, do čeho se zakousli, jinak, než že se to usekne nebo že se jim tlamy otevrou železem. Maso z takového býka se neprodává měšťanům, nýbrž toliko venkovanům. Při té honbě tenkrát jeden z býků zabil koně a zranil jiné dva koně, jakož i jednoho člověka.

Nedaleko od Burgosu jest ještě třetí klášter, v němž je na oltáři pověšen stříbrný reliéf. Tento klášter dal postavit španělský král, když to byl ve válce slíbil, popřeje-li mu Bůh vítězství nad pohanskými nepřáteli. V tom klášteře jsou velmi sličné jeptišky, mezi nimiž ani mezi jejich služebnicemi není žádná z nízkého rodu, nýbrž všechny pocházejí z rodů vévodských, hraběcích, rytířských a šlechtických. Přijaly pana Lva i jeho družinu laskavě, pobavily nás všelikými hrami a zábavami, jako jsou tance a jiné takové věci, a zavedly nás do překrásných zahrad s rozmanitými stromy a rostlinami.

V městě Burgosu žije mocný hrabě. Ten pozval pana Lva a jeho druhy do svého domu a sezval pro ně krásné panny a paní, skvostně oblečené po pohanském nebo tureckém způsobu. A také ve všem ostatním, v pití a v jídle, tam všechno bylo podle pohanských obyčejů. Ty paní a dívky tančily nádherné tance, také podle pohanského způsobu, a jsou všechny hnědé, s černýma očima, jedí a pijí málo a rády vidí cestující z cizích zemí. Němce mají rády.

Z Burgosu jsme nevyjeli pravou cestou, která se tam staví, nýbrž vydali jsme se na cestu ke králi. Musili jsme tam dlouho jeti mezi samými pohany, ve velikém horku přes vysoké hory, kde jsou zima i léto horké a nepadá žádný sníh, takže je tam neuvěřitelné vedro. Když jsme tak někdy jeli celý den a přijeli jsme do městeček nebo vesnic, nechtěli nám poskytnouti přístřeší, takže jsme museli zůstati v polích pod širým nebem. A když jsme chtěli pít a koupit chléb nebo jiné věci, musili jsme peníze dávati napřed. To potom nám dali víno, které bylo přes hory přivezeno na soumarech v kozích kůžích, a bylo teplé jako ohřívaná lázeň. A když jsme chtěli chléb, navážili nám místo něho mouku na libry. I polili jsme mouku vodou, udělali placky a dali je do horkého popela. Když jsme potom chtěli nějakou píci pro koně, musili jsme sami jíti, nakositi si ji a přinésti. A draho zaplatiti. Vypadá to jako proso. Chtěli-li jsme míti nějaké maso, nedostali jsme nic jiného než kozu. Sami jsme si ji museli stáhnouti a k tomu si vypůjčiti nebo koupiti všechno, v čem se vaří. A tak myslím, že i cikáni se všude na světě mají lépe, než jak my jsme se měli v této zemi. Jenom velmi zřídka se tam najdou kuřata, vajíčka, mléko, sýr nebo máslo, protože tam nemají krávy a nic nejedí jiného než ovoce, maso zřídka.

V Španělsku, když nějaký osedlý pán někam jede, jezdí na mezku, a všichni jeho služebníci, často i na třicet nebo čtyřicet lidí, musejí pěšky běžet stejně rychle, jak jejich pán ujíždí, často i dvanáct nebo čtrnáct mil za den. Několik sluhů běží před ním a tam, kde chce jísti nebo noclehovati, mu vaří a připravují jídlo. Oni sami se přitom musejí spokojiti s tím, co po pánovi zbude. A tak nejeden ten sluha, když tak od rána do noci stále běžel, nemůže ani jíti. Je to lid, který jistě dovede snášeti práci i hlad. Tak jsme mnoho dní jeli s velikou nouzí a s nesnázemi, které jsme s nimi často měli. Často jsme se musili brániti na život a na smrt, protože jsme věděli, že nám strojí úklady a že by nás velmi rádi pobili, aby se mohli zmocniti našeho majetku.

(319 - BURGOS)

Z Burgosu jsme do Lermy jeli osm mil. Město toto leží na hoře, má u sebe hrad a jest poddáno nějakému hraběti. Cestou tam jsme všude kolem viděli vzrostlé keře, které mají jméno rozmarýna, a nějaké stromečky, nepříliš vysoké, které mají květ podobný růžím a příjemnou vůni nevydávají z květů, nýbrž z listů.
(320 - LERMA)

Z Lermy je sedm mil do města Roy, které leží na pahorku, obklopeném rovinou, také má po boku hrad a náleží jistému kastilskému biskupovi. Cestou do tohoto města jsme jeli lesem, kde nerostou žádné jiné stromy než jalovce a chvojky klášterské, pěstované u nás v zahradách. Potom nás cesta vedla neobdělanými pláněmi, kde roste jenom šalvěj a rozmarýna, a které se prostírají v délce pěti mil. Když jsme potom dorazili k tomu městu, nechtěli nás vpustit. Byly totiž ty krajiny znepokojovány válkami. Na cestě nám tam byl ukraden kůň.
(321 - ROA)

Půl míle od tohoto města jsme se dostali do vsi jménem Duron a zůstali jsme tam tři dni, protože jsme čekali na průvodní list od španělského krále. Neboť mají v té zemi takový zvyk, že cizinec, který tam chce cestovati a poznávati místní památnosti, musí míti listinu od panovníka té země, aby tím bezpečněji mohl cestovati jeho provinciemi. Kolem té vsi teče řeka Duero, přepjatá nepříliš dlouhým kamenným mostem.

Odtud jsou dále do Navy (Navy del Rey) dvě míle. Je to ves, položená pod horami a poddaná nějakému španělskému biskupovi. Tento biskup nám poslal svého dvořana, aby nám byl průvodcem až do Segovie, kde je sídlo královo.
(3324 - NAVA DE ROA)

Z Navy jsou tři míle do městečka Fuentidueni na řece Duratón (Castamě).
(325 - FUENTIDUENA)

Pět mil od Fuentidueni je vzdálena ves Aguilafuente (Villafuente), ležící na rovině mezi krásnými vinicemi. V délce pěti mil se tam jede neobdělanými pláněmi, porostlými piniovými lesy, rozmarýnovými keři, šalvějí, polejkou a nesčetnými jinými rostlinami. Za celý ten čas své pouti jsme nikde neviděli větších piniových lesů než tam. Třebaže i Francie jimi oplývá, přece je tam není viděti tak často.

Pamatuji se na ten piniový les tím lépe, že dva z nás jsme tím lesem prošli pěšky, protože koně byli zchváceni únavou, a když jsme z velikého horka byli zmořeni žízní, nemohli jsme nalézti nic, čím bychom ji uhasili. Zlatem bychom tenkrát byli zaplatili doušek vína nebo vody. Téhož dne jsme ztratili pana Lva, protože jsme nemohli stačiti jeho jízdě. A již se nám začalo velice stýskati po druzích, protože jsme neměli tušení, kterou cestou jeli, až nás nějaký kněz dovedl k našim, kteří zatím předjeli o více než dvě míle.

Táhli jsme ošklivou divočinou a pustinou a přišli jsme k jednomu hraběti, který nedržel se starým králem, nýbrž s jeho mladším bratrem. V ten čas byli bratři proti sobě, a někteří ze stavů drželi se starým, někteří s mladým. I byl veliký nepokoj a válka. Tak jsme přijeli k hraběti, jenž byl s mladým králem. Velmi se sice hněval, že můj pán vjel do země bez jeho dovolení, ale doprovodil ho k jednomu rytíři, který držel se starým králem.

(329 - AGUILAFUENTE)

Z Aguilafuente je šest mil do Cantimpala, vsi, kde jsem poprvé uviděl, jak v těch krajích mlátí obilí mezky nebo voly. Na tom stroji seděla žena s dítětem a mlátila. Dělala to takto: mlátící stroj má podobu vrat a je udělán z tyčí nebo z trámců, mezi něž jsou položeny nebo vklíněny tvrdé kameny. Stroj se položí na obilí, rozestřené po mlatě, a jezdí se jím sem tam tak dlouho, až je sláma rozdrcena takřka na plevy. Takové slámě tam říkají paja a stelou ji pod voly a pod koně, protože jiné slámy nemají. V této vsi jsme zůstali šest dní.
(331 - CANTIMPALOS)

Tři míle za Cantimpalem je Segovia (Gabryna), město spojené s hradem. Tam jsme zastihli španělského krále. Ale nebylo nám dovoleno vejíti hned do města. Král přikázal, abychom se nastěhovali do vsi jménem Santescopos, vzdálené půl míle od města. V městě totiž, dokud tam byl král, nebylo místa, kde bychom se ubytovali. Ale když potom král odjel, byli jsme do města vpuštěni. Krále jsme však ještě neviděli.

Tam nás doprovodil dotčený již rytíř. V té vsi jsme zůstali pět dní, a pan Lev z ní poslal pana Jana, Pětipeského, Frodnara, Muffla a mne ke králi, abychom mu dali zprávu o cestě svého pána, oznámili, že chce navštíviti také jeho království, a poprosili ho o glejt. Král nás brzy přijal. Seděl po pohansku na zemi na kobercích, podal nám všem ruku, vyslechl naši žádost: měl radost z pánova příchodu a řekl, že pan Lev musí míti strpení v té vesnici, protože v městečku je tak plno, že mu tam nemůže nic opatřiti. Ale z lásky k našemu pánovi že odjede do jiného města, vzdáleného čtyři míle, a tam že pana Lva přijme a laskavě vyslechne. A poslal mu jednoho svého rytíře, aby ho doprovodil až do města.

A když potom král z města odjel, ten rytíř uvedl pana Lva do nadmíru krásně postavené síně, kde král dal našemu pánovi vystrojiti nádhernou hostinu. Zůstali jsme tam dva dni. Mocný biskup v tom městě, jenž měl na krále veliký vliv, také pozval našeho pána do svého domu a prokazoval mu velikou čest. Před městem stojí dva nadmíru krásné kostely, výstavné a s nádhernými obrazy. Jsou to kláštery bosáckého řádu a řádu sv. Jeronyma.

Když jsme tam přišli, byli jsme nejprve na králův rozkaz zavedeni především do jednoho kláštera, který dal král před dvanácti lety od základů nádherně postavit. V tamním kostele je skvostný oltářní obraz, vyzdobený zlatem a stříbrem. Povídá se, že stavba toho kostela s řečeným obrazem stála krále dvanáct tisíc zlatých. Kůr jest překrásně ozdoben zlatem a velmi umělými kamennými vypuklinami, které se, myslím, vyrovnají dílům vzácných umělců a řezbářů. Sloupořadí neboli ochoz jsme nikde jinde neviděli krásnější než v tomto klášteře. Ale později, když jsme přišli dále, viděli jsme kláštery mnohem ozdobnější. Uprostřed řečeného ochozu jest zahrada náramně půvabná všelikými rostlinami, cypřišovými stromy a jinými rozmanitými druhy osázená. V klášteře bydlí mniši řádu svatého Františka.

Druhého dne jsme byli zavedeni na hrad, ale nebyli jsme tam vpuštěni všichni zároveň, nýbrž toliko po pěti, a to proto, že jsou tam chovány znamenité poklady královské a že právě v ten čas byly v těch krajích vedeny války. Na tom hradě jest velmi krásná síň, zdobená zlatem, stříbrem a modrou barvou, které říkají azulium (azur), a podlahy jsou dlážděny alabastrovým kamenem. Také dvě sloupové chodby jsme tam viděli, postavené z téhož kamene. V oné síni je kolem dokola vidět sochy králů, kteří tam jeden za druhým panovali od založení království, v počtu třiceti čtyř. Všechny jsou ulity z ryzího zlata, a každá sedí na královském stolci a drží v ruce žezlo a jablko. Jsouť všichni španělští králové vázáni takovým zákonem, že každý, kdo byl korunován královskou korunou a pomazán, musí za své vlády nashromážditi a nasbírati tolik zlata, kolik se rovná váze jeho těla, aby potom, až odejde ze života, mohl v segovijském paláci míti místo mezi ostatními králi. Nikde ve Španělsku jsem zajisté neviděl hrad krásnější a bohatější zlatem, stříbrem a jinými klenoty, neboť španělští králové mají prý na tomto hradě uschovány znamenité poklady a vzácnosti. Z oné síně jsme byli zavedeni do pěti jiných světnic, postavených z alabastru a zdobených zlatem. Podlahu měly vydlážděnu bílým alabastrem. V místnosti, kde král spává, září strop z ryzího zlata, a také ložní pokrývky jsou protkány zlatem. Jenom od utkání čalounu, který visí nad postelí, žádné potřeby do toho nepočítajíc, dal prý král tisíc sedm set korun francouzských. A ještě mnohé jiné pamětihodnosti je v tom hradě vidět.

Třetího dne nás odvedli do kláštera v jiné části města, který také – stejně jako jiných dvanáct velmi krásných – dal král postaviti.

Město je položeno v úvale mezi horami a není příliš veliké. Na jednom konci města a hradu je vidět vysokánské hory, kdežto druhou stranu zaujímají hory ne již tak vysoké. V horách jest takové množství ještěrek a štírů, že jsem jich tolik najednou ještě nikdy neviděl. Místo, na němž město leží, je málo vyvýšené. Kolem města teče řeka s kamenným mostem tak vyvýšeným, že není možné přecházeti jej na koni nebo na voze, nýbrž toliko pěšky. Jest totiž příjezd k němu příliš strmý a sjezd příliš srázný. Vypravovali nám, že ten most, celý z kvádrů, byl za jedinou noc postaven od ďáblů.

Té noci, kdy byl most stavěn, byli všichni napadeni náramnou hrůzou a strachem, ačkoli nevěděli, z čeho to pochází, až se najednou za úsvitu objevil nikdy předtím nevídaný most. Stalo se to předtím, než jsme tam přišli.
(332 - SEGOVIA)

Ze Segovie je osm mil do vsi Santiuste (San Justa), kde jsme čekali tři dni, až budeme od krále povoláni do Olmeda, vzdáleného další tři míle.
(335 - SANTIUSTE DE SAN JUAN BAUTISTA)

Do toho malého městečka Gerbira (Olmedo) dovedl pána onen rytíř.

Ve městě Olmedu jsme zastihli španělského krále.

Ubytováni jsme tam byli v ubohé hospodě. Neměli jsme než dvě komory v přízemí, a naše koně musili státi za městem. V městečku žijí většinou pohané. Starý král jich má mnoho na svém dvoře. Mnoho křesťanů vyhnal a vydal zemi pohanům. Jí, pije, obléká se i modlí a vůbec všechno činí po pohansku. Křesťanům je nepřítelem, a dopouští se veliké chyby počínaje si nekřesťansky.

Třetího dne předpustil pana Lva k sobě. Seděl i s královnou na zemi, a oba, král i královna, podali panu Lvovi a jeho šlechtickým druhům ruku. A všechno, co od něho pan Lev žádal, mu slíbil. Našemu pánovi i jeho družině udělil řád a některým, mému pánovi a jeho druhům i mně dovolil, abychom jej sami i druhým udělovali. Královna se převelice divila našim vlasům. Je to hnědá, hezká paní, ale král jí nemá rád a nespává s ní. Proto ani ona nemá krále ráda, ježto se praví, že s ní nechce nic míti. I jinak král provozuje velikou zvůli. Právě pro tuto věc a pro tu zvůli a také proto, že vyhnal křesťany a vzal jim zemi, hrady a města a dal je pohanům, pozdvihli stavové za krále jeho bratra. A většina země drží s mladým králem, zvláště křesťané, a již tenkrát se říkalo, že mladý král starého úplně vyžene.

Za svého pobytu u krále a na jeho dvoře jsme měli nejeden rozbroj s pohany a musili jsme chránit své životy. Panu Lvovi neprokázal král vůbec žádné pocty: nic mu nedaroval a ani hospodu za něj nezaplatil. Říkalo se, že to nesměl udělat k vůli pohanům. Ale dal panu Lvovi průvodní list po všech svých královstvích.

V Olmedu se pan Jan Žehrovský utkal s nějakým Španělem v zápase, kterému přihlíželi tři biskupové a mnozí jiní lidé, ale král tomuto zápasu přítomen nebyl. Teprve před samým zápasem řekli panu Janovi podmínky neboli pravidla zápasu, že se totiž u nich při zápase zachovává ten obyčej, že jeden druhého nesmí chytati za místa nebo údy, které jsou pod pasem, nýbrž toliko nad pasem. Když se zápas začal, pan Jan Žehrovský, uchopiv zápasníka za ramena, přimáčkl ho k jakési kamenné lavici, neboť ten člověk měl postavu malou, kdežto pan Jan byl postavy vysoké. A když ten člověk, takto přitisknutý, zakolísal nohou, pan Jan ho, již padajícího, dotiskl tak, aby upadl, a potom si na něho padlého sedl. Ale tohoto vítězství se panu Janovi dostalo jenom šťastnou náhodou. Neboť biskupové i ostatní lidé, kteří se dívali, se velmi podivovali, že toho člověka povalil, protože ještě nikdy předtím nevyšel z takového zápasu poražen. A král, když se o tom dověděl, poslal tytéž biskupy a několik rytířů k našemu pánovi, aby panu Janovi přikázal opakovati zápas s týmž zápasníkem. Pan Jan odmítal ale pan Lev, nechtěje, aby žádost biskupů zůstala nesplněna, přikázal mu, aby s tím zápasníkem podstoupil nový boj. Když se to stalo, zápasník velmi lehce položil pana Jana na zem. Při tom zápase byl také král a oni biskupové, jakož i jiní lidé, kteří, jásajíce, s velikou radostí blahopřáli mu k vítězství, s takovým křikem, že to velmi pohoršilo krále, biskupy i jiné šlechtice.

Potom přišel tento zápasník za panem Lvem do hospody a ohmatávaje ho, řekl, že také on je jistě obdařen velikou tělesnou silou, a uchopiv pánovu pravici, maličko ho přetáhl z původního místa, čemuž se pán náramně podivil, co tím chce. Potom přistoupil k Janu Žehrovskému a položiv mu ruku na rameno, rovnýma nohama přeskočil svou ruku a jeho rameno. Tehdy řekl pan Jan našemu pánovi: „Přisámbůh! Ještě nikdy jsem neviděl jemu podobného, aby takový človíček vládl takovou silou. Kdybych to sám nebyl zkusil, nevěřil bych tomu.“ Povídalo se o něm, ale my sami jsme to neviděli, že prý v brnění dovede pět i šest mil běžeti tak rychle, že ho nikdo, ani když má na sobě jenom spodní plátěný oděv, nejen nepředstihne, ale ani mu stačit nemůže.

V tomto městě Olmedu sídlívá král nejčastěji. Pan Lev a jeho druhové si od něho vyžádali řád neboli rytířský odznak a král jim jej dal uděliti.

Jiného nemám o tom městě co psáti, leda, že jest obýváno lidmi, kteří jsou horší než pohané. Neboť když tam kněz zdvíhá při mši tělo Páně, nikdo nepadne na kolena, nýbrž všichni zůstávají státi jako nerozumná zvířata. Život pak vedou tak nečistý a sodomský, že se mi protiví a stydím se vyprávět o jejich zločinech. Dokonce oni sami říkají, že město, podobné městu jejich, by se nenašlo v celé Kastilii. A snadno bych uvěřil, že je tomu tak. Neboť na nás třikrát podnikli útok, strojíce nám o život a dobývajíce se do našich domů a světnic. A když někdo z našich vyšel z domu, házeli i plivali na něho a také jiné pohany činili, hledajíce záminku, aby nám tím pohodlněji mohli vyrvati náš majetek a aby nás nadto mohli pobíti. Bydlí tam mezi nimi mnozí pohané, zvaní Saracéni, ale kteří z nich jsou lepší, zdali pohané nebo křesťané, to bych nesnadno rozsoudil.

Také toto příkoří nám učinili: Když se pan Jan Žehrovský, laškuje s nějakou dívkou, dotkl jejího prsu, nějaký Španěl, který to zahlédl, mu nadával svým jazykem, ale nerozuměli jsme, co řekl. Pan Jan k němu přistoupil, vyťal mu pohubek a vyhodil ho z hospody. Asi za dvě hodiny potom ten člověk, sehnav skoro čtyři sta lidí, udeřil na naši hospodu a chtěl nás pomordovat. Když se to král dověděl, ihned poslal několik šlechticů, aby tu věc utišili.

Ti lidé si tam, kdy chtějí, mocí běhají před krále, a on je musí k sobě pustiti. Mají krále v moci, a král nemá žádné moci nad nimi.

Toho času byl veliký rozbroj mezi šlechtou španělského království, protože její většina vyhlásila svou volbou králova bratra za krále. Právě proto tenkrát král jednoho z nich, oblečeného do zlatohlavového roucha, dal zatknouti a odvésti na popraviště. Tam ho pak kázal přivázati na připravený sloup a házeti na něho, oblečeného v týchž šatech, oštěpy. Když jsem se ptal, proč je takto trestán, odpověděli mi, takový že v té zemi mají zvyk, aby ten, kdo je odsouzen na smrt, byl zabit takovým způsobem, protože jiný způsob popravy neznají. Cíl, který má býti zasažen, se vyznačí na jeho pravém prsu. Kdo trefí nejblíž toho místa, dostane čtyřiadvacet měděných maravedinů. Kdo však netrefí, zaplatí španělský zlatý. Ty peníze potom prohodují a propijí. A kdokoli chce, má možnost házeti ty oštěpy, a nikomu to není k necti, nýbrž spíše za čest se to počítá. Sám jsem byl přítomen takovéto popravě a viděl jsem, jak mnozí netrefili do cíle a musili zaplatiti všichni po zlaťáku.

Naproti tomu v Biskajsku jsem viděl jiný druh popravy. Odsouzenec na smrt, byv přiveden na popraviště, je v pase stažen řetězem a připoután ke sloupu nebo k železnému kůlu. Kolem sloupu se pak postaví čtyři hranice, vyšší než onen sloup, a zapálí. Dříve než z ohně zůstane jenom popel, celý člověk se spálí, takže jenom kosti z něho zůstanou. Také všelijaké jiné druhy poprav jsem viděl, jakých se v našich zemích neužívá. V Biskajsku mají v každém trochu větším městě šibenici vedle sloupů, staví ji uprostřed náměstí. A když je někdo oběšen, zůstane na šibenici až do třetího dne. Potom je sňat a pochován na hřbitově. Krádeže tam trestají tak přísně, že je oběšen každý, kdo ukradne třebas i jenom věc v ceně nejmenšího penízku.

Následuje průvodní list kastilského krále Jindřicha IV., daný v Olmedu 20. července 1466.
(Jindřich IV. Kastilský, král kastilský (1425 – 1474).

(336 - OLMEDO)

Potom jsme chtěli jeti dále, a to k mladému králi. Byl vzdálen dvacet mil od starého krále. Pan Lev poslal k němu herolda se žádostí o glejt, a my ostatní jeli jsme za ním. Ale herold se vrátil k panu Lvovi a řekl, že mladý král se na něho velmi zlobil a že nechce pana Lva přijmouti, ani do žádného svého města vpustiti, ani glejt mu dáti, protože jsme navštívili napřed starého krále a považovali ho za krále. Máme prý hledět, abychom se brzy dostali z jeho země, protože jinak prý nebudeme jisti svým životem. Ale slyšeli jsme, že kdyby prý pan Lev byl přijel napřed k mladému králi, že byla by mu bývala prokazována veliká čest. Pro větší jistotu jsme tedy musili zamířiti k Portugalsku. Byla to nejednou krušná cesta, a noclehy jsme mívali bídné a ubohé.

Cesta z Olmeda do Mediny del Campo je dlouhá tři míle. Jsou to dvě města, jedno na hoře, druhé pod horou. První je dosti veliké, druhé menší. V tom, které leží pod horou, je veliký dům, skvostně a úpravně postavený, v kterém se narodili dva králové, aragonský a navarský. Říkali nám tam, že ten, který byl králem navarským, byl otcem onoho knížete, kterého jsme viděli na dvoře krále francouzského. Ten si právě tenkrát, když jsme tam byli, chtěl bráti za manželku sestru francouzského krále Magdalénu, bývalou snoubenku krále Ladislava slavné paměti. A jest kníže ten zákonným dědicem království navarského, ale toho času, když jsme byli ve Francii, je ještě neměl ve své moci, protože je držel král aragonský. Ale právě toho roku je měl Aragonský, jak vyjednal francouzský král, vrátit Navarskému, který měl teprve potom býti korunován a pomazán. Abych se však vrátil k oněm králům, narozeným v městě Medině: měli ještě třetího bratra, jež všechny navarský král přežil.
(337 - MEDINA DEL CAMPO)

Když jsme odjeli z tohoto města, nespatřili jsme v délce patnácti mil žádné louky ani lesy. Na topení tam berou dobytčí trus a užívají ho také na vaření pokrmů. Slouží jim k tomu také místo dřeva drny, letního času vykopané a naskládané na hromady, aby uschly, nebo také révové klestí.

Z Mediny del Campo je šest mil do Cantalpiedry (Canty la Piedry). Toto město náleží nějakému biskupovi. Čtyři míle od něho je vzdálena vesnice a za ní stojí chatrč, v níž žije nějaký poustevník. Myslí se, že je to polský král, o němž se povídalo, že byl zabit od pohanů, ale já sám to netvrdím. Také panu Lvovi vypravovali, že je to král, který, když byl v bitvě od pohanů poražen, zaslíbil prý se věčné samotě, aby odpykal, že nesplnil slovo, které jim byl dal. Když jsme přišli do nějaké tvrze, řekli nám,že ten poustevník je odtud vzdálen tři míle. Pana Lva se zmocnila touha ho uvidět. Odbočivše tedy přes čtyři míle od své cesty, šli jsme k němu, ale byli jsme již napřed upozorněni, že místo kolem jeho chatrče je lesnaté a že poustevník, uvidí-li nás z dálky, ihned se schová do skrýše.

Pan Lev přesto s sebou vzal pana Žehrovského, herolda, Frodnara a Šaška, kdežto ostatní družinu poslal napřed obvyklou cestou. A tu ten, jenž nám dělal průvodce, varoval pana Lva, řka: „Pane, ten z poustevny by nás mohl z daleka uvidět a schovat se“. A tu ho pán, ponechav u sebe jiného, kdo by nám ukázal cestu, poslal napřed a přikázal mu, aby poustevníka vyhledal a zadržel, aby se nikam neukryl, dokud tam nepřijdeme. Když jsme potom na pustině přicházeli k jeho chatrči, poustevník z ní vyšel k panu Lvovi, a když ho pan Lev skrze herolda oslovil a ptal se ho, z které země pochází, odpověděl, řka: „Co záleží tomu pánovi nebo knížeti tak velice na mé vlasti, že se tak horlivě vyptává, odkud pocházím, zdali z této nebo jiné země? Neznám toho muže urozeného, on však jistě vidí, že jsem chudý poustevník, žijící tu na poušti.“

Byl tam přitom nějaký poutník, původem Polák, který nás předtím provázel již padesát mil, jda pěšky vedle soumarů. Ten požádal pana Lva, aby poustevníkovi kázal vyzouti se. Řekl totiž, že má-li na jedné noze šest prstů, jistě je to onen král polský, kterého pohané porazili. Když pan Lev poustevníka požádal, aby to udělal, dlouho odmítal, ale potom přece podlehl pánovým prosbám a vyzul si obuv. A tu onen Polák, když na jeho noze spatřil šest prstů, přistoupil k němu, padl na kolena a objímaje tu nohu, řekl: „Ty jsi náš dědic a král, jenž byl ve válce od pohanů poražen.“

Poustevník však odpovídaje, řekl: „Divím se ti, že přede mnou padáš na kolena a objímáš mi nohy, když přece dobře víš, že nejsem hoden takové pocty, neboť jsem člověk obtížený mnohými hříchy, jež jsem si umínil odpykati v této pustině, jestliže mi Bůh dobrotivý a všemohoucí dopřeje vytrvati v tomto úmyslu.

Po těchto slovech vstal a se slzami v očích odešel do chatrče. Když jsme potom odtud odcházeli, onen Polák řekl panu Lvovi: „Věz, vznešený pane, že ta postava i to znamení, jež jsem viděl na noze, bezpečně prokazují, že je to polský král, protože si na ty věci dobře vzpomínám z dob svého dětství.“

Tenkrát měl poustevník ovšem vysoký věk, let asi sedmdesát, postavu štíhlou, tvář podlouhlou, pleť tmavou, nos vyčnělý, vlasy černé a vousy dlouhé a šedivé. Šaty na sobě měl dlouhé, popelavě zbarvené, a pod šaty žíněnou košili, ale skrýval ji, aby ji nebylo vidět.
(339 - CANTALPIEDRA)

Ve vzdálenosti devíti mil od oné vsi je Salamanka, město veliké, v údolí položené, s přilehlým hradem. Žije tam velmi mnoho studentů vysokých škol, neboť v žádné křesťanské zemi prý vědy nekvetou tak, jak tam. Uprostřed města na náměstí je vidět šibenici. Když někdo z domácích lidí něco ukradne, jest tam pověšen, zůstane viset až do třetího dne a teprve potom je pochován na hřbitově. Ale cizince věšejí na jiné šibenici za městem. Kolem tohoto města teče řeka Tormes s nepříliš dlouhým kamenným mostem. Bydlí tam biskup, který nás přijal pohostinně a vlídně.

Šlechta tohoto města zachovává ten obyčej, že v den svatého Jakuba štvou na náměstí divoké býky. Také my jsme se na to dívali, protože jsme tam byli právě v den svatého Jakuba. Jeden z těch býků, který byl vypuštěn pořadím třetí, dva lidi zabil a osm jiných lidí a jednoho koně ranil.

Salamanka patří starému králi. V městě jsou samí křesťané, nejzbožnější lidé, jaké lze v celém Španělsku najíti. Uznávají sice starého krále za svého pána, ale kdyby chtěl na nich věci neslušné, v tom ho neuposlechnou, neboť jsou velmi mocní.

Zdejší mocný biskup, muž bohabojný, nádherně slavil svátek sv. Jakuba (25. července) a sám sloužil mši. Prokazoval mému pánovi velikou čest a poslal mu do hospody dostatek všeho, čeho jsme potřebovali.

Jeho hrabata, rytíři a služebníci a také nejmocnější lidé z města uspořádali pro pana Lva takovou hru. Vyhnali divoké býky na náměstí, vyjeli na gamretech, velmi rychlých koních, a házeli na býky oštěpy, jež měli u sebe. Kdo házel přesně a zabodl jich nejvíce, ten byl nejlepší. Býci se tím rozzuřili tak, že za nimi běhali a prudce lidi napadali. Když potom byla tato honba skončena, bili se mezi sebou, házeli po sobě lehkými oštěpy, kryjíce se štíty, jak to v boji dělávají pohané. Ještě nikdy v životě jsem neviděl hbitějších koní a lidí. Na koních jezdí proti nepříteli klusem, tak, že mají kolena vysoko u sedla, jako pohané. Pan Lev a my všichni jsme byli v domě jistých měšťanů a dívali jsme se na to. Měli jsme u sebe krásné paní, jedli jsme, pili jsme a dobře jsme se měli.

(341 - SALAMANQUE - SALAMANCA)

Do La Bovedy je ze Salamanky osm mil. Na žádném místě předtím jsem neviděl tolik čápů jako v této vesnici. Myslím, že jich tam bylo přes tisíc. Ani kobylek jsem jsem větší množství dosud neviděl, neboť jich tam byla taková síla, že by mohly pokrýt celou nějakou krajinku.
(340 - LA BOVEDA DE TORO)

Z La Bovedy jsme přišli do Ciudad Rodriga cestou dlouhou devět mil. Je to město spojené s hradem, nepříliš veliké a sídlo biskupské. Leží na hranicích Portugalska, má kolem sebe čtrnáct kostelů a klášterů a leží na rovině pod horami. Pan Lev byl v tomto městě přijat s takovou poctou jako v žádném jiném kastilském městě a nikde na své cestě. Předměstí tam kolem města není, jenom před městskou branou je vidět tři domky.
(348 - CIUDAD RODRIGO)

Z Ciudad Rodriga je pět mil do San Felices de los Gallegos, vesnice rozlehlé a obehnané zčásti kolovou, zčásti zděnou hradbou. Ve vsi je hrad neobyčejně krásný a veliký. Pro tuto vesnici vznikl právě tenkrát, když jsme byli v těch místech, spor mezi kastilským králem a jeho bratrem, protože král daroval vesnici i s hradem rodrižskému biskupovi. Část pánů i šlechticů stála při králi, část byla nakloněna jeho bratrovi, a to tak, že většina stála při vévodovi, královu bratrovi.
(349 - SAN FELICES DE LOS GALLEGOS)

Ze San Felices do La Hinojosy jsou tři míle. Je to ves veliká, ozdobená kamennými domy, krytými cihlovými taškami, a poddaná témuž biskupovi.
(350 - HINOJOSA DE DUERO)

Z La Hinojosy je míle cesty k řece Dueru, která má takové množství vody, že nad ni není větší řeky v celé Kastilii. Odděluje Kastilii od Portugalska, a to tak, že jeden její břeh je počítán ke Kastilii a druhý k Portugalsku.

HLAVA ŠESTÁ
Do Compostelly a na konec světa

V Portugalsku je země i lid zprvu velmi ubohý. Ani pro lidi, ani pro dobytek se tam nenajde nic k jídlu ani k pití. Je to zaviněno tím, že si v té zemi nepostavili žádné silnice. Často i čtyři nebo pět let se tam neukáže cestující z cizích zemí. Lid si tam staví příbytky v horských jeskyních nebo pod zemí a pro veliké horko ve dne, zvláště v poledne, jenom zřídka vychází ven. Pracují a všechno potřebné si vyřizují většinou v noci. Většina lidí se tam živí ovocem, a víno nepijí. Trpěli jsme tam mnoho hladem a nouzí, až jsme přišli do města Bragy.

Cestujícím po toku řeky Duera se naskytují vysokánské hory s neschůdnými cestami. Když jsme k ní dorazili, převáželi jsme pokaždé dva koně a dva lidi, neboť více nemohla pramice pojmouti. Ve vzdálenosti tří mil od této řeky leží Freixo, vesnice a hezký veliký hrad, v hornatém kraji položený, první hrad v království portugalském, který uvidí cestující od kastilských hranic. Kolem vesnice a hradu jsou rozloženy krásné a četné vinice.
(353 - FREIXO DE ESPADA A CINTA)

Z Freixa do Torre de Moncorvo je vzdálenost pěti a půl míle. Přístup k tomuto městu, položenému v horách, je cestou strmou a neschůdnou. V těch horách rostou rozmanité stromy, jaké jsem ani já, ani nikdo z našich nikdy neviděl.
(354 - TORRE DE MONCORVO)

Z Torre de Moncorvo je šest mil do Abreira (Alebry), vesnice na hoře tak vysoké, že jezdec se do ní nedostane, protože i pěší stěží překonává tu strmost. Pode vsí teče řeka jménem Tua. Cesty k této vesnici jsou neschůdné a obtížné.

V okolních horách je mnoho hadů, štírů a ještěrek. Hadi jsou krátcí, ale tlustí, mají křídla, podobná netopýřím, a hlavy, ozbrojené hákovitými ostny. Když uvidí člověka nebo dobytek, letí za ním a pronásledují ho a zachycujíce se těmi zahnutými hroty, kousají. Uletí prý dva tisíce kroků i více. Štíři jsou velcí jako prostřední lovecký pes a mají všelijak skvrnitý hřbet. Nikdo z našich je nikdy jindy neviděl. Ještěrky jsou o něco málo menší než kočka, také hlavu mají kočičí ne nepodobnou, a barvu zelenou.

Viděl jsem jednoho z těch hadů mrtvého. Je zelený, plný černých skvrn a celou podobou jako drak; veliký je jako kočka, a koho do krve kousne, musí umříti.

Ten, kdo chce přejíti ty hory, musí cestovati v největším horku a musí s sebou míti dryák proti uštknutí, neboť jinak by nemohl přejíti pro tato jedovatá zvířata. Ten totiž, kdo by po takovém jedovatém kousnutí neužil dryáku, ihned by umřel, ledaže by si celé to místo, otrávené jedovatým kousnutím, vyřízl. Cesta přes ty hory je dlouhá deset mil nebo i více a musí se tam, jak jsem již řekl, putovati za největšího vedra. Neboť v ten čas odpočívají ta zvířata, jsouce ukryta mezi kamením a ve skalních skulinách. Jakmile však horko povolí, vylézají a číhají ve skalách nebo na zemi. Byli bychom těmi horami projeli rychleji, ale ze strachu před těmi zvířaty museli jsme se hned, jakmile ubývalo horka, uchylovati do hospod. Také mnoho divoké zvěře by bylo v těch horách, kdyby nebyla hubena od těchto zvířat. Hory jsou totiž vysoké a skalnaté. V městech nebo ve vesnicích, které leží v těchto horách, nemohou chovati žádný dobytek právě pro nebezpečí těch jedovatých hadů a štírů, neboť létají velmi vysoko a vymršťují se příliš daleko.

Stromy rostou v těch horách takové, jakých v našich horách není. Listy mají podobné rmenu a také nějaké ovoce přinášejí, které, když je rozlomeno, vydává silnou vůni. Také jiné stromy, nepříliš vysoké, jsme tam viděli, jejichž listy příjemně voní. Dubů jsou v oněch horách tři druhy. První má listy podobné bodláku, na druhém rostou listy bělavé a potažené vespod jakoby nějakým chmýřím, třetí pak je listy podoben dubům, které rostou u nás, jenže má listy na okrajích roztřepenější nebo cípatější. Také jiné stromy a velmi mnohé rostliny je vidět v oněch horách, jaké v jiných krajích nerostou.

Když jsme překonali tyto hory, vstoupili jsme poprvé na portugalskou půdu. Hned pod horami roste velmi mnoho stromů, přinášejících jakési bobule, kterým tam říkají mořské jahody. Toho léta, když jsme tam byli, se jich mnoho urodilo. A kdokoli má možnost načesati jich, protože nikdo v tom nebrání. Ten kraj tam převelice oplývá fíky, mandlemi a sušeným vínem, kterému se u nás říká víno řecké. A třebaže nemá žádné doly na zlato ani na stříbro, je velmi bohatý jinými věcmi, za něž se tam dováží sdostatek zlata a stříbra z ciziny.
(357 - ABREIRO)

Sedm mil za Abreirem je ves Pouca, položená v horách, k níž vede cesta velikými horami a lesy, kde jen vzácně rostou jiné stromy kromě kaštanů.
(358 - VILA POUCA DE AGUIAR)

(359 - BOUCA FRIA)

Z Poucy je šest mil do Arca de Baúlhe (Villa da Ponte), rovněž vesnice, s domky, vzdálenými na hon od sebe. Cesta do této vesnice vede horami tak velice velikými a vysokými, že s nimi sotva lze srovnávati v této věci které jiné, jež jsme dosud přešli. Mezi těmi horami teče řeka jménem Tamega s velmi vysokým kamenným mostem. Pod ním se do Tamegy vlévá jiná řeka, beze jména, také s mostem. Když jsme pluli šest mil po proudu, napočítali jsme dvaašedesát potoků, vtékajících do této řeky, majících krásně čistou vodu a oplývajících pstruhy.
(360 - ARCO DE BAÚLHE)

Z Arca de Baúlhe je šest mil do Lanhosa, vesnice, ležící pod zpustlým hradem.

V těch horách je ještě vidět několik opuštěných hradů, obydlených jenom venkovany, kteří kolem nich udržují život, pěstujíce polní plodiny. Neboť v okruhu několika mil tam nikde není polí, a lidé tam v těch horách mají krušný a lopotný život. Za vesnicí stojí stranou v horách kostel, kde je pochován svatý Dominik a kde jsme viděli jeho svaté tělo. Lanhoso, obtékané řekou Ave, leží čtyři míle odtud.
(362 - PÓVOA DE LANHOSO)

Z Lanhosa do Bragy jsou dvě míle. Je to město s hradem, v horách, a Sv. Jakub je prý od něho vzdálen nedlouhých třicet mil. V Braze má své sídlo portugalský arcibiskup. Stromy, které nesou rajské ovoce, pomeranče, citróny a granátová jablka a také rozmanité jiné druhy a rostliny, předtím nikdy v takovém množství ode mne neviděné, jsme spatřili u tohoto města. Hradby jsou tu porostlé břečťanem.

Je to město veliké a v něm mocný biskup, přítel krále portugalského. Ten prokazoval panu Lvovi velkou čest, poslal mu do hospody dostatek všeho, čeho nám bylo třeba, dal panu Lvovi člověka, aby nás zavedl k Sv. Jakubu, a půjčil mu dva mezky. V tomto městě ztratil pan Lev svého kuchaře; vrátil se k nám teprve ve Sv. Jakubu.

(363 - BRAGA)

Tři míle za Bragou leží dosti veliké městečko jménem Guimaraens. Přichází se k němu, stejně jako k Braze, cestou hornatou a obtížnou a všude kolem cest tam roste šalvěj drobná a polejka.
(420 - GUIMARAES)

V Braze jsme zastihli portugalského krále. Přijal pana Lva a celou jeho družinu s poctami. Náš pán totiž přinesl králi list od jeho rodné sestry, císařovy manželky, psaný její vlastní rukou. Zůstali jsme tam osm dní.

Když jsme se před odchodem loučili, mluvil král s panem Lvem velmi laskavě, a to napřed sám a potom skrze tlumočníka. Řekl mu tato slova: „Vidím, že pocházíš z rodu velmi vznešeného, a proto tě prosím, abys našemu království a nám prokázal čest a požádal o cokoli, co by se ti zalíbilo. Bude ti to dáno.“ Když to náš pán uslyšel, uctivě mu poděkoval za poctu a laskavost jemu prokázanou a poprosil krále, aby mu dal dva mouřeníny. Této žádosti byl přítomen králův bratr, a když ji slyšel, dal se do smíchu a řekl: „To, o co žádáš, příteli, nemá žádnou cenu. Požádej o něco většího a čestnějšího, než jsou tito mouřeníni! Ale když po nich tak toužíš, přijmi ode mne, prosím, tento třetí dar, totiž opici, a vrátíš se do vlasti, takto znamenitě obdarován. Patrně,“ zeptal se, „ve vaší zemi nemáte mouřenínů ani opic, že si jich žádáš přede všemi jinými věcmi?“

A když pan Lev odpověděl, že jest je u nás viděti zřídka, vévoda řekl: „Zato však u nás je takových věcí hojnost. Zde král, můj bratr, má v Africe tři města a posílá do té země každý rok vojsko. A z žádné takové výpravy, ani sebemenší, se nevracejí s prázdnou, nýbrž přivážejí s sebou na sto tisíc nebo i více mouřenínů všeho věku a pohlaví. A všechno, co bylo přivedeno, se potom prodává jako dobytek. Neboť takový je zde zvyk, že na trh s černochy přicházejí lidé z jiných zemí a skupují je. Král pak má z tržby za ně větší užitek než z daní celého království. Neboť i malý černoch stojí dvanáct nebo třináct zlatých portugalských peněz; větší však je mnohem dražší.“

Mají tam takový obyčej, že získá-li někdo mouřenína silného a práce schopného, dá ho pokřtíti a neprodá ho ani nescizí, ledaže by ho dal příteli darem. Dokud však není pokřtěn, má možnost prodati ho, zač chce.

Když jsme odešli z královského paláce, král poslal panu Lvovi do hospody dva krásné koně, jimž tam říkají jenetty a jimž v rychlosti a v křepkosti rovné sotva plodí která křesťanská země, a všechno v hospodě za nás zaplatil.

Po odchodu z Bragy jsme dojeli do Ponte de Lima. Od Bragy je toto město vzdáleno pět mil a leží v horách. Cestou k němu se jede přes řeku Cavado, která teče nedaleko od Bragy a má nepříliš dlouhý kamenný most. Řeka však, která teče u Ponte de Lima, má jméno Lima a také má most kamenný, ale hodně dlouhý. Město je obehnáno hradbou, postavenou z kvádrů, a všechny věže, čtverhraného tvaru, má z téhož kamene.
(369 - PONTE DE LIMA)

Ve vzdálenosti pěti mil od Ponte de Lima je Valenca do Minho, město nepříliš veliké, čnící na návrší mezi horami a zavlažované řekou Minhem.

Tato řeka odděluje Portugalsko od Galicie, kde je pochován svatý Jakub, a vlévá se dále odtud do moře. Přešli jsme ji, když jsme jeli k Sv. Jakubu, jak cestou tam, tak cestou nazpět.
(372 - VALENCA DO MINHO)

Na protějším břehu leží hrad a město jménem Tuy, poddané nějakému rytíři, od něhož si ti, kdož chtějí navštívit compostellský chrám, musí vyžádati povolení neboli průvodní list. Cestujícím do Valency jest přejíti velmi vysokou skalnatou horu, jezdcům nesjízdnou, protože i pěšky jsou její srázy sotva schůdné. Byli jsme proto nuceni obvésti koně v délce dvou mil kolem hory, ale také tam je cesta tak nesnadná a strmá, že horší už ani nemůže býti. V Tuy je pochován svatý Petr Saleský, který se kdysi proslavil přemnohými zázraky a mnohou pomoc přinesl lidem, kteří se vydali na pouť, aby zhlédli jeho hrob.
(374 - TUI - TUY)

Od Tuy je vzdálena pět mil Redondela. Je to městečko neveliké, v horách u moře položené. Cestou z Redondely nám ukázali vpravo království irské, ležící při moři naproti Anglii. Irové neustále, již mnoho let, válčí s Angličany. Země nemá krále, ale vévodu, kterého jest poslušna a kterého jsme také my viděli. V Redondele mají klášter, zasvěcený svatému Simonovi a položený na místě, oblévaném mořem.
(375 - REDONDELA)

Cestujícím do Pontevedry, městečka u compostellské cesty, se naskytuje most přes mořskou zátoku, nepříliš dlouhý, z kamene postavený. Vzdálenost mezi Redondelou a Pontevedrou činí tři míle. Městečko to je pevné a veliké, na jedné straně široko zavlažované mořským močálem, překlenutým dlouhým kamenným mostem.
(377 - PONTEVEDRA)

Trpěli jsme tam nesmírnou nouzi a museli jsme si sami vařit. Často se nám tím stávalo, že jsme musili zůstati hospodou někde v poli pod stromem a koním jsme museli svazovat nohy jako cikáni. To potom někdo běžel a přinesl ovci, jiný ji musil stáhnout, někteří dělali oheň a vařili a jiní kosili pro koně, pan Lev stejně, jako kdokoli jiný. Byl to život náramně krušný a ubohý, až jsme projeli tři dni cesty k Sv. Jakubu.

Z Pontevedry k Sv. Jakubovi je deset mil. Odtud se nás dvanáct vydalo do Sv. Jakuba pěšky, kdežto pan Lev konal tu cestu dílem na koni, dílem s námi pěšky.

Na této cestě, když jsme přišli do kaštanových hájů, páže pana Lva házelo, upravivše prut, kameny po lese, jak to vidělo dělati tamní lidi, kteří dovedou vrhati drobné kameny velmi daleko a vysoko. Chtějíc se jim v tom vyrovnati, páže házelo kaménky sem a tam, až tu najednou z neopatrnosti do krve zranilo nějakého člověka, který tam náhodou bez nejmenšího našeho vědomí ležel za křovím. Ten potom s námi skrze herolda mluvil náramně hněvivě a vyhrožoval, že to odpykáme smrtí.

Herold mu řekl: „Milý člověče, nerozhořčuj se tak, když přece vidíš, že ten chlapec, poněvadž tě neviděl, udělal to nevědomky!“

Potom jsme jeli dále. U cesty byla krčma, kde se obyčejně cestující zastavují, aby se napili nebo najedli, protože v okruhu pěti mil tam není žádná tvrz nebo vesnice.

A tu tedy na zpáteční již cestě od Sv. Jakuba, když jsme, někteří na koních, někteří pěšky, přišli k této krčmě, našli jsme tam asi sto lidí, ozbrojených meči, kopími, samostříly i luky, kteří se sešli, aby pomstili toho muže od hocha raněného, a chtěli na nás udeřiti. Tehdy na ně náš herold zavolal galicijským jazykem a řekl: „Proč na pomstu tak lehké rány strojíte smrt nám všem? Zřejmě nevíte, že tento pán pochází z rodu velmi vznešeného a slavného, a že cestuje těmito zeměmi, aby viděl dvory jasných knížat a králů, jak se takovému muži sluší. Vězte proto, že vám neprojde, jak si myslíte, bez trestu, jestliže nás zabijete!“

Když to uslyšeli, asi padesát jich odstoupilo stranou a radili se o té věci, kdežto ostatní stáli kolem nás. A tu pan Lev oslovil své lidi takto: „Nejmilejší přátelé, vidíte, že se tu sešli, aby nás připravili o život. Proto tedy, dojde-li k tomu, statně se jim postavme na odpor a braňme se, neboť prosbami se od nich ničeho nedosáhneme! Na mne tedy hleďte, a půjdu-li když toho potřeba bude vyžadovat, proti nim, následujte mne! Budeme-li od nich pobiti, aspoň jméno naše a sláva naší statečnosti, do posledka zachované, zůstanou na věky.“

Zatím oni, poradivše se, pravili našemu tlumočníkovi: „Řekni tomu vznešenému pánovi, že ani jemu ani jeho družině nechceme učiniti žádné násilí! Všechno, co se stalo, chceme pustiti z mysli, a přeje-li si pán, abychom ho doprovodili do hospody, jsme k tomu ochotni.“

Tak jsme se s nimi rozešli, neutrpěvše žádnou škodu.

Z Pontevedry do Padrónu (El Padrone) je šest mil. Toto město je ze dvou stran obléváno dvěma řekami, z nichž jedna má kamenný most a jmenuje se Ulla, kdežto druhá nemá ani most, ani jméno. Plouti se po ní dá z Padrónu až k Sv. Jakubu.

Nad městem se vypíná hrad Rotya Planta, kde prý toho času, když svatý Jakub hlásal v Galicii učení Kristovo, žila pohanská královna jménem Lupa. Byla velmi zuřivá, takže již z její ukrutnosti bys snadno poznal pohanku. Svatý Jakub kázal v tom městě celý rok, a přece nemohl nikoho vyjma dva lidi obrátiti na víru Kristovu. Nad městem stojí kostel na hoře, kde svatý Jakub kázával, a u něho veliká skála s jeskyní, která má úzké vchody. Říká se jí skála svatého Jakuba, protože v tom kostele i na té skále obyčejně kázával.

Každý, kdo do té jeskyně vejde s nábožnou myslí, dosahuje odpuštění mnoha hříchů. Také já jsem v ní byl a stejně Burian, Kněžic s bratrem, Pětipeský a Miroš. Když se tam spouštěl Jan Žehrovský, úplně zbledl a zmodral, takže jsme ho stěží vytáhli, protože otvor byl velmi úzký. Pan Lev tam také chtěl vejít, ale když to viděl, upustil od toho úmyslu. Papež povoluje těm, kteří vejdou do jeskyně, veliké odpustky proto, že svatý Jakub, když byl při kázání kamenován od pohanů, uchyloval se do té sluje.

Na té hoře, kde kázával, je postaven kostel, zasvěcený svaté Máří Magdaléně. Svatý Jakub, když ho jednou pohané kamenovali a bili kyji a když neobyčejně zeslaben těmi ranami byl mořen palčivou žízní, modlil se k Bohu, řka: „Milý Bože, dobře víš, že toto všecko trpělivě snáším pro tebe. Shlédni tedy na mne a sešli mi nějakou vláhu, abych si svlažil jazyk!“

Když to řekl, vzal hůl, udeřil jí o zem, a z toho místa, na něž udeřil, ihned vytryskl pramen nejčistší vody tak hojně, že by se jím mohlo poháněti mlýnské kolo. Teď je na tom místě postavena velmi krásná studna, z níž se napájejí poutníci, navštěvující ta místa.

Avšak svatý Jakub, když pro mnohá protivenství nemohl již vydržeti v Galicii, odešel do jiných zemí, totiž do Jeruzaléma. Hlásaje tam Krista a usiluje přivésti židy k víře křesťanské (Skutky apošt.12), byl jat od Heroda, a hlava mu byla sťata srpem. Tento srp lze dosud vidět zavěšený na oltáři svatého Jakuba, kde je pochováno jeho svaté tělo. Neboť toto tělo učedníci jeho tajně odnesli a uložili na loď, stojící u břehu. Anděl, sestoupiv k nim, řídil její směr, a hned se nad nimi rozsvítila hvězda a záříc ukazovala jim cestu až do města Padrónu, kde předtím kázával a které je vzdáleno čtyři míle od místa, kde je teď pochován. Když tedy připluli k tomu městu po řece, která se jmenuje Sar, vyložili jeho svaté tělo na břehu na skálu, kterou jsme všichni viděli a kde jest dodnes vtištěn otisk těla tak zřetelný, jako by se to bylo dnes stalo.

Když se papež doslechl, že poutníci ten kámen ze všech olamují, dal jej svrhnouti do vody a kázal postaviti kamenné schody, aby lidé mohli přistoupiti a dívati se naň. Leží sice dosti hluboko ve vodě, ale je z těch schodů pod čistou vodou dobře vidět.

Dvořané královny Lupy byli při tom, když loď připlula. Odešli do hradu a oznámili královně, že byl přivezen Jakub, který dříve v tom kraji kázával a lid sváděl. Potom přišli za královnou na hrad učedníci Jakubovi a prosili ji, aby jim dala voly nebo mezky, aby jimi tělo svatého Jakuba odvezli na místo, jež jim hvězda ukáže. Královna, která nelidskostí a krutostí, zvláště ke křesťanům, předstihovala všechny smrtelníky, chovala jakéhosi draka, zuřivého a hrozného, kterému předhazovala ty, jež chtěla sprovoditi ze světa, a drak je všechny ihned rozsápal. Měla také dva býky náramně divoké, kterým rovněž předhazovala ty, jimž zkázu strojila. Ti zabíjeli okamžitě každého, na koho přišli takže se nikdo neodvažoval k nim přiblížiti. Kázala tedy vésti Jakubovy žáky napřed k drakovi, aby je roztrhal: „Jděte tam“, řekla, „a vezměte si potah, kterým ho odvezete!“

Když byli vpuštěni k drakovi, který je měl zahubit, nejen od něho neutrpěli nic zlého, nýbrž dokonce, což je zázrak, od něho byli ctěni, neboť se sklonil před nimi a vzdával jim poctu, což vzbudilo veliký podiv v těch, kteří stáli nahoře. Královna, když to slyšela, také se nadmíru podivila, jak je to možné, protože předtím drak vždycky ihned pozřel každého, kdo mu byl předhozen. Když se to tedy nestalo, kázala je vésti k těm býkům, k nimž se nikdo neodvažoval přiblížiti. Ale býci, jakmile uviděli učedníky, se polekali. Ti však, kdož to viděli, spatřivše ten zázrak, opět oznámili královně, jak se to stalo. Královna pak, zděšená a vzrušená těmi zázraky, přijala se všemi svými víru Kristovu.

Potom rozkázala, aby ti býci byli dáni učedníkům svatého Jakuba. Když je dostali, odvezli jimi ono svaté tělo, kam je vedla hvězda, kráčející před nimi. Když pak došli tam, kde se hvězda nehybně zastavila a kde také býci sami od sebe zůstali státi, složili svaté tělo na místě, kde leží pochováno až do dnešního dne. Pohané, vidouce, že tam svatý Jakub koná přemnohé a převeliké zázraky, obraceli se ve jménu svatého Jakuba ke křesťanské víře a založili tam kostel stejného jména, který se proslavil tak, že také město pod onou horou se místo svého starého pojmenování Compostella jmenuje Santiago (Svatý Jakub).
(378 - PADRÓN)

Z Padrónu k Sv. Jakubu jsou čtyři míle. Cesta je tam hornatá, a prýští podle ní, pod krásnou a vysokou lipou, pramen, z něhož sám světec často pil, když odpočíval pod stromem. Vzdálen je míli od města. Také my jsme pod tím stromem odpočinuli a pili z onoho pramene. Říká se, že každý, kdo se napije z toho pramene, je s pomocí Boží a svatého Jakuba celý ten rok chráněn před nebezpečím horečky.

Odtud jsme potom jeli k Sv. Jakubu. Město to leží mezi velikými horami a je velmi rozlehlé, ale je obehnáno toliko jedinou zdí. Po jedné straně hradeb tam roste veliké množství žlutých fial, takže je lze vidět zdaleka, kdežto druhá strana je porostlá břečťanem tak hustě, že je pokryta jakoby lesem. Kolem města běží příkop nadmíru chatrný a na všech stranách stojí na hradební zdi čtverhranné věže, vystavěné starobylým zdivem, v malých vzdálenostech jedna od druhé. Dorazili jsme do města v úterý před slavným svátkem Nanebevzetí Panny Marie (12. srpna).

Sv. Jakub je pěkné městečko, prostřední, ne příliš veliké, a jsou tam zbožní lidé, třebas tehdy byli proti biskupovi a církvi.

Toho času bylo město dobyto a kostel, v němž je pochován svatý Jakub, byl obléhán. Arcibiskup toho kostela byl předtím zajat spolu s některými kněžími v počtu dvaceti tří. Ale jeho matka a bratr zavřeli brány a vzdorovali v kostele obležení. Na toho však, jenž dobyl města, a na všechny ty, kteří obléhali kostel, jakož i na všechny galicijské kněze byl od papeže vyhlášen interdikt, protože drželi arcibiskupa a jeho kanovníky ve vězení. Nebyly proto v celé zemi slouženy mše, děti nebyly křtěny a těla nebožtíků ležela nepochována. Neboť celý kraj stál na straně toho pána, jenž chrám obléhal.

Když jsme tam přijeli, nemohli jsme právě pro onu válku a pro ty rozbroje navštíviti kostel dříve než třetího dne, když jsme si vymohli svolení k tomu od pána, který kostel obléhal. Pan Lev totiž sám se s ním sešel a domlouval mu a prosil ho, aby nám nebránil, jestliže se nám od těch, kteří měli kostel v moci, podaří vymoci svolení, aby byl puštěn k tomu místu, kde je pochován svatý Jakub. Dodal, že navštěvuje dvory křesťanských králů a knížat a cestuje po mnohých zemích, i pohanských, a že sem zajel se zbožným přáním, spatřiti posvátné místo, kde jsou pochovány kosti svatého Jakuba. A že on sám i všichni jeho druhové již dávno zahořeli velikou touhou viděti to místo na vlastní oči. Ten pán mu odpověděl: „Pozoruji a vidím, příteli, že jsi muž znamenitý a vynikající a kníže nějaké země, neboť dostal jsem o tobě zprávy ještě dříve, než si přijel. O tom však, čeho si žádáš, zdali lze vymoci, abys byl vpuštěn do toho kostela, věz, že tam vpuštěn budeš: ale je nejisto, zdali budeš míti možnost opět z toho kostela vyjíti. Mají jej totiž v moci ona matka, žena zločinná, a její o nic lepší syn, a ti u sebe nemají žádného muže urozeného a statečného, pamětlivého svého dobrého jména a své dobré pověsti. Z té příčiny bych ti neradil, abys k nim šel.“

Ve skutečnosti však od toho pana Lva zrazoval proto, že tušil, bude-li pan Lev vpuštěn, že na něho arcibiskupova matka a bratr budou žalovati, jak zločinně a proti právu zajal arcibiskupa, pána svého, jemuž byl povinen poslušností, a jak se zmocnil jeho města a mnoha jiných hradů.

Tento pán útočil předtím na kostel právě o svátku sv. Jakuba (25.července). Šel při útoku v nejpřednější řadě a byl z kostela střelen šípem do krku. Krk mu z toho otekl tak, že potom jen krátce byl živ. Nikdo jiný nebyl raněn než sám pán, ačkoli útočilo tenkrát přes čtyři tisíce lidí, takže se říkalo, že je to trest boží a sv. Jakuba, když byl poraněn jen on jediný. A nikdo mu nedovedl to železo vyjmouti ani najíti. Tehdy přijel Frodner a řekl, že mu udělá náplast, která mu ten šíp vytáhne. A když si to byl rozmyslil a udělal to, a protože jsme měli vymoci a zjednati glejt pro našeho pána, ti ze Sv. Jakuba i ten raněný pán nám glejt rádi dali. Ale ti v kostele, arcibiskupova matka, jeho bratr a kardinál, nechtěli panu Lvovi glejt dáti, ani ho pustiti do kostela. Říkali totiž, že jsme jejich nepříteli, který je proti církvi a proti svatému Jakubovi, poskytli pomoc a chtěli mu střelu vytáhnouti, ačkoli sám Bůh a sv. Jakub ho tak potrestali a dopustili, že byl střelen. A řekli také, že jsme v nejtěžší klatbě. Měli jsme proto velikou starost, že pan Lev bude musit odjeti a že nás do kostela nevpustí. Starali jsme se proto horlivě a mluvili jsme s jedním rytířem. Ten nám na arcibiskupově matce, na jeho bratrovi a také na kardinálovi vyprosil, že pana Lva a jeho druhy pustí do kostela, nikoli však Frodnera, protože chtěl tomu postřelenému pánovi šíp vytáhnouti. Smluvili tedy na obou stranách příměří na ten den panu Lvovi ke cti a také proto, že si řekli, že pan Lev jistě nechá v kostele nějakou vzácnou ofěru.

Když jsme tam byli vpuštěni, vyšlo nám naproti nejprve několik rytířů, kteří pana Lva a celou družinu vlídně přivítali. Potom přišla také matka se synem, blahopřála našemu pánovi a jeho druhům k příchodu ve zdraví a stěžovala si na toho, jenž zajal arcibiskupa, obléhá to slavné místo a chce zničiti ostatky tak posvátné. Potom řekla panu Lvovi: „Zdali pak víš, že jsi vyobcován z církve, příteli? Neboť kdokoli s těmi lidmi obcuje, s nimi jí a pije, proviňuje se stejným hříchem jako ti, kdož jim napomáhají.“ Ale to jsme již věděli.

Potom nás vedli k nějakému opevnění naproti vchodu do kostela, pod něž dolů tékávala z trub voda; teď však tam vody nebylo, protože nepřátelé přerušili přítok. Když nám tam bylo přikázáno, abychom se zuli a podle něho pořadem poklekli, vyšel z kostela papežský legát se sborem kněží a žáků. Před nimi byl nesen černý kříž. Zastavivše se před kostelem na výstupku, jenž tam byl u chrámového vchodu postaven z kamene a k němuž byl přístup po kamenných stupních, zpívali. Když byly skončeny zpěvy, v nichž dlouho prosili, aby nám bylo odpuštěno a abychom byli zbaveni klatby, legát sestoupil dolů a vzav opasek, šlehl jím jednou napřed pana Lva a potom každého z nás.

Potom, když byl pana Lva sám zdvihl a nás vyzval abychom povstali, přikázal nám, abychom do kostela vešli bosýma nohama. A tam potom pánovi a nám všem ukazovali kněží s projevy úcty všechny ostatky, jež se v tom kostele chovají. Nejprve nám ukázali hrob, v němž je pochován svatý Jakub a jenž je postaven přímo na oltáři. Na tomto oltáři je vidět také srp, kterým byla svatému Jakubovi sťata hlava, na železném řetízku. Nad hrobem je každoročně sloužena slavná mše. Kněží zde jsou z řádu tak řečených kanovníků (svatého Augustina), stejně jako v kostele svatého Václava na hradě Pražském. Potom nám byla ukázána hůl, o kterou se světec opírával na svých cestách světem a která je olita olovem a připevněna k oltáři. Poutníci si z ní totiž uřezávali tříštičky, takže by ji celou byli rozebrali, kdyby se papež nebyl včas postaral, aby byla olovem olita. Je z ní viděti toliko železný hřeb, vražený do jejího konce, a je možné se ho rukou dotknouti.

Potom nás uvedli nahoru po schodech do menší kaple. Zde visely většinou znaky pánů a poutníků. I pověsil tam také můj pán se svými šlechtickými druhy svůj znak.

Potom nám byla ukázána hlava Jakuba Menšího, příjmím Alfea, a trn z Kristovy koruny, jakož i tříska ze svatého kříže. Viděli jsme tam také přemnohé jiné ostatky svatých, které zde nejsou vyjmenovány a ukazují se jenom v milostivém létě.

Dále jsme viděli korouhev svatého Jakuba, které používali křesťané, když s pohany bojovali. Jest barvy rudé, a na ní je vymalována postava, sedící na bílém koni a oblečená do bílých šatů. Na koni a na jezdcově klobouku je vidět namalované lastury nebo šupiny, jak je na kloboucích nosívají poutníci. Ale korouhev je stářím téměř již úplně zničena. Kněží vyprávěli, že když se pod tou korouhví bojovalo poprvé, křesťanů bylo ve zbrani toliko třináct tisíc, vesměs obrácených na křesťanství po smrti svatého Jakuba, pohanů však sto tisíc, a přece byli s pomocí Boží a svatého Jakuba poraženi a obráceni na útěk. A v té bitvě se prý svatý Jakub objevil, oděn bílým šatem a sedě na bílém koni, jak je to zobrazeno na té korouhvi, a stalo se to prý po smrti svatého Jakuba. Potom vedli nás ven.

Tam nám byl ukázán řetěz, kterým byl světec spoután. Je připevněn k sloupu, který je vidět při vstupu na kamenný kůr.

Chrám jest sice veliký, ale uvnitř tmavý a chmurný, protože kolem něho stojí šest věží, čtyři kulaté a dvě hranaté. Jedna z nich je vztyčena v koutě nedaleko vchodu do kostela, u zmíněného kamenného výstupku.

V krásném, prostranném a velikém kostele se skvělými kamennými sloupy byla tehdy spousta. Stáli tu koně i krávy. Lidé tu přebývali, vařili i leželi.

Za městem je na návrší vidět kostel, zasvěcený svatému Dominikovi. Ještě jiný kostel je za městem, u samých hradeb, kde bývají pochováváni poutníci, když tam některý skončí život, nebo chudí lidé z nemocnice. V okruhu půl míle kolem města je osm klášterů.
(379 - SANTIAGO DE COMPOSTELA)

Od Sv. Jakuba k Tmavé hvězdě je čtrnáct mil, ale krátkých, takže je lze urazit za půl dne. Ale domácí lidé nazývají to místo jinak, totiž Finis Terrae – Finisterre. Sedláci mu říkají Tmavá hvězda.

Lidé cestující do tohoto místa, vidí na pobřeží asi v polovici cesty loď v kámen proměněnou s vesly, s veslaři a s jinou lodní výstrojí. Vypravuje se o tom, že na té lodi připlul Kristus s matkou svou. Když potom z lodi vystoupili, šli na onu horu, zvanou Stella obscura, a založili tam kostel panenské Rodičce Boží, který tak stojí až dodnes.

Pod tím kostelem je rozsáhlá ves, které říkají Finis terrae (Finisterre), t.j. konec světa, protože za ní není již nic jiného než vody a širé moře, jehož hranic nezná nikdo vyjma samotného Boha.

Nic jiného tam člověk před sebou nevidí než oblohu a vodu, a moře je prý tam tak bouřlivé, že nikdo přes ně nemůže plouti, takže se ani neví, co tam za ním je. Řekli nám také, že někteří chtěli zvěděti, co je tam na druhé straně, a vypluli na galejích a navách. Ale nikdo se z nich prý už nevrátil

Toto pak vypravují jejich letopisy:

Kterýsi portugalský král dal postaviti tři lodi, naplniti je vším potřebným a vsaditi do nich do každé dvanáct písařů a přikázal jim, opatřeným potravinami na čtyři léta, aby od toho místa pluli, jak nejdále je to možné, během čtyř let, a aby na každé lodi spisovali, co uvidí, k jakým pustým krajinám připlují a cokoli kde nepříznivého na moři zakusí.

A tu oni, jak nám bylo vypravováno, když byli celá dvě léta brázdili mořské vody, octli se v jakýchsi temnotách, a když z nich potom, strávivše tam dvě neděle, vypluli, dostali se k nějakému ostrovu. Když tam s loďmi přistali k břehům a vyšli z nich, našli domy, postavené pod zemí a plné zlata a stříbra, ale neodvážili se nic odnésti z těch věcí. Na domech byly zřízeny zahrady a vinice, jak to bývá viděti také ve Francii, že mají na domech zahrady a vinice. Když z těch domů vyšli, zůstali na ostrově asi tři hodiny, radíce se spolu, co by měli učiniti, mají-li co odnésti čili nic. Jeden z nich řekl: „Můj názor je, abychom neodnášeli z těch věcí nic, protože je nejisto, co se potom může státi.“

Vstoupivše tedy opět na lodi, když byli znovu ne krátký čas pluli, již z dálky viděli, jak se moře zdvíhá hrozným vlnobitím, jako skály nebo hory, vystupujíc -zdálo se- až do oblak. Všech se jich z toho zmocnil hrozný strach, jako kdyby přicházel den Posledního soudu. Zastavili proto plavbu všech tří lodí a radíce se, řekli: „Již vidíme, kam jsme se dostali, a moc Boží je zjevná. Poraďme se tedy, co jest lépe učiniti, zdali vplouti do jekotu vln, nebo plouti nazpět!“

Tehdy řekli někteří z nich: „Jaký by to byl návrat? Co a jaké divy budeme vypravovati našemu králi, jenž nás vyslal na výzkumy? Raději prozkoumejme, co je to, ten jekot vln!“

Rozhodli se tedy, že dvě lodi se o to pokusí, třetí však přikázali zůstati na tomto místě, řkouce: „My se pustíme do těch vlnobití a vy čekejte zde! Nevrátíme-li se k vám čtvrtého nebo pátého dne, řekněte si, že jsme jistě zahynuli!“

Po těchto slovech vpluli na dvou lodích do bouřlivých vln. Ti však na třetí lodi čekali na jejich návrat až do šestnáctého dne, a když se nevraceli, nevědouce, co se jim přihodilo, s velikým strachem se za dvě léta vrátili nazpět do Lisabonu, což jest hlavní město Království portugalského. Když vpluli do přístavu,vyšli jim z města naproti lidé a ptali se jich, odkud a z kterých jsou zemí.

Odpověděli, že jsou ti, jež král vyslal prozkoumati konce širého moře, aby zaznamenali, jaké divy tam uvidí. Oni však odpověděli: „Přátelé milí, my sami jsme byli při tom, když král ty lodi vyslal, ale takové lidi a tak urostlé, jako jste vy, šedivé jako starci, neposlal, nýbrž mladíky ve věku dvaceti šesti let.“

A byl to veliký zázrak Boží, neboť měli příbuzné v městě i kolem města, ale od nikoho z nich nebyli poznáni, neboť byli šediví jako stromy, pokryté v zimě jinovatkou. Když to bylo oznámeno králi portugalskému, velmi se podivil, že tak zestárli, když přece nebyli na moři déle, než dvě léta, a řekl: „Všechno, co říkají, jest sice možné a podobné pravdě, o tom, že jsem je poslal, a také o jiných věcech, ale možná, že se zmocnili lodí a ubili naše lidi. Zeptejte se jich, zdali jednali podle toho, co jsme oněm přikázali! Nařídili jsme jim totiž, aby, až vyplují od Tmavé hvězdy, všechno zapsali a zaznamenali, ke kterým ostrovům nebo pustinám připlují nebo jaké nehody na moři zažijí. Vždyť právě proto jsme jim přidělili šestatřicet písařů, po dvanácti na každou loď.“

Když, byvše předvoláni před krále, přišli, král se jich zeptal: „Jak se, přátelé milí, stalo, že se vrátila toliko jedna loď, ač jsme vyslali lodi tři?“

Tu oni odpověděli: „Nejmilostivější králi, všecko povíme tvému veličenstvu podle pravdy. Když jsme od Tvého Veličenstva přijali na každou loď dvanáct písařů, kteří měli sepsati všechno, co na moři uvidíme, odrazili jsme od břehu a plavili jsme se celých pět měsíců po moři. V tom čase jsme, jak myslíme, urazili šest tisíc námořních mil, protože jsme nebyli zdržováni žádnými překážkami a nesnázemi a větry jsme měli velmi příznivé. Potom jsme asi půldruhého roku po svém odjezdu odtud dopluli na moři k místu chmurnému a temnému, a když jsme jím po dvou nedělích propluli, dostali jsme se k nějakému ostrovu, tři míle dlouhému a širokému. Vystoupili jsme tam z lodí a tři hodiny jsme si ostrov prohlíželi. Našli jsme tam krásné domy pod zemí, velmi bohaté zlatem a stříbrem, ale bez lidí, přece však jsme odtud nic neodnesli. Na těch domech je vidět rozkošné vypěstěné zahrady a vinice. Když jsme to viděli, sestoupili jsme se dohromady a řekli jsme si: „Viděli jsme již veliká a neslýchaná bohatství, ale odneseme-li z nich něco, nevíme, co se potom stane.“ Tehdy říkali někteří z nás: „Naše rada je, abychom nevzali nic, nýbrž abychom rychle vstoupili na lodi a odpluli odtud, protože jinak se sotva vyhneme nějakému nebezpečí.“ Vrátivše se tedy na lodi odjeli jsme od toho ostrova, nezaživše žádnou nehodu.

Odpluvše odtud brázdili jsme znovu dlouhý čas Oceán, až jsme opět připluli k oněm temnotám. Když jsme se tam zastavili, radili jsme se, zdali máme do té tmy vplouti nebo zdali se máme vrátiti. Někteří mínili, že se vraceti nemáme, protože král nás přece proto vyslal, abychom se plavili jak nejdále možno, a abychom zaznamenali, co se nám nahodí uviděti. Bylo tedy rozhodnuto, že směle vplujeme do těch temnot.

Vjeli jsme do nich a nějaký čas se jimi zase plavili, než jsme byli zaneseni na otevřené a světlé moře. Tam však jsme ve vzdálenosti několika mil uviděli ohromné vlny, jejichž víry sahaly až k nebi a jež se válely s takovým jekotem a řevem, že jsme byli všichni zděšeni hrozným strachem, domnívajíce se, že přišel konec světa. Tehdy jsme se opět radili, zdali máme vplouti do těch vlnobití, nebo zdali by bylo lépe vrátiti se nazpět. Za těchto úvah nám ti, kteří byli na druhých dvou lodích, řekli: „Vy zde s třetí lodí stůjte a na nás, kteří poplujeme zjistiti z větší blízkosti, co to je, čekejte až do čtvrtého dne! Nevrátíme-li se do toho času, vězte, že jsme jistě zahynuli!“

To když byli řekli, vpluli do toho hukotu vln. My však jsme na ně na onom místě, kde nás zanechali, čekali šestnácte dní, a když se nevrátili, ze strachu jsme se neodvažovali plouti dále, nýbrž, obrátivše plachty, pluli jsme nazpět do Lisabonu, odkud jsme vypluli. V tento smysl a nejinak vypravovali a popisovali ty věci králi portugalskému, než jak je zde podáno.
(385 - FISTERRA, FINISTERRE)

HLAVA SEDMÁ
V Portugalsku

Z Finisterre, zvané Tmavou Hvězdou (Stella obscura), jsme se opět vrátili touže cestou do Bragy, kde jsme předtím zastihli krále portugalského.

Následuje průvodní list hraběte Fernanda, syna vévody z Braganzy, z r. 1466.
Fernando II., syn vévody z Bragancy (1430 – 1483).

Z Bragy jsou tři míle do Gimaraensu, města položeného v horách, majícího dva hrady a poddaného jednomu hraběti, který jest velmi zámožný a jest považován za prvního z portugalských šlechticů. Pohostil pana Lva a jeho druhy čestně. Tam jsme viděli, jak pohanští Saracéni pořádají tance.
(420 - GUIMARAES)

Na cestě od sv. Jakuba nám bylo v El Padrone řečeno, že onen pán, jenž byl při útoku na kostel Sv. Jakuba raněn, zemřel. Jeho bratří a přátelé i Svatojakubští přivedli (zajatého) biskupa před kostel, takže jeho matka i bratr kardinál i všichni, co byli v kostele, musili to viděti, a hned mu dali stíti hlavu. Ten hrabě (v Guimaraensu) měl velmi mnoho pohanů u sebe a mnoho jich bylo jeho služebníky. Ti musili panu Lvovi ukázati své pohanské způsoby, a několik chlapců a také jiných mládenců tančilo překrásné pohanské tance.

Odtud jsme potom jeli největší morovou nákazou, o jaké jsem kdy slyšel. Tak jsme třebas projížděli městečkem nebo vesnicí, úplně pustou a vymřelou, takže tam nebylo viděti živé duše. Nikdo ani neuvěří, co bídy jsme tu zažili. Musili jsme od lidí, kteří tam leželi nemocni nebo měli v domech nemocné lidi, kupovat víno a chléb a zůstávati u nich na hospodě. Ale většinu toho času, pokud jsme jeli touto zemí, jsem spával i se svými koňmi v poli. Na mnoha místech jeli jsme jakoby posledním soudem světa, takže jsme tam neviděli nic jiného než nebe, vodu a suchopár. A pan Lev nikterak nelitoval, když jsme si místy zajeli den nebo třebas celý týden, protože chtěl také ty věci viděti a prohlédnouti.

Hlavním z portugalských měst je Lisabon. V okruhu pěti mil kolem něho dostává králův bratr veliký desátek z vína, jež mu, dobré a vykvašené, bývá odevzdáváno v den svatého Jana Křtitele. Kdo nedá víno, zaplatí místo něho mnoho peněz.

Osm mil za Gimaraensem leží Porto (Oporto). Biskup tam má dům, postavený na kopci, ale město leží mezi horami u moře, a jedna jeho strana je oblévána mořskou zátokou, přes kterou jsme se přeplavili. V žádném jiném městě, položeném u moře, jsme neviděli tolik lodí jako v tomto. Sváží se tam totiž odjinud po moři mnoho zboží.

V městě je mnoho pohanů, jež tam prodávají křesťané. Rok co rok je tam přiváděno mnoho tisíc zajatých na prodej a ke koupi. Již nikdy se nevracejí do svých rodných krajů, ledaže by je tam někdo prodal. Ty, kteří byli pokřtěni, jejich páni neprodávají, vyjma když je svým přátelům dají darem. Jinak si je nechávají až do konce jejich života. Takové otroky lze poznat po vousech napuštěných barvami, které není možné smýti. Ale jiní pohané, přivádění z Berberska, mají těla pomalovaná, a je jich, stejně jako jiných, v Portugalsku veliký počet.

Král portugalský totiž, když vpadne s vojskem do jejich země, přivede potom odtud mnoho tisíc mužů, žen a dětí. Dělává to každoročně a všechny přivedené ženy a děti rozdělí po městech svým měšťanům, aby je živili na svůj náklad. Teprve když dospějí, prodávají je královi berníci do otroctví. Získává se tím a do královy pokladny odvádí mnoho tisíc zlatých. Děti, které se jim narodí, musejí otroci vychovávat až do dospělého věku, a potom se také ony prodávají.
(423 - PORTO)

Cestou pět mil dlouhou jsme z Porta dorazili do Arrifany (Arisany de Santa Maria), vesnice v horách nedaleko od moře. Jede se tam z Porta stále podél moře, jež jsme měli po pravici. Od toho místa tam není již žádný křesťanský král nebo kníže, nýbrž žijí tam Saracéni, a to dvojí: černí a bílí.
(426 - ARRIFANA)

Šest mil za Arrifanou leží Agueda, taktéž ves, oblévaná řekou Aguedou, která má jméno podle téže vsi a je přepjata kamenným mostem.
(429 - AGUEDA)

O čtyři míle dále je Mealhada (Avelhanas de Caminha), vesnička v horách, neveliká, složená toliko ze čtyř chalup.
(431 - MEALHADA)

Do Coimbry jsou odtud tři míle. Toto město a jeho hrad jsou zavlažovány řekou Mondego s nepříliš dlouhým kamenným mostem, a leží na příkrém kopci v horách. Není veliké, ale hezké a opevněné. Pod městem je směrem po proudu velmi půvabná rovina. Cesta do toho města vede horami, kde roste anýz. A nedaleko odtud je vidět jiné hory, kde se daří olivy, mezi nimiž jsou vinice a jiné druhy stromů. U města je na druhé straně řeky velmi krásný klášter. Je tam viděti mnoho cypřišových stromů a překrásných zahrad.
(432 - COIMBRA)

Do města Coimbry jsme nevkročili, protože tam bylo tenkrát morové povětří, nýbrž obešli jsme je a přenocovali jsme čtyři míle odtud ve vsi jménem Rabacal. Leží v horském kraji a má toliko čtyři domy.
(434 - RABACAL)

Z Rabacalu do vsi Alvaiazera jsou čtyři míle horské cesty …
(435 - ALVAIÁZERE)
… a odtud do Thomaru rovněž čtyři míle. Je to městečko neopevněné, ale veliké, v horách položené, nad bezejmennou bystřinou, nad níž se vypíná pevná tvrz.

V tomto místě jsme viděli, jak kněží nově vysvěcení tančí, když slouží svou první mši. Po mši celý den a také příštího dne chodí s trubači městečkem. V čele jde onen nově vysvěcený kněz, ostatní za ním, a všecko hlučí tancem a zpěvem mužů, žen i kněží.

A takový tam mají obyčej při pohřbu nebožtíků: jakmile někdo umře, přinese se do kostela víno, maso, chléb a jiné potraviny, a nebožtíkovi příbuzní jdou za rakví v bílých smutečních šatech, na kterých jsou přišity kápě jako u mnichů. Těmito šaty se všelijak podivně omotávají. Ti však, kteří jsou za mzdu najati, aby nebožtíka oplakávali, kráčejí za rakví v šatech černých a naříkají hlasem podivným, jako u nás rozpustilci nebo pijáci.

Rvou si při tom vlasy a drásají se pod očima, až krvácejí. A když se přijde do kostela, je tam uprostřed připraveno vysoké lože. Na to položí rakev, a ženy stojí kolem podstavce a křičí a rvou si vlasy a drásají se. Potom se v kostele ofěrou dává víno, chléb, ovce a telata. Rozdělají v kostele veliký oheň a spálí v něm trochu vína a chleba a také několik živých telat a ovcí. Potom mrtvého vezmou a uloží do země. Ženy pak přijdou a padají k němu do hrobu. Ale nejbližší přátelé je zase vytáhnou ven a odvedou je pod paží domů.

(445 - TOMAR)

Tři míle za Thomarem je Punhete, vesnice v horách a nad ní zpustlý hrad. U vsi tekou z různých stran dvě řeky, které se pod vesnicí stékají. Ta, která se vlévá do druhé, má jméno Zézere a pramení v Portugalsku. Druhá řeka, jež tuto přijímá, se jmenuje Tajo, pramení v Kastilii, teče Portugalskem a u Lisabonu se vlévá do moře.
(447 - CONSTANCIA)

Z Punhete je sedm mil do Montargila (Monte Argilu), vesnice na kopci v horách. Cesta do ní vede pustinami a olivovými háji. Celých těch sedm mil mezi Punhete a Montargilem není žádná ves.

Kolem Montargila je takové množství zajíců a králíků, že tomu, kdo to sám neviděl, se zdá nepravděpodobné, kolik se jich přináší do oné vsi. Vypravovali nám, že je možné, nachytat a přinést jich najednou dvě stě nebo tři sta, a to kolikrátkoli se líbí. Právo lovit mají nejenom obyvatelé této vsi, ale také obyvatelstvo krajiny okolní, protože je tam té zvěře všude převeliké množství.
(449 - MONTARGIL)

Ve vzdálenosti sedmi mil od Montargila je Arroyolhos (Reale), pevné městečko na kopci, nad nímž se vypíná hrad. Cesta do této tvrze je obtížná, protože vede pustým krajem.
(450 - ARRAIOLOS)

Třemi mílemi odtud je oddělena Evora. Je to druhé hlavní město Království portugalského, a zastihli jsme tam krále a jeho dvůr. Toto město nemá žádný hrad, nýbrž je tam vidět toliko krásný palác biskupův a jiný vévody, bratra králova. Biskupův dům stojí vedle kostela; k němu přiléhá pěkně postavené kamenné sloupoví a rozkošná zahrada s všelijakými rostlinami a stromy. Město samo je položeno na rovině s hojnými vinicemi po vůkolí, kde se rodí víno tak silné a trpké, že se nedá píti jinak než zředěno vodou. V městě žije mnoho Saracénů, a černochů a černošek z Berberska je tam ke třem tisícům. A stojí za to dodati ještě tuto úplně pravdivou věc: v těch místech pšenice nebo žito dozrávají a kosí se za tři měsíce po zasetí. Vzdálen je ten kraj čtrnáct mil od Lisabonu, jmenuje se Santarém a je na všechno velmi úrodný.

Král portugalský posílal panu Lvovi do hospody všechno potřebné, brzy ho předpustil a dal mu říci, že dobře ví, co stojí taková dlouhá cesta: strhá koně, unaví lidi a vyprázdní váček. Kdyby tedy měl v něčem nedostatek, rád prý mu pomůže. Ale v ten čas byl váček našeho pána plný, takže nechtěl o nic požádat. A tu mu král daroval dva koně, dva mouřeníny, dvě opice a bohatě odměnil hudce a heroldy jeho. Potom ukázal král panu Lvovi dvě zvířata z pohanských zemí z Alkaceru. Kolik takových zvířat se tam uloví, všechna musejí býti odevzdána králi. Toto zvíře má pod řití díru a z té vychází vůně, vzácná nade vše pižmo a balšám. A tato vůně je prý dobrá na mor, a král za té nákazy denně čichává na lačný žaludek k té vůni. Když se vezme kousíček plátna a podrží se u té dírky nebo se o ni otře, nevyvane vůně ani půl roku. Veliké je to zvíře jako divoká kočka, barvu má jako levhart a jmenuje se cibetka. Král si ta svá dvě zvířata oceňuje na osm tisíc zlatých. Daroval také panu Lvovi něco, co to zvíře každého roku vyvrhuje z té díry. Vypadá to jako měchýřek pižmový a má to nejkrásnější vůni na světě. Dále mu daroval mnoho levhartích kůží, luků, štítů, kopí a jiných pohanských zbraní.

Krále není možné vidět nebo dostat se k němu. Dokud slunce svítilo, ležel uvnitř, ale jak zapadlo, projížděl se svými hrabaty a pány na hřišti až do půlnoci. V jejich šatech a chování je leccos ze španělských i z pohanských obyčejů. Král nosí boty až po kolena, meč zavěšený na širokém pásu, kolem krku a plášť přes ramena, jak je v tom kraji zvykem. On sám jezdil i chodil velmi špatně a časem si naříkal.

Od portugalského krále jsme vyjeli do Kastilie a musili jsme projížděti krajinou, která držela s mladým králem. Válčili tam a olupovali lidi. Musili jsme proto jeti rychle a ustavičně na ně dávat bedlivý pozor. Do měst mladého krále nás nechtěli pustiti. Potom jsme přišli do země starého krále a potom zase do země mladého krále. Všude tam byly veliké války, takže jsme nebyli jisti životem, dokud jsme nedojeli do Meridy.

Nebude od místa zmíniti se zde, která města má král portugalský v moci v Africe. Jedno z nich se jmenuje Alkasar, a dobyl ho před osmi lety král, který tenkrát vládl. Druhé město obsadil jeho děd před čtyřiceti lety.

Následuje průvodní list portugalského krále Alfonsa V., daný v Evoře 13. září 1466, a jeho bratra infanta Fernanda, daný tamže 16. září 1466.
Alfons V. Aviz, král portugalský (1432 – 1481).
Infant Fernando Aviz, vévoda z Beji (1433 – 1470).

V Alkaceru jsou pohané. Ženy jsou všecky ozdobeny modrým šátkem přes bradu. Která žena je urozená nebo bohatá, ta je šťávou z hezkých rostlin pomalována na těle nad pasem tak, že barvu není možné smýti.

Když je dobrý vítr, jede se z portugalského království do této pohanské země čtyři nebo pět dní. Král s nimi neustále válčí a dobytá dvě města přivedl na víru křesťanskou. A když je někdo v Portugalsku odsouzen na smrt nebo se zadlužil, král ho pošle, aby bojoval s pohany. Z oněch dvou měst si král podrobil celou zemi Alkacer, takže ho tu mají za svého pána a platí mu desátky, ale jejich víru jim musil nechat.

V sousední zemi mouřenínské je pod ním velmi mnoho králů, kteří nemají žádné jiné příjmy než ze všech dětí, které se v jejich království narodí. Z každých tří dětí musí král dostat jedno. Když jsou rodiče bohatí, mohou si dítě od krále vykoupit, ale chudí je musí dáti. Každý král dává děti po celém svém území sbírat a potom je prodává. Často si je nechává, až dorostou, a potom je prodává kupcům, kteří připlouvají s loďmi a s galejemi. Ti si je kupují velmi lacino: přivážejí tam zboží a nabízejí je za mouřeníny. Za sukno v ceně deseti nebo dvanácti zlatých se dostane pět nebo šest mouřenínů, protože o sukno je tam veliká nouze. Prostý lid tam chodí úplně nahý, a ženy mají před ohanbím na píď široký kousek dřeva, z jakého se dělají dřeváky, pověšený na bavlněném provázku. Jenom bohatší lidé nosí šaty, pletené z bavlny.

V této zemi není žádného manželství. Otec tam žije s dcerou, syn s matkou nebo sestrou, jeden s druhým jako dobytek. V zemi je tak veliké horko, že lidé musejí mít příbytky pod zemí a ve dne vůbec nevycházejí. Všechna práce i obchod se dějí v noci. A nepijí žádné víno. Vařívají si rákos, který tam u nich roste a který v sobě má cukr, a to potom pijí. Živí se jenom ovocem a obilí pěstují jenom zřídka. Proto také je tam málo chleba. Někdy prý tam najdou v zemi nejlepší zlato, jaké je na tomto světě. Dobytek nemají, a uvidět v té zemi koně je zázrak. Deště a sníh jsou v té zemi zřídka. Prsť zúrodňuje jenom silná rosa. Kupci odvážejí z té země mnoho mouřenínů a pohanů přes moře. Na jedné takové cestě při moru v Lisabonu prý pomřelo přes tři tisíce mouřenínů a mouřenínek. V Portugalsku mají takový obyčej: když někdo prodá mouřenínku, kterou přivedl do jiného stavu, a ta slehne a on potom přijde a požádá o to dítě, musí mu je ten, kdo otrokyni koupil, vydat. Nepožádá-li však o dítě do šesti neděl, náleží dítě kupci, a ten je smí prodat.

V portugalské zemi mají mnoho podivných zvyků. Děvčata upravují hned po narození tak, že potom, když rodí děti, jenom zřídka umírají. V některých končinách chlapce obřezávají. Panny nepijí víno, dokud se neprovdají. Kněží mají v některých krajích manželky, neumějí latinsky, evangelium neumějí kázat jinak, než že odříkávají desatero přikázání a oznamují svátky, a v mnohých krajinách se nezpovídají jinak, než že před oltářem říkají Confiteor. A jiné takové podivné věci, že bylo s podivem dívati se na to.

(454 - ÉVORA)

Když jsme odjeli z Evory od krále portugalského, přenocovali jsme v Evoramonte, městě vzdáleném čtyři míle, položeném v horách velmi vysoko a nepříliš velikém. V městě není žádný pramen ani studna, takže obyvatelé jsou nuceni choditi pro vodu za město. Mlýny tam mají takové, že je pohánějí koně.
(461 - ÉVORA MONTE)

Dvě míle za Evoramonte je Estremoz (Estremosa), městečko s hradem, položené v horském kraji na vysokém kopci a obklopené velmi hojnými olivovými háji.
(462 - ESTREMOZ)

O šest mil dále leží Elvas, město spojené s velikým hradem, vybudované mezi horami na vysokém místě, s vyhlídkou jednak do roviny, jednak do hor. K hranicím Kastilie jsou z něho čtyři malé míle. Vpuštěni jsme do něho byli teprve potom, když jsme složili přísahu.
(464 - ELVAS)

HLAVA OSMÁ
Napříč Kastilií

Z Elvasu jsou tři míle do Badajozu. Je to město a hrad, na výšině v horách. Obtéká je řeka Guadiana, dříve zvaná Anas. Toto město leží na hranicích mezi Portugalskem a Kastilií.
(467 - BADAJOZ)

Pět mil odtud je vzdáleno Lobón, ves na návrší obklopeném všude rovinami. Úpatí kopce je obléváno touž řekou Guadianou.
(468 - LOBÓN)

Z Lobóna do Méridy se počítají čtyři míle. Mérida jsou zříceniny města v úvale mezi horami.

Bývalo to největší město v Kastilii, veliké jako Řím.

Toto město zničili kdysi Římané, a bývalo zřejmě tak veliké, že se mohlo rovnati kterémukoli z měst, jež nám, až dosud velká, bylo dáno spatřiti. Mérida zase rozbořila Řím.

Stalo se to takto: Jednou byl v Římě takový mor, že stačilo, aby člověk zívl nebo kýchl, a byl mrtev. Žil tam tenkrát nějaký Říman z královského rodu a nejmocnější muž z celého Říma. Ten neměl žádné děti vyjma dceru. Utekl se s ní na ochranu před morem do Meridy. Bylo jí tenkrát asi dvanáct let, a otec jí dal veliký majetek a vydržoval jí skvělý dvůr. Když byla tato panna v Meridě rok, oblíbila si město tak, že se již nevrátila do Říma a postavila si v Meridě nádherný palác. Ucházelo se o ni tenkrát mnoho mocných králů. Ona však je všechny odmítala, neboť byla velmi moudrá a měla rozumné rádce.

Potom se o jednom z těch králů dověděla, že prý je to nejmoudřejší muž z celého křesťanského světa. Do toho se potají zamilovala. Jednou ho viděla jeti na koni městem, a její láska k němu ještě vzrostla. O všech těch královských nápadnících poslala tajnou zprávu otci domů, do Říma, a také otec jí radil, aby si vzala toho, kterého milovala. Ale ta panna se bála v své moudrosti, že, když si ho vezme, ostatní králové, kteří se o ní ucházeli, budou rozmrzeni, a proto na radu otcovu i svých rádců dala vyhlásiti zápasy.

Sjelo se mnoho mocných pánů a králů a panna jim dala úkol. Tři míle za Meridou byla studna. Kdo bude tak mistrný, že vodu z ní odvede tak, aby vytékala v jejím paláci, toho že si vezme za manžela. To učinila proto, že myslila, že nikdo jiný není tak moudrý, aby uměl studnu odvésti do paláce, než ten, jehož milovala.

Stavěl tedy onen král a kromě toho ještě nějaký pohanský král a každý z nich doufal, že dovede vodu do paláce dříve než jeho sok. A ten křesťanský král daleko předstihl v díle krále pohanského, neboť dovedl vodovod o půl míle dále než pohan. Ale když byla stavba již skoro hotova, ten pohan to chytrým úskokem zařídil tak, že voda z jeho stavby vytékala v paláci dříve než z vedení krále křesťanského. Když to ta panna slyšela a viděla, neboť stála vysoko na cimbuří, ulekla se nelidsky hrozně, protože toho pohana ani za nic nechtěla za manžela, spadla z cimbuří a zabila se.

A tu se jejímu otci a Římanům donesla zpráva, že obyvatelé města Meridy pannu zabili a shodili dolů z cimbuří. I vypravili se Římané rozbořit Meridu, neboť již všechna města byla v jejich moci vyjma toto. Obyvatelům Meridy bylo oznámeno, že Římané táhnou. I povstali též a uradili se, že potáhnou Římanům naproti a utkají se s nimi v boji tam, kde je potkají. Ale Bůh všemohoucí to zařídil tak, že se cestou minuli a nepotkali. Římané táhli tedy dále a rozbořili Meridu a Meriďané také táhli stále dále a rozbořili Řím. Tak byla obě tato města zničena.

Merida je dnes prostřední město a žijí v něm pohané, židé, „confessi“, Paulikáni, Řekové a „de la centrura“, takže šestero věr bylo tehdy v tomto městě.

Méridu oblévá řeka Guadiana, která je na vzdálenost sedmi mil ukryta v jeskyni vysoké hory, čnějící nad městem, a teprve u Méridy se znovu vynořuje. Cesta z Méridy vede pět mil pustinami, kde neroste nic jiného než anýz a polejka.
(469 - MÉRIDA)

Pět mil za Méridou leží Medellin, město pod hradem, nepříliš veliké, obklopené ze všech stran rovinami, vyjma jednu, kde jsou hory. Město se rozkládá od hradu po horském srázu a končí se na rovině.
(471 - MEDELLIN)

Od Medellina je vzdáleno šest milníků Madrigalejo (Madrigallego) a je to ves v rovině. Cesta do ní vede rozkošnými háji, které oplývají rozmanitými druhy zvěře, jako jsou jeleni, daňci a jiní. Ve vsi jsou krásné domy, vynikající nad ostatní stavení té vsi, majetek jednoho kláštera, o němž budeme dále mluviti. V těch domech obývají šlechtici, ale všechno, co tam potřebují, musejí zaplatit. Ve stájích tam může býti asi sto koní nebo i více, neboť ten dům je opravdu palác.
(472 - MADRIGALEJO)

Z Madrigalleja je osm mil do Guadalupy, vesnice s klášterem, zasvěceným panenské Matce Boží. Leží mezi velmi velikými a velmi vysokými horami, a cesty k němu jsou nadmíru strmé a neschůdné. Povídá se, že do žádné jiné křesťanské země nepřichází více poutníků než tam. V klášteře je pochován portugalský král se svou manželkou, otec vládnoucího krále, u něhož jsme byli. Onen zesnulý král portugalský obdařil klášter mnohými dary a oběťmi v ceně několika tisíc a podobně učinil, napodobiv otce, také syn a daroval klášteru mnoho tisíc. Všechny ty dary, jež věnoval otec a potom syn, nám byly ukázány, jak níže bude pověděno, zároveň s mnohými jinými ostatky a dary zlatými, stříbrnými a drahokamy zdobenými, jakým podobné jsem nikdy neviděl. Klášter je bohat takovým množstvím všech věcí, že jsem to ještě nikdy nespatřil. Kněží toho místa nám vypravovali, jak byl onen klášter založen:

Pastýři, pasoucí stáda, našli na tom místě, kde byl klášter založen, obraz Rodičky boží, který jest v tom klášteře podnes chován a který jsme také my, kdož jsme byli v družině pana Lva, viděli. Když se králové a knížata dověděli, že obraz dělá v klášteře veliké zázraky, obdařili jej velikými dary.

Tvrdili nám, že roční důchod kláštera činí čtyřicet tisíc tři sta čtyřiadvacet dublonů. Totiž portugalských zlatých, také v Kastilii běžných a rovnajících se v ceně uherským dukátům. Klášter postavili kněží, kteří také vesnici u kláštera vyzdobili tak, že se výstavností může rovnati leckterému městu. Klášter sám je veliký a krásný, a je v něm dvaatřicet trubek, metajících vodu: ještě v žádném klášteře jsem jich neviděl tolik. Od prvního uvedení mnichů do toho kláštera uplynulo již tisíc tři sta osmdesát devět let. Neboť předtím tam bydlili poustevníci, většinou ze vznešeného rodu. Mají pak v tomto klášteře takový řád: přijde-li k nim nějaký rytíř nebo poutník, toužící navštíviti posvátná místa, a upadne-li u nich do nemoci, kněží jsou povinni přijmouti ho do kláštera a poskytovati mu všechno potřebné. Když tam umře,musejí mu vypraviti čestný pohřeb, pakliže však se z nemoci pozdraví, ať se chce odebrat do kteréhokoli kraje nebo země, jsou povinni na požádání dovézti ho na svůj náklad celou zemí až na hranice. Tak to mají ve svých statutech.

Ať je to král, vévoda, hrabě, pán, rytíř, panoš, chudý nebo bohatý, má tam podle svého stavu své ošetření a opatření, svou zvláštní světnici, sluhy a služky, dva přísežné lékaře a své lékárny, a ke každému podle jeho nemoci, k chudému i bohatému, chodí každý den lékař a předpisuje mu v lékárně i kuchyni, co mu slouží v jeho nemoci, takže si myslím, že je tam lépe ošetřován nežli ve vlastním domě. A uzdraví-li se, vrátí se mu, co tam přinesl. Nemá-li však peněz, pomůže se mu i v tom, a nemusí nic platiti. Umře-li, zůstane, co si přinesl, nemocnici.

Když tam umře, musejí mu vypraviti čestný pohřeb, pakliže však se z nemoci pozdraví, jsou povinni na požádání dovézti ho na svůj náklad celou zemí až na hranice toho kraje nebo provincie, kam chce odejíti.

V tomto klášteře byl zachvácen nemocí Burian ze Švamberka. Nechali jsme ho tam nemocného, když jsme potom jeli dále k aragonskému králi. Když se pak uzdravil a vrátil do vlasti, chválil jejich laskavost, kterak ho ošetřovali a jak se postarali, aby byl celým Španělskem dopraven až na francouzské hranice.

Klášter ten leží na hranicích Španělska, Francie, Navarry a Portugalska. A bylo nám tam vypravováno: Na tom místě bydlil nějaký poustevník a postavil tam jakousi dřevěnou kapličku. Když se to rozneslo, že se tam dějí velké zázraky, mnozí lidé putovali k tomu místu a dávali peníze na stavbu krásnějšího kostela. Když potom poustevník umřel, nastoupil na jeho místo jiný a vystavěl tam kapli nebo kostel kamenný. A kněží onoho kláštera dodali, že jejich letopisy vypravují: když se kladly základy toho kláštera, Matka boží se dělníkům jasně zjevila v podobě panny a podávala jim kameny.

A myslí se, že Naše Paní nikde v křesťanstvu milostivěji nespočívá než v tomto klášteře.

V klášteře jsme viděli toto: především nám ukázali všelijaké ostatky svatých a potom kalich, ulitý z čistého zlata a ozdobený drahými kameny, který dostali darem od krále portugalského. Větší kalich jsem nikde neviděl. Dále jsme viděli schránku, v níž bývá uchováváno posvěcené tělo Páně a jíž se říká také monstrance, celou zlatou, rozdělenou prosvítavými drahými kameny a tak velikou, že jeden člověk ji nepozdvihne. Také růžový keř jsme viděli, nemálo veliký, s listím a větvičkami z čistého zlata. To všechno daroval portugalský král, který tenkrát stál v čele království a u kterého jsme byli. Jsou tam totiž pochováni jeho otec a matka a také on sám, až zemře, tam bude pohřben, neboť hrob tam má již připraven. Jméno tohoto krále jest Alfons.

Velikostí je ten klášter roven leckterému městu a každodenně se v něm slouží přinejmenším sto mší vyjma dny Poslední večeře Páně a Velikého pátku, význačné památkou jeho umučení, a den Bílé soboty. Je to klášter bohatý a všechno potřebné je v něm možné dostat jako v nějakém městě.

V guadalupském klášteře je řád sv. Jeronyma a musí v něm býti vždycky určitý počet mnichů: na půl druhého sta mnichů, padesát bratří laických. V kostele na hlavním oltáři je obraz Naší Paní s dítětem v ruce, před nímž se vždy sv. Řehoř modlíval. Maloval jej sv. Lukáš, a je to líbezný, vážný obraz lidem na pohled. Po celý rok se tam konají velké pouti a visí tu v kostele mnoho pout, kterými byli křesťané u pohanů spoutáni. Kdokoli se zaslíbil tomuto důstojnému chrámu, ihned byl zbaven pout, v něž byl ukován, a vykonal za to pouť k obrazu Naší Paní. Myslím, že toho železa, jež tam zajatci nanosili, ani dvě stě vozů by neuvezlo. V tom klášteře jsou nejzbožnější mniši, jaké jsem kdy viděl. Slouží mši s nejkrásnějším zpěvem chrámovým, uměle složeným. Jejich opat je Němec. Mají náramně přísnou řeholi. Na stolicích v kostele, kde sedávají, na stole kde jídávají, i na posteli mají napsáno: Musíš umříti. Na to musí každý mnich vždycky když jí, když zpívá na kůru nebo když uléhá a vstává, pilně mysliti, zachovává-li věrně řeholi. Lze viděti leckterého, jak při takovém pomyšlení prolévá hořké slzy. Klášter je nadmíru nádherný a výstavný s nejkrásnějšími křížovými chodbami a studnicí, dvojitě za sebou. A stále se v něm staví. Když jsme tu byli, měli na šest set dělníků, většinou samé poutníky, kteří utratili, co měli: dává se jim sdostatek jísti a píti. A v okolí kláštera na tři německé míle zcela nic neroste, ani obilí ani ovoce, takže potravu musejí z daleka přivážeti. Ale klášter je na důchody i příslušenství velmi bohatý a mocný. Má velmi bohatě zdobený kostel, samé zlaté a stříbrné světce s drahokamy a mnoho skvělých ostatků. V celém světě mu není roveň.

Jednou se tam stal veliký zázrak. Jeden kastilský král přitáhl a oblehl klášter a chtěl na něm výkupné na penězích i statcích. Ale Pán Bůh a Marie Panna dopustili, že ten král a všechna jeho čeleď oslepli. Tu poznal král, že je to trest Boží, prosil Pána Boha a Naší Paní, aby jemu i čeládce jeho opět vrátili zrak, a slíbil, že za to dá klášteru všechno, co je kolem něho v okruhu deseti německých mil. Jakmile to slíbil, ihned on a všichni jeho lidé zase prohlédli. Tu splnil, co byl slíbil, a dal klášteru vše, co bylo na deset mil kolem, a tak došel klášter svého velikého bohatství. Mám za to, že se mu dvě knížata v Němcích nevyrovnají.

(475 - GUADALUPE)

Mezi Guadalupou a Villarem del Pedroso je vzdálenost sedm mil. Villar je vesnice ve vysokých horách.
(477 - VILLAR DEL PEDROSO)

Z Villaru do Puente del Arzobispo jsme dojeli cestou dlouhou dvě míle. Je to vesnice veliká, obtékaná řekou jménem Tajo. Přes řeku vede kamenný most, na němž jsou postaveny dvě krásné věže. Tam jsme opět přešli hory a dostali jsme se do roviny.
(480 - EL PUENTE DEL ARZOBISPO)

Z Puente del Arzobispo do Talavery je šest mil; město je spojeno s hradem a leží na rovném místě, zavlažovaném také Tajem. Cesta k němu vede vinicemi a sady olivovými, jež obklopují město ze dvou stran.
(481 - TALAVERA DE LA REINA)

Osm mil od Talavery je vzdálen Burujón (Burigon), ves položená v údolí. Čtyři mílní kameny jej oddělují od Toleda.
(3483 - BURUJÓN)

Toledo jest město s hradem, ležící na návrší, obklopeném rovinou, které pevností sotva zadá jinému městu kastilskému. Je v něm překrásný chrám, kde jsou chovány mnohé ostatky svatých. Pověst vypravuje, že pohané, když jednou dobyli toho města, ušetřili toho kostela pro jeho krásu. Ale město bylo pohanům opět odňato, když byl arcibiskupem v tom kostele svatý Alfons. Vypravuje se, že jednou, když svatý Alfons sloužil v den Narození Páně svou první mši, zjevila se mu Rodička Boží a přinesla mu mešní roucho, aby ho užíval on jediný a nikdo jiný při bohoslužbě. Kolem Toleda teče řeka Tajo.

V Toledě je biskup, že mocnějšího nenajdeš v celé Kastilii. Slyšeli jsme, že prý denně může utrácet kolem tisíce korun. V témž městě žil také jeden mocný a bohatý hrabě, biskupův přítel. Biskup i hrabě posílali panu Lvovi do hospody všechny potřeby, zvali ho do svých domů a prokazovali mu velkou čest. V městě jsme viděli hlavu sv. Jana Křtitele, mnoho svatých ostatků a bibli, prý nejkrásnější z celého křesťanského světa. Jsou to tři veliké knihy: text a glosy jsou psány zlatým písmem a na druhé straně jsou namalovány obrazy. Říká se také, že malíř, který to maloval, byl nejznamenitější na světě.

(484 - TOLEDO)

Tři míle dále je Cabanas, ves v rovině, ale na návrší.
(485 - CABANAS DE LA SAGRA)

Odtud je sedm mil do Getafy, vesnice také v rovině.
(487 - GETAFE)

Z Getafy do Madridu jsou dále dvě míle. Madrid je městečko neveliké, položené v rovině na návrší.
(488 - MADRID)

Šest mil od Madridu je vzdálena Alcalá de Henares, městečko s hradem, mající z jedné strany rovinu a z druhé velmi vysokou horu.
(491 - ALCALÁ DE HENARES)

Čtyři míle odtud je Guadalajara. Je to město, v němž bydlí jeden markrabí, jménem Jakub, nikoli nejmenší ze šlechticů království kastilského. Má tam nádherně postavený dům. Toto město leží v údolí mezi horami.
(492 - GUADALAJARA)

Čtyři míle odtud je vzdálena Hita, ležící na úbočí hory a mající nad sebou na výšině hrad.
(494 - HITA)

Cesta z Hity do Siguenzy je dlouhá sedm mil. Toto město, spojené s hradem, leží v úvale mezi horami, je poddáno biskupovi siguenzskému, a pevností a velikostí lze je srovnávat s kterýmkoli kastilským městem.
(499 - SIGUENZA)

Ze Siguenzy do Mediny Celi se počítají čtyři míle. Medina Celi a její hrad leží velmi vysoko v horách. Bydlil tam nějaký hrabě. Město je vzdáleno čtyři míle od hranic Aragonie.

Tento mocný pán byl prý markrabětem a držel se starým králem. Měl nádherný zámek, silně opevněný hradbami a příkopy. Pozval pana Lva k sobě a poslal mu do hospody všechny potřeby. Při hostině bylo asi čtyřicet jídel. A po každé, když se jídlo vnášelo do síně, musili před ním jíti trubači a pištci, dva mouřeníni s velikými bubny po pohanském způsobu a jiných znamenitých muzikantů, a ti všichni musili státi u stolu a vyhrávati.

Na další cestě nás nechtěli vpustiti do jednoho města mladého krále. A všude v městech a hradech starého krále nám jeho páni a šlechtici, kteří stáli na jeho straně, prokazovali velikou čest a úctu, ale v městech mladého krále a od jeho lidí vůbec nic.

Také mocný a bohatý biskup toledský se velmi zlobil, že starý král žije tak nekřesťansky a drží s pohany. Svolal proto jednou mnoho biskupů, prelátů, pánů a rytířů, kteří drželi se starým a s mladým králem. Když se do Toleda sjelo veliké množství, biskup pánům vyložil neřádné chování starého krále a požádal je, aby se o tom poradili. Radili se proto a dali postavit uprostřed města veliké tabernákulum, a v něm seděla figura, udělaná a utvářená jako starý král ve svém majestátu a oblečený co nejskvostněji. A nad ním bylo napsáno, že je to starý král španělský. I přišel ten biskup a a rytíři před tabernákulum, šli nahoru a prokazovali tomu královi ze dřeva a kovu velikou čest. Potom však čtli z cedule, jaký je to nekřesťanský král vůbec, v celém svém chování, jakých hanebností se dopouští, jak křesťany vyhnal ze země a dal ji pohanům. A po každé, když přečetli jeden článek, biskup se ptal nejmocnějších pánů, co za to král zasluhuje. Oni uznali, že by zasluhoval, aby mu byla koruna sňata z hlavy. K druhému kusu žádali, aby mu bylo vzato žezlo. K třetímu kusu, aby mu bylo vzato říšské jablko. A po každé, když nějaký kus odsoudili, šel biskup a učinil, jak žádali. Potom uznali k čtvrtému článku, aby mu byl odpásán meč, k pátému, aby mu byly sňaty ostruhy, k šestému, aby byl vysvlečen z královských šatů, a k sedmému, aby byl z tabernákulu shozen a jeho vlastní meč aby mu byl vražen do srdce. Toledský biskup to učinil: vrazil té figuře, ustrojené za krále, meč do srdce. Potom přivedli slavnostně mladého krále, posadili ho na královský trůn, vsadili mu korunu na hlavu, do rukou mu dali žezlo a říšské jablko, oblékli mu královské šaty a všechno, co na sobě měl starý král, a zvolili a dosadili ho za pravého krále španělského. Potom přečetli ceduli, že země starého krále zabila pro jeho nekřesťanské skutky a zvolila si mladého Alfonsa. A všichni padli na kolena a každý mu složil hold. Tak pozdvihli a zvolili ve Španělsku mladého krále, a není pochyby že, když s ním stavové budou držeti, bude starý král vůbec vyhnán.

Odtud jsme jeli osm dní. Žijí tam samí pohané, poddaní starému králi, neboť je to ten kraj, odkud vyhnal křesťany a povolal místo nich pohany. Pohané nám prokazovali velikou čest a úctu, a byli jsme u nich mnohem jistější než v zemi křesťanů.

Pohané vodili všude pana Lva, aby viděl jejich způsob života, I do svých kostelů ho vedli. Není v nich nic jiného než mnoho lamp. Ukazovali našemu pánovi, že mají u vchodu do kostela vodu a tou si potírají tvář, podpaždí, ruce a pohlaví. Potom mají v kostele kulatou klenutou díru, kam vchází jejich vrchní kněz, jakoby náš farář. Stojí v té díře a potom padá na zem, vztahuje ruce a pohansky něco vykřikuje. A totéž, co on, dělají také ostatní. Všechny lampy v kostele musejí hořet, když se tak modlí nebo křičí. A žádné obrazy nenajdeš v jejich kostelích.

Muži jsou tam pěkně rostlí a dosti pěkné postavy podle pohanského názoru, ale ženy jsou velmi šeredné. Žijí chudě a zřídka pijí víno.

Potom jsme od pohanů přijeli zase do země starého krále, k zlým křesťanům. Mají postavu jako ti cikáni, kteří se potulují v našich zemích. A cikánsky také žili, kradli a jiné takové neplechy tropili. Trpěli jsme tam velikou nouzí a nebyli jsme si jisti životem.

(502 - MEDINACELI)

Za Medinou Celi jsme jeli zemí pohanů, kteří tam drží veliké území a nedovolují žádnému křesťanovi tam bydliti.

Na této cestě je na hranicích viděti tři hrady. Pět mil za Medinou Celi je tam Monreal, vesnice v horách, již v Aragonii, s hradem nad sebou. Před vesnicí označují veliké kameny hranice mezi Aragonií a Kastilií.
(505 - MONREAL DE ARIZA)

Vešedše do té vsi, vstoupili jsme do země aragonské.

HLAVA DEVÁTÁ
V Aragonii a Katalonii

Z Monrealu jsme po čtyřech mílích dojeli do Bubiercy (Huerty), vesnice v týchž horách, pod hradem, obtékané potokem Jalonem (Xalonem), prvním z této strany Aragonie.
(514 - BUBIERCA)

Tři míle od Bubiercy je v horách vzdáleno městečko, zvané kdysi Bilbilis, nyní Calatayud. Nad ním stojí dva hrady, a v jeho předměstí je vidět mnoho domů, vytesaných do skály. Po odchodu z tohoto města, když jsme opět přešli hory, po čtyřdenní obtížné cestě sjeli jsme do roviny.
(516 - CALATAYUD)

Ujevše pět mil, dostali jsme se z Calatayuda do Almunie, městečka nevelikého, na rovině položeného.
(517 - LA ALMUNIA DE DONA GODINA)

O dalších pět mil dále leží Muela, ves na kopci.

Zvyky pak grandských Saracénů jsou takové: muž tam má sedm manželek, a když se mu některá z nich nelíbí, smí ji zapuditi a přivésti si jinou. Bydlí tam mezi nimi mnoho židů a žijí spolu velmi svorně. Svému králi, když se jim nelíbí, odejmou vládu nebo ho zabijí a dosadí si na jeho místo jiného. Taková věc se u nich stává často. Ženy jsou v tom kraji velmi hezké a půvabné, ale muži jsou velmi oškliví. Země je tam dobrá a plodná. Modlitebny podle svého způsobu mají krásné. Než vraťme se k naší věci!
(519 - LA MUELA)

Z Muely jsou čtyři míle do Zaragozy, jíž Latiníci říkají Ceasaraugusta. Je to hlavní město Aragonie, leží na rovině a je obklopeno na jedné straně půvabnými vinicemi a na druhé bažinami a močály. U města teče veliká řeka jménem Ebro, která nadělá městu, když se rozvodní, za několik tisíc škody. Přes řeku vede dlouhý kamenný most.

V Zaragoze jsme zastihli aragonského krále se synem. Když jsme přijeli do hospody a slezli z koní, král tam ihned poslal své dvořany, pány a šlechtice, aby pana Lva a jeho družinu královým i svým jménem uvítali laskavými a uctivými slovy. Potom povstali a prosili našeho pána, aby si neobtěžoval říci jim, z kterého kraje nebo království je. A také naší čeledi se vyptávali: kdože je pan Lev? Zdali kníže nebo král nějaký, když přijel na aragonský dvůr tak slavně? A tu jim pan Lev ukázal listy, jež před svým příchodem do Aragonie dostal od jiných králů a knížat. Když si je přečtli, prokazovali pánovi velikou úctu, protože měl tak znamenitá doporučení od králů a knížat, a řekli mu: že žádná jeho prosba nebude odmítnuta, požádá-li krále o doporučující listy nebo o zlato či stříbro. Tu pan Lev povstal a jim i králi poděkoval za to, že jsou k němu tak vlídní a laskaví. Když jim to řekl, požádali ho, aby jim svěřil ony průvodní listy, učině si napřed jejich opisy, aby je mohli ukázati králi, protože to jistě bude náramně milé, a zaručovali se, že je všechny opět, netknuté a neporušené, nazpět přinesou. Pan Lev odpověděl, že to velmi rád učiní, a ihned jim listiny vydal.

Druhého dne se tíž pánové všichni vrátili k panu Lvovi a nazpět přinesené listiny uctivě položili na stůl, děkujíce mu, že jim tak vyhověl a listy jim svěřil. Zároveň přinesli našemu pánovi dary, řkouce, že král je posílá, aby mu oznámili, že mu bude dáno všechno, oč by požádal. Pan Lev na to odpověděl: „Nejmilejší přátelé, především veliké díky vzdávám vašemu panu králi a pak také vám za to, že jste mne a mou družinu uznali hodnými takových poct. Jáť zajisté, co se mne týče, žádného zlata ani stříbra od Královského Veličenstva nežádám, avšak jménem svým i své družiny za to toliko prosím, aby nám Jeho Královské Veličenstvo udělilo svůj řád, jak nám byly uděleny i od jiných králů a knížat. Neboť neodešel jsem s těmito svými druhy z vlasti proto, abych přijímal dary, nýbrž proto, abych navštívil a prošel královské a knížecí dvory.“

Třetího dne přišli k panu Lvovi a prosili ho, aby se nezlobil, že přístup ke králi mu tak dlouho není povolován, protože král je teď zaměstnán vážnými pracemi.

Tenkrát totiž, když jsme tam byli, vládly v onom království veliké rozbroje. Šlechta musila přísahati věrnost a poslušnost synu královu, aby ho všichni byli poslušni, kdyby osud odepřel králi delší život. Mnozí se totiž pro jisté příčiny bouřili proti králi.

V Zaragoze je krásně a nádherně postavený dům, v němž zasedá královský soud. Je to město velmi staré, tak staré, že prý mezi všemi městy křesťanského světa není staršího nad ně. Na pohanech ho dobyl francouzský král, od něhož odvozují svůj původ mnohá knížata a rody šlechtické.

Tam byl zajat a potom popraven pohanský král. Také svatý apoštol Jakub meškal v tomto městě, když hlásal jméno Páně pohanům, ale jeho kázání nebyla nic platná, protože nikoho nemohl obrátit k víře Kristově. Přece však mu bylo povoleno, aby vystavěl kapli panenské Rodičce boží. Nakreslil do ní vlastní rukou její obraz, který je i s kostelem do dnešního dne zachován bez poruchy a beze změny. Zaragozané tvrdí, že v žádné křesťanské zemi nemají tak starou kapli, zasvěcenou panenské Rodičce boží. K topení užívají v tom městě dříví cypřišového, olivového a rozmarýnového keře, neboť na polích tam všude roste rozmarýna a šalvěj. Když jsme totiž tou zemí cestovali čtyřicet a dvě míle, neviděli jsme tam nikde růsti nic jiného než rozmarýnu a šalvěj. Právě tenkrát obléhala královna s vojskem některá města, která se vzbouřila proti králi.

Čtvrtého dne přišli k našemu pánovi někteří z panského a rytířského stavu a dovedli ho i s jeho družinou ke králi. Když se přišlo do královského zámku, vyšel král panu Lvovi naproti do sálu jednoho a čestně ho přivítal s celou jeho družinou. Tehdy pan Lev pozdravil krále, jak je zvykem, skrze hlasatele jménem všech králů a knížat, jež navštívil. Král mu potom odpověděl: „Slyšeli jsme a víme, že navštěvuješ a prohlížíš si královské dvory, jak se sluší muži urozenému. Proto tedy, milý příteli, cokoli si od nás vyžádáš, bude ti dáno.“

A tu pan Lev uctivě poprosil krále, aby ráčil poctíti jeho i jeho druhy svým řádem královským. Král slíbil, že to rád učiní, a že mu velmi ochotně uštědří, požádá-li o nějaký větší dar od zlata nebo stříbra.

Pan Lev na to odpověděl: „Nejjasnější králi, neopustil jsem vlast svou proto, abych se do ní navrátil bohat dary, nýbrž proto, abych, poznaje dvory králů a knížat, vrátil se domů zkušenější. Toliko o to jsem Tvé Veličenstvo žádal a ještě žádám, jménem svým a svých druhů, aby nám bylo dopřáno dostati řád Tvého Veličenstva.“

Když to král slyšel, ihned kázal řády, všechny již připravené, přinésti.

Vzav je do ruky, zavěsil řád vlastní rukou především panu Lvovi a potom také ostatní druhy, kteří byli s naším pánem, každého zvlášť jimi ozdobil, řka: „Tímto řádem, který nyní tobě i tvým druhům od nás byl udělen, dáváme ti plnou moc, zdobiti jím muže dobré a ze vznešené krve zrozené se stejnou platností, jako kdybychom jim jej udělili my sami, sedíce na královském stolci, a to až do konce života tvého.“

Tehdy pan Lev vzdal králi s velikou úctou nesmírné díky jménem svým i svých druhů, že je uznal hodnými takového vyznamenání. Král potom řekl: „Ale tento řád musíte zachovávati takto: Především vysílejte časté modlitby k Bohu a potom kroťte těla svá postem a chudým štědře dávejte almužny!“

Po tom všem se pan Lev a jiní jeho pánové, když se byli s králem rozloučili, vrátili do hospody. Pátého dne potom jsme odjeli ze Zaragozy provázeni jsouce vůdci, jež nám král přidělil až na hranice Katalonie.

Král je velmi starý, malý muž, zcela slepý a chudokrevný. Zaragoza je mocné, veliké město a v něm provozují velkoobchod kupci ze všech zemí. Kdysi tu vládl pohanský král a v městě i všude kolem byli samí pohané. Tehdy povstalo dvanáct rodů z královského rodu i krve francouzské, přitáhlo k městu a pro víru křesťanskou mocí dobylo města a celé země a toho pohanského krále s celou jeho družinou pobili a vyhnali.

Král i zaragozská rada sice věrně zrazovali pana Lva, aby nejezdil Katalonií, ale nedal si říci a jel k Persalaunu (Barceloně). Jeli jsme tam mezi největšími lupiči a lotry, zemí chudou, vypleněnou, zpustlou, ani okamžik jsme si nebyli jisti svými životy a největší naší starostí bylo, že nás v té zemi všechny zmordují a oberou o náš majetek. Neboť byla tenkrát veliká válka v té zemi, takže jsme stále musili býti na stráži se štíty v rukou. V některých krajích jsme tam, chtěli-li jsme vůbec jísti, musili platit rýnský zlatý za osm liber masa a za dvaatřicet chlebů také rýnský. Ale ostatním obyvatelům se neprodávalo tak draho. Pan Lev poslal svého herolda a jednoho sluhu ke Kataloncům se žádostí o glejt, ale poslové byli zajati, obráni o všechno, co měli, a ještě zabít je chtěli. Vedli je již k nějakému chatrnému domku. Tehdy chtěl pan Lev vzíti ten domek útokem, a bylo by nás to málem stálo všechny život, než jsme je s velikou námahou a prací osvobodili. Z toho, co jim sebrali, část vrátili, ale část si nechali. Tak jsme tou zemí musili jeti stále se zbraní v ruce. Nebylo by stačilo zajetí: byli by nás též o všechno obrali a potom prodali na galeje. Nebo by z nás byli udělali otroky. Ale Bůh nám pomohl, že jsme dorazili do Parsalony (Barcelony).

Následuje průvodní list aragonského krále Juana II., daný v Zaragoze 20. října 1466.
Juan II. Velký, král aragonský (1398 – 1479).

(520 - ZARAGOZA)

Ze Zaragozy je šest mil do Osery, tvrze, jejíž obyvatelé jsou vesměs pohané a Mauři, vyjma tří, kteří uctívají Boha Krista. Pohané tu dovolili panu Lvovi prohlédnouti si dům, v němž se modlívají. V tomto kraji mají pohané mnoho měst, tvrzí a vesnic; tito pohané a Mauři jsou bílé pleti.

U cest, kterými jsme jeli, rostou jalovce dvojího druhu, obyčejné a červené. Jalovec červený má peň tak silný, že by jej sotva mohli obejmouti dva lidé s rozpřaženýma rukama, vyrůstá do takové výšky jako u nás nejvyšší borovice a listí rozkládá do šířky jako hrušně. Cesta tam vede pustinami, kde se nerodí nic jiného než rozmarýna, šalvěj a pelyněk. Ale pelyněk tam roste jinak než u nás. Je tam totiž tenký a kvete dvakrát do roka, tj. na jaře kolem čtyřicetidenního postu a na podzim kolem martinského svátku. Neboť je to tam krajina teplá.
(521 - OSERA)

Z Osery do Penalvy se počítá sedm mil. Nad touto vesnicí, položenou v údolí, ční hrad, veliký, ale opuštěný, na vysokém kopci.
(522 - PENALBA)

Čtyři míle za Penalvou leží Fraga, městečko nad řekou na horském úbočí. Jméno té řeky je Cinca (Cinga) a vede přes ni slabý dřevěný most, ale koryto má hluboké.
(524 - FRAGA)

Ve vzdálenosti dvou mil od Fragy jest Alcaras (Alcarraz), město na hranicích mezi Aragonií a Katalonií.
(525 - ALCARRAS)

Míli odtud je město jménem Lerida (Lleida), veliké a pod horou položené, první katalonské město, které se naskytuje lidem, přicházejícím z Aragonie. Jeho hradby jsou z jedné strany obtékány řekou jménem Segre, z druhé strany však vroubeny širými poli. Okolní kraj je velmi úrodný na granátová jablka.
(526 - LLEIDA - LÉRIDA)

Z Léridy je šest mil do Tárragy, města v rovině, obklopeného na jedné straně močály a na druhé vinicemi.
(527 - TÁRREGA)

Jednou mílí je od Tárragy oddělena Cervera, město postavené na kopci a sídlo nějakého významného kardinála.
(528 - CERVERA)

Ve vzdálenosti tří milníků za Cerverou leží Monmoneu (Marmaneu), vesnice pod hradem.
(530 - MONTMANEU)

Další tři míle odtud jsme přijeli do Igualady, města na rovině na úpatí hory …
(531 - IGUALADA)
… a odtud ve vzdálenosti dvou mil do Piery, městečka na kopci pod horami.

(533 - PIERA)

Tři míle od Piery je vzdálen Martorell, městečko, vyhlížející na jedné straně k horám a na druhé do roviny. Nad městečkem se vypíná hrad, postavený na místě velmi vysokém. Martorell je na různých stranách obléván dvěma řekami, větší a menší. Větší říkají Llobregat, menší není označena žádným jménem.
(534 - MARTORELL)

Z Martorellu jsou dvě míle do města Los Molinos del Rey (Molins de Rey), oblévaného řekou již zmíněnou. Ti, kdož putují do tohoto města, musejí jeti kolem přímořských bařin, po jakési stezce vzdálené dvě míle od moře a tak úzké, že je na ní místo toliko pro pěšího nebo pro jezdce. Nad ní se tyčí vysoká hora a příkrá skála.

Když jsme jeli po této stezce, vyskočili z jejích zákrutů dva námořní loupežníci a chytili Šaška, jenž jel o něco pomaleji, kdežto ostatní z družiny byli již za oněmi skálami. A tu Jan Žehrovský, ohlédnuv se, zavolal na ostatní, aby mu přišli pomoci a nedovolili ho odvléci. Když ho však chtěli osvoboditi, musili podlézti pod břichy koní, aby se k němu rychleji dostali, protože stezka byla nadmíru úzká. Loupežníci pak, když viděli, že ho chtějí vyrvati z jejich rukou, chtěli ho svrhnouti do vody, ale, jsouce tísněni rychlým příchodem druhů, nechali ho a rychlým útěkem se uchýlili do skal, kde je nikdo nemohl pronásledovat.

Když jsme dorazili do Molins de Rey, přišel za námi do hospody nějaký Katalánec, silný a statný člověk, a vyzýval nás po rytířském způsobu k zápasu. Pan Jan Žehrovský s ním vešel v zápas a položiv ho na zem, zvítězil. Poražený ho vyzval k druhému zápasu, aby totiž s ním na ulici závodil v házení železným sochorem. V tomto závodě nechal pana Jana daleko za sebou, protože jsou v závodech takového druhu velmi cvičení. Potom však, kolem třetí hodiny noční, vznikl v městě veliký hluk: odevšad bylo slyšet křik a zvonění zvonů. A tu se k naší hospodě sběhl veliký dav lidí ozbrojených všelijakými zbraněmi, a hned se jal obléhati náš dům. Nevědouce, co se stalo, myslili jsme, že nás všechny chtějí pobíti. Tehdy pan Lev, povzbuzuje své lidi, řekl: „Přátelé milí, tito lidé nezamýšlejí nic dobrého. Útočí na náš dům a mají v rukou zbraně. Podle mého soudu nestrojí nic jiného než naši záhubu. Vzchopte se tedy, odporujme jim, jak se sluší poctivým a udatným mužům, pokud stačí naše síly! Já sám, ačkoli i mne leká takový konec, stejně jako každého z vás, přece se nezdráhám zůstati vám, ať živým nebo mrtvým, věrným druhem.“

Povzbuzeni byvše touto řečí a chopivše se zbraní, postavili jsme se ke schodům, kterými se vcházelo do naší světnice, každý na to místo, jež mu pan Lev přikázal hájiti a neopustiti, dokud bude živ. Tu oni volali našeho herolda k rozmluvě, napomínajíce nás, abychom byli klidni.

Pan Lev přikázal heroldovi, aby jim odpověděl, že nemůžeme zůstati klidni, když vidíme, že se útočí na náš dům a že jsme obleženi takovým ozbrojeným množstvím, takže nic jiného, si nemůžeme mysliti, než že se sběhli, aby nás všechny pobili, my však že doufáme, že nepadneme nepomstěni, pakliže se pokusí o něco takového. Když jim to bylo vyřízeno, vystoupil z davu tři vznešení muži vysokého věku a řekli heroldovi: „Oznam tomu pánovi a ostatním urozeným mužům, aby nás k sobě pustili! Povíme jim příčinu tohoto srocení a slibujeme jim, že budou bezpečni před každým nebezpečím. A kdyby ostatní podnikli něco proti nim, budou jako zástavu míti v rukou nás.“

Když jsme to slyšeli, pan Lev usoudil se svými lidmi, co bychom měli učiniti. Usoudili, že ti čtyři mají býti vpuštěni k rozmluvě, nikoli však více jich. Když byli uvedeni do sednice, promluvili takto: „Pane, tvou duši nelekej a nevzrušuj tento rozruch, vzniklý z takové příčiny! Onen rytíř, který byl ve dne u vás a s jedním z vašich lidí zápasil a závodil s železným sochorem, byl této noci dopaden při cizoložství s čísi manželkou a její muž ho zabil. Hledali jsme proto onoho vraha ve vaší hospodě, domnívajíce se, že se utekl k vám. A když jste nás nechtěli vpustiti, podnikli jsme útok.“ Pan Lev jim odpověděl: „Vpustiti jsme vás nechtěli proto, že jsme vás viděli přibíhati ozbrojené a připravené pobíti nás.“

A tu prosili pana Lva, aby se pro tu věc nehoršil, protože se to stalo jenom z té příčiny, kterou řekli. My však jsme jejich slovům příliš nevěřili.

Katalonci jsou totiž lidé proradní a zločinní, víry sice křesťanské, ale přitom horší než kteříkoli pohané. Bořita byl od nich jat.
(540 - MOLINS DE REI)

Z Molins de Rey jsme po dvou mílích přijeli do Barcelony. Jest to město veliké a krásné, slavné v celé Katalonii, při moři položené. Mnoho zboží se tam dováží po moři. Ještě v žádné zemi, kterými jsme putovali,neviděl jsem tolik hradů jako v Katalonii a nikde jsem nespatřil větší počet palem než kolem tohoto města.

Toho času, když jsme tam byli, zemřel král té země a zanechal po sobě syna, hezkého hocha. Také my jsme ho viděli, když ho přivedli k našemu pánovi do hospody. A byl v té době mezivládí veliký rozbroj. Někteří usilovali, aby vládu v zemi dostal vévoda kalabrijský. Jiní ji chtěli dáti králi aragonskému, protože onen zesnulý král byl syn krále aragonského. Někteří však mínili, že vláda má býti zachována synovi nebožtíka krále, on že je jeho zákonným dědicem.

Za pobytu v tomto městě nás hostinský varoval, abychom z hospody nevycházeli jen po dvou nebo po třech, nýbrž abychom, když budeme chtít jíti ven, šli všichni zároveň, protože prý se tam kolem potuluje mnoho námořních lupičů, kteří tajně chytají lidi, zajímají a prodávají. Když někoho chytí, spoutají a přivážou ho na lodi, aby nemohl utéci, a potom ho prodají do otroctví. Teprve když odrazí s lodí od břehu, zbaví ho pout, protože nikterak nemůže utéci, když je všude v dohledu toliko moře a nebe. Jakmile však přirazí k zemi, opět ho spoutají, aby nemohl uniknouti, a tak prodávají lidi jako dobytek na trhu.

Co jiného bych o této zemi měl vyprávět, nevím, leda že plodí lidi ze všech smrtelníků nejzločinnější a nejzrádnější, jako žádná jiná křesťanská země.

Procestovali jsme tři pohanské provincie, totiž Berberů, Saracénů a Granaďanů, ale byli jsme tam mnohem bezpečnější než mezi Katalánci.

Toho roku, když jsme tam byli, umřel jejich král jménem Petr, povýšený od papeže mezi svaté, protože toho času mnoho zázraků učinil. Jeho tělo jsme viděli v onom kostele, kde byl pochován.

Barcelona je město rozlehlé a krásné. Ulice jsou tam tak čisté, že se ani po největším lijavci nohy neumažou blátem, protože všechny ulice jsou kamenem vydlážděny. Deštěm se totiž všechna nečistota splachuje a odnáší do moře, protože město leží na samém jeho břehu. U moře je tam ulice, kde přijíždějící kupci vykládají své zboží.

Je tu mnoho kupců ze všech zemí, a zvláště je tu velký obchod přes moře. Myslíme, že Parsalonští mají tolik lodí jako Benátčané. A jsou v městě mocní a bohatí lidé. Parsalona prý je tak mocná jako celé království aragonské a katalonské. A Parsalonští učinili mému pánovi velikou poctu v městě i na cestě. Byli ten čas proti starému královi, chtěli vévodu kalaberského a smluvili se s ním prý docela.

Proč byli Parsalonští starého krále neposlušni a jím pohrdali, stalo se takto: Starý král měl první ženu z Portugalska a měl s ní syna. Poslal ho do Parsalony, a ti se mu zcela poddali a s celou zemí byli mu poslušni. Potom starému králi žena umřela a vzal si druhou z Kastilie z rodu chatrného. Proto se syn rozhněval a nechtěl ji míti za matku. I chtěl král synovi dáti ženu z téhož rodu, z něhož byla jeho macecha. Ale syn to nechtěl učiniti a odjel od otce v hněvu do Parsalony. Král vzkázal opět pro něho a velmi ho prosil, aby přišel, a poslal mu glejt se zárukou. O to se pak Parsalonský radil, a radili mu, aby jel, zvláště když má takový glejt. Jel tedy k otci. Ten ho chtěl přiměti, aby si vzal Kastiliánku, avšak on nechtěl. I dal ho otec zajmouti přes to, že měl jeho glejt. Když ho starý král měl u vězení a on svoliti nechtěl, přijela macecha a otrávila ho ve vězení, že umřel. To se proneslo k Parsalonským a ti svého pána obžalovali a od té doby se proto proti němu postavili.

Kolem města je veliké množství palmových stromů, které rodí datle. Ovoce nepřinášejí dříve než teprve stého roku. Jejich plody se podobají fíkům, ale jsou sladší a lahodnější. Palmy vyrůstají do veliké výšky, kmen mají zdola až nahoru pokryt šupinatou korou a teprve na vrcholku roste listí a ovoce. Jsou to ty stromy, jejichž ratolestmi byly posypány cesty, když Kristus vjížděl do Jerusalema.

Nebude patrně nevhodné připojiti sem také zprávu o jednom muži této krajiny, z jehož rodu vzešlá hrabata jsme viděli ve Francii. Když se kterýsi z dávných francouzských králů vydal na pouť k svatému Dominikovi, na cestě Katalonií uviděl nějakého velmi starého člověka, jak sází palmu.

Oslovil ho, řka: „Co tam sázíš, příteli?“ Když mu ten stařec odpověděl, že sází palmu, král dodal „Nač to děláš? Vždyť prý nese ovoce teprve stým rokem.“ Nato stařec: „Nejjasnější králi, mnohé vidíš stromy tohoto druhu, nasázené nikoli mnou, nýbrž někým jiným, a přece užitek mám já. Z té příčiny také já to teď činím, aby ten, kdo mne přežije, bral po mé smrti ovoce z tohoto stromu.“ Král, když to slyšel, pravil: „Již rozumím. Staráš se nejen o sebe, nýbrž také o potomstvo. Pro tuto tvou chvályhodnou starostlivost tě odvedu s sebou a vyzdvihnu tě na vyšší místo.“

Od tohoto muže odvozují svůj původ hrabata, jež jsme, jak jsem již řekl, viděli ve Francii.

Následuje průvodní list generálních stavů knížectví katalonského, daný v Barceloně 2. listopadu 1466.

(541 - BARCELONA)

Tři míle od Barcelony je vzdáleno Montmelo, vesnice obklopená zčásti močály a lesy, zčásti vysokými horami.
(543 - MONTMELO)

Šest mil odděluje od Montmela Ostalrik (Hostalric), město na kopci, pod hradem. Kolem teče řeka Tordera.
(548 - HOSTALRIC)

Z Hostalriku – na mapě Stalric – je pět mil do Gerony, zvané kdysi Gerund. Toto město má hrad a je obklopeno na jedné straně rovinou, na druhé horami, v nichž je vidět jiný hrad. Jeho hradby oblévají dvě řeky, jedna větší a druhá menší: větší se jmenuje Tet (Ter) a má krátký kamenný most, menší říkají Onya (Onhar). Přitékají k městu z různých stran.
(557 - GIRONA)

Z Gerony je pět mil cesty do Figuerasu. Je to město na rovině, mezi příjemnými zahradami a bažinatými lesy.
(561 - FIGUERES)

Devět vlašských mil za Figuerasem leží Perpignan, město s hradem, nad řekou Tetem, s nedlouhým kamenným mostem.

Je to mocné, krásné město s velikým obchodem. Jeden hrabě má na ně léno. Ten prokázal mému pánovi velkou čest. Cestou jsme viděli v jednom kostele řetěz a tři svaté. Kdo je posedlý a je tím řetězem opásán, uzdraví se.

(580 - PERPIGNAN)

HLAVA DESÁTÁ
Napříč jižní Francií

Čtyři míle od města Perpignanu se končí Katalonie a začíná se země zvaná Roussillon. Poddána je králi francouzskému, ale král anglický ji drží v zástavě ve třech stech tisících korun. Tato země není veliká a sousedí s Francií, Katalonií a Kastilií.

Z Perpignanu je sedm mil do Sigeanu. Toto město není příliš veliké, leží na rovině u moře a francouzský král má z něho, ze solné daně, důchod šest tisíc korun ročně. Koruna má stejnou cenu jako uherský dukát nebo zlatý.
(587 - SIGEAN)

Cestou dlouhou tři míle jsme ze Sigeanu dojeli do Narbonny, města na rovinatém místě, u řeky jménem Robine (Robine d´ Aude).
(590 - NARBONNE)

Sedm mil za Narbonnou je Saint-Thibéry (Saint Herby), město na rovině, v němž jsou pochováni svatý Tiberius, svatý Modestus a blahoslavená Florentia. Na narbonnské cestě je jezero, na jehož mostě se vybírá clo pro francouzského krále. Jezero odděluje Francii od země Roussillonu. U toho města protéká veliká řeka, vlévající se do moře, jménem Hérault. Kraj, kudy jsme prošli, je bohatý a má hojné hrady a města. Mnoho hradů, měst a krásných klášterů je viděti také na ostrovech, naproti těmto břehům ležících.
(592 - SAINT-THIBÉRY)

Ze Saint-Thibéry jsme jeli dále osm mil do Montpellieru, města na rovině nedaleko od moře. Blízko odtud teče řeka jménem Lez s nedlouhým kamenným mostem. V tomto městě je pochován svatý Urban papež.

Je to město krásné, ale nechtěli jsme tam zůstati, protože tehdy tam lidé velmi zmírali.

(598 - MONTPELLIER)

Z Montpellieru do Nimes se počítá osm mil. Město toto má hrad, leží na rovině a jednu jeho stranu zaujímají hory. Nad městem je na hoře zpustlá věž, kterou prý postavil jeden pohanský král jménem Uzés. Ten dal v městě vybudovati také veliký a krásný amfiteátr. Je tam také chrám, nádherně vyzdobený, v němž byly postaveny pohanské modly.
(602 - NIMES)

Z Nimes je sedm mil do Avignonu, města vynikajícího velikostí a zvláštní krásou a obehnaného na všech stranách hradbami z kvádrů a čtverými příkopy, plnými vody. Hradební zdi jsou věnčeny věžemi, vesměs z kvádrů postavenými. Město leží v rovině, odděluje Francii od krajiny, které se říká Venaissin (Venetiae), a která spolu s celým okolním krajem náleží papeži a má velmi nádherný hrad, překrásně postavený. Toto město je obléváno hlubokou a širokou řekou Rhonem s velmi dlouhým kamenným mostem. Na celé té cestě jsme neviděli mostu nádhernějšího. Polovina mostu náleží králi francouzskému, polovina papeži, takže na jednom konci vybírá clo papež, na druhém francouzský král.

Také v Avignoně tehdy lidé velmi zmírali. Lidé se tuze rozběhli, takže v městě bylo zcela pusto. Měšťané, kteří tam byli, činili mému pánovi velkou čest. Avignon má tři krásné věci: krásný most, krásné hradby kolem města a krásný palác (papežský). Měšťané tu i páni a správci obdarovali mého pána a vedli ho do paláce. Ten je s nevýslovnou nádherou stavěn. Před městem tekou dvě řeky na lodi bohaté, vlévající se do moře. V městě jsme viděli znamenitý klášter. Tam leží světec, jejž nazývají sv. Petrem, a dělá nadmíru veliké zázraky.

V klášteře jsme viděli mnoho skvostných ostatků.

(613 - AVIGNON)

Na protějším břehu leží na kopci nad řekou město Villeneuve, právě naproti Avignonu.
(614 - VILLENEUVE LES AVIGNON)

Čtyři míle od Avignonu je Carpentras, kde bydlí kardinál, vládnoucí papežovým jménem tomu kraji, zvanému Venaissin (Insula Venetiae). Město je položeno v rovině, na úpatí hor. Cestou k němu jsem napočítal šestnáct měst ležících kolem a třináct hradů, neboť celý ten kraj je velmi hustě zastavěn.
(616 - CARPENTRAS)

Dvě míle od tohoto města jsme vešli do hor, kterými jsme potom jeli pět mil. Jsou to hory veliké a vysoké. Osm mil za Carpentrasem leží Euphémie, tvrz obehnaná zdí, položená v horách a obtékaná řekou Ouvéze.
(628 - SAINTE-EUPHÉMIE-SUR-OUVÉZE)

Čtyři míle od Euphémie je vzdálen Orpierre, město rozsáhlé, v horách pod hradem ležící a zavlažované horskou bystřinou. Dvě míle za městem se začíná kraj zvaný Dauphiné a končí se Venaissin.
(629 - ORPIERRE)

Mezi Orpierrem a Tallardem je vzdálenost šest mil. Město Tallard leží v horách, není příliš veliké, má hrad a v horách nad ním ční jiný hrad.
(631 - TALLARD)

Sedm mil za Tallardem je dále Embrun, město a hrad, sídlo významného dauphinského biskupa, položené na kopci mezi velmi velikými a vysokými horami, věčně bílými od nikdy neroztávajícího sněhu. V těch horách tam jsou četná města, hrady a vesnice. Před městem teče řeka Durance.
(635 - EMBRUN)

Po dalších sedmi mílích jsme z Embrunu dojeli do Brianconu, města v horách na kopci, nad nímž se vypíná hrad.
(637 - BRIANCON)

Čtyři míle jsou potom z Brianconu do Cesany, vesnice v horách, obtékané řekou velikou, ale bez jména.
(640 - CESANA TORINESE)

Od Cesany je šest mil vzdáleno město a hrad Susa; stojí na hoře, obklíčeno jinými horami.

Do Susy jsme jeli přes velmi vysokou horu a zlou cestou. Na cestě onemocněl můj soudruh, pan Achac Frodner, takže jsem se bál, že ho necháme vzadu. Susa je krásné město a leží pod horou. Praví se, že se papež o ně bere. Odtud jsme jeli k Milánu a jeli jsme a jeli Languedocem a Provencí. Je to velmi úrodná a dobře vzdělaná země.

Susa leží na hranicích, kde se končí Dauphiné.

Mají pak tam takový obyčej: žádný francouzský král nemůže dosáhnouti vlády, nebyl-li od dětství vychováván v Dauphiné. Posílají tam proto vždycky nejstaršího syna, který je dědicem království a má nastoupiti na trůn po smrti svého otce. Jakmile se stane králem, bývá do Dauphiné poslán jeho bratr, věkem mu nejbližší a příští případný nástupce trůnu. Tímto obyčejem, posvěceným dávným a dlouhým zachováváním, se stalo, že francouzské království nikdy nebylo bez krále. Dauphiné není země veliká, ale je velmi opevněná hradbou hor, ze všech stran jí uzavírajících, takže je k ní přístup a stejně východ z ní toliko na jediném místě: těm místům, protože jsou to jakoby brány do země, říkají závory. Jsou tak pevné, že se obyvatelé neobávají žádného nebezpečí, ani kdyby všichni křesťanští králové přitáhli dobývat jejich země, protože jsou stále opatřeny nejsilnějšími posádkami. Válečné střelby jsme nikde neviděli větší množství než právě v tomto průsmyku. Myslím, že jí bylo několik set kusů.

Kraj je to úrodný, oplývající vinicemi, štěpnicemi, zahradami a jinými věcmi potřebnými.

Když jsme vyjeli z Dauphiné, strávili jsme první noc na hranicích země zvané Piemont, která je poddána vévodům savojským, jejichž sestra je provdána za krále francouzského.

HLAVA JEDENÁCTÁ
Do horní Itálie

Susa je první z piemontských měst, do něhož přijde člověk, když přejde hory. Třiačtyřicet mil jsme putovali těmi horami, v nichž neroste skoro žádné jiné dřevo než zimostráz. Lidé jím tam topí, protože jiného dřeva nemají. V Suse je překrásný klášter, v němž leží pochováni tři svatí: svatý Mořic, svatý Justus a svatý Hugo, který vykonával v tom klášteře první úřad opata. Dále nám tam byla ukázána holeň svatého Antonína a tříska ze svatého kříže a také mnohé jiné ostatky svatých, jež zde nevypočítávám. Od tohoto města se začínají počítat malé italské míle. Mezi těmi horami je kolem města velmi půvabná rovina.
(642 - SUSA)

Ze Susy do Avigliany (Valgione) se počítá deset tisíc kroků. Jsou to dvě města, jedno na kopci a druhé pod kopcem. To pak, které leží výše, má nad sebou hrad. Kolem obou měst jsou roviny.
(646 - AVIGLIANA)

Z Avigliany do Rivoli jsme ujeli čtyři tisíce kroků: je to město s hradem nedaleko od hor.
(647 - RIVOLI)

Šest tisíc kroků od Rivoli je vzdálen Turin, město veliké, v rovině položené, u řeky Dory, přes kterou vede dřevěný most, nepříliš dlouhý.
(648 - TORINO - TURIN)

Z Turinu je dále patnáct tisíc kroků do Saluggie, vesnice na kopci, taktéž nad zmíněnou řekou Dorou, přes niž jsme přejeli na druhou stranu.
(650 - SALUGGIA)

Dvacet tisíc kroků od Saluggie jsou Vercelli, město rozlehlé v rovinách, zavlažované řekou Sesií, která má dřevěný most, dlouhý dva hony. Tato řeka odděluje Piemont od krajiny zvané Magenta.

Část tohoto kraje náleží vévodovi milánskému, část markraběti monferratskému, kterého jsme potom, když jsme přišli k vévodovi milánskému, viděli. Na straně piemontské leží rovinatý kraj s překrásnými vinicemi. Ve vinicích jsou vysázeny všelijaké druhy stromů, k nimž se réva přivazuje, takže není třeba tyček. Podle velikosti a šířky stromů rozkládá réva své výhonky. Pod révové keře a pod stromy sejí obilí, a daří se mu tam tak dobře, že je to div. Mají tam tak z jednoho místa trojí užitek: víno, ovoce a obilí. Pole jsou v tom kraji úrodná, města krásná, hrady hojné, vesnice nesčíslné, a většina z nich je obehnána hradbami. Vedle Piemontu, za horami, jest potom jiná krajina, zvaná Monferrato, poddaná markraběti, který se jmenuje Vilém.

Tento markrabě je proslulý bohatstvím a mocí a je v těch končinách ne poslední. Krajině však, kterou drží vévoda milánský, se říká Magenta.
(652 - VERCELLI)

Deset mil od Vercelli je vzdálena Novara, veliké město s hradem v rovině uprostřed velmi krásných vinic a zahrad.
(653 - NOVARA)

Dvanáct tisíc kroků za Novarou je Magenta, vesnice, a čtyři tisíce kroků před ní řeka Ticino, kterou jsme přejeli. Teče do moře a je splavná až do Benátek. Cestou do ní vtéká řeka, kterou Čechové přebrodili tenkrát, když válčili u Milána.

Z vesnice Magenty poslal pan Lev herolda k vévodovi milánskému. Čekali jsme tam na něho, až se vrátí, dva dni.

Také mne poslal napřed k vévodovi pro glejt. Vévoda nebyl v Miláně a našli jsme ho pět mil od Milána na jednom letohrádku. Byl potěšen z příchodu pána a choval se velmi milostivě, jel kvůli pánovi do Milána a učinil jemu velikou poctu.

S ním přijeli potom dva heroldi vévody milánského, přijali a pozdravili pana Lva vévodovým jménem, řkouce, že vévoda je nadmíru rád, že pan Lev neprojel kolem něho mlčky, nýbrž pomýšlí navštíviti jeho dvůr. Rovněž laskavost pánova, projevená heroldovými ústy, že je vévodovi milá, a on tudíž prosí, aby pan Lev přijel do jeho města Milána. Neboť vévoda prý velmi touží seznámiti se s pánem a projeviti mu všeliké pohostinství. I slušná hospoda že je pro pána v Miláně již opatřena, zvaná „U pramene“.
(654 - MAGENTA)

Vyjeli jsme tedy z Magenty a urazili jsme do Milána patnáct tisíc kroků.

Asi míli před město nám vyjel naproti vévodův bratr se šlechtou a trubači, vyslán byv vévodou, a uctivě přivítal pana Lva s celou jeho družinou a doprovodil ho až k hospodě.

Byl to nádherný dům, který dal vévoda zaříditi a kam poslal všecky potřeby pro lidi i koně co nejskvostněji a v největším nadbytku, a čeho můj pán potřeboval k okování, pro správu šatů i obuvi, to vše vévoda opatřil.

Když jsme tam dojeli, vévoda ihned poslal do hospody své kuchaře a nakupovače. Ti řekli našemu správci kuchyně, aby se pana Lva zeptal, jaké pokrmy a nápoje chce míti, oni že to všechno připraví, jak mají přikázáno od vévody; my sami však že nepotřebujeme nic kupovat, protože všeho přinesou hojnost ode dvora. To se také stalo. Měli jsme pak všeho potřebného stejný nadbytek, jako kdyby pan Lev byl ve vlastním domě.

Zůstali jsme v tomto městě týden. Třetího dne šel pan Lev do kostela panenské Rodičky boží, který stojí naproti vévodovu dvoru. Když potom po odchodu z kostela pan Lev i s družinou šel již nazpět do hospody, potkali jsme vévodu, spěchajícího do paláce. S poctami uvítal našeho pána a skrze heroldy, jak svého, tak našeho, s ním vlídně promluvil. Potom chtěl pana Lva doprovodit do hospody, ale pán to nedovolil žádaje, aby to nečinil, protože toho není třeba, a velice mu děkoval za čest, prokazovanou a projevovanou mu Jeho Výsostí, řka, že ji všude bude vyhlašovati a vychvalovati. Vévoda potom kázal svým rádcům, aby pana Lva doprovodili do hospody.

Šestého dne poslal vévoda k pánovi do hospody s prosbou, aby k němu přišel. Když jsme přišli ke dvoru, vyšel nám vévoda s matkou a s bratrem naproti do nadmíru krásné síně a velmi vlídně tam uvítal pana Lva, sám i jeho všichni šlechtici. Potom byl náš pán, kráčeje uprostřed mezi vévodou a jeho matkou, uveden do jakési komnaty, a vévoda, osloviv ho, řekl: „Nejmilejší příteli, jsi nejvítanějším hostem nám všem, mně, matce i bratrovi, a co nejupřímněji ti děkujeme, že jsi nás s těmi počestnými muži, svými druhy, navštívil a že jsi, když tak cestuješ po dvorech králů a knížat, jak se sluší muži ze vznešeného rodu, také nás vřadil na nějaké místo mezi ně. Proto tedy, cokoli si od nás vyžádáš, dosáhneš toho. Prosíme tudíž, a budeme to považovat za zvláštní čest, prokázanou nám a dvoru našemu, abys od nás něco požadoval.“ Pan Lev na to odpověděl: „Nejjasnější kníže, veliké díky vzdávám za laskavost a ochotu Tvé Výsosti ke mně. Abych však nějaký dar požadoval od Tvé Výsosti, to nemohu srovnati se svou myslí. Neboť nikoli proto jsem odjel z domu, nýbrž spíše proto, abych cestoval po dvorech králů a knížat a poznal je na vlastní oči, jak se sluší urozenému muži.“

Když tak byli nějaký čas rozmlouvali, pan Lev se vrátil do hospody. Vévoda přikázal svému bratrovi, aby ho tam doprovodil.

Tenkrát vládla v celé zemi vévodova matka, žena, jak jsme slyšeli, velmi moudrá. Má dva syny a starší z nich je vévodou. Pan Lev musil k vévodově matce jíti. Chovala se k němu velmi laskavě a vlídně. Je to paní již letitá, veliká, ale má nadmíru krásné dívky. Vévoda je hezký, pěkně urostlý muž a znamenitý latiník.

Drží skvělý dvůr a má rád Němce. Má nádherný palác, v němž je dvůr vévodský, a naproti je nejkrásnější chrám s mramorovými sochami i sám je zcela z mramoru stavěn, jemuž podobného není v křesťanstvu.

Milán je neobyčejně skvělé a výstavné město. Je tu mnoho obchodů, též mnoho znamenitých řemeslníků a mnoho dobrých platnéřů. A ve městě je nade vše skvostný zámek se sklepy pod zemí, takže myslím, že není takového v křesťanstvu. Je velmi dobře opatrován a střežen, neboť kdo by měl zámek, může ovládnouti i celé město. Viděli jsme v Miláně též skvostný dům, jejž obývali kupci Kosmy de Medici. V Miláně je neobyčejné množství lidu.

Milán je město velmi veliké, takže právem je možno počítati je mezi největší města křesťanského světa. Leží v rovině a na řece Ticinu. Hrad má nádherný a velmi veliký a v něm veliké nádvoří, které měří sto dvacet mých kroků a třiadvacet stop. Hrad sám je postaven z kvádrů bílého mramoru. Je v něm veliký a krásný kostel, ale tenkrát, když jsme tam byli my, nebyl ještě dostavěn. Ani v něm, ani v jiných milánských kostelech se mše neslouží podle obyčeje církve římské, nýbrž podle předpisu kánonu ambrosiánského.

Potom nás zavedli do svatyně zasvěcené svatému Ambroži. Viděli jsme tam jeho hrob, mistrovsky vyzdobený zlatem, stříbrem a drahými kameny. Kromě svatého Ambrože jsou v tom hrobě pochováni dva rytíři, což se stalo proto: Oněm rytířům bylo v čas, kdy oni i svatý Ambrož byli ještě živi a zdrávi, prorokováno, že svatý Ambrož bude, až umře, pochován mezi nimi. Po jejich smrti Ambrož ještě mnoho let žil, ale konečně také on odešel z tohoto světa. Když bylo jeho tělo doneseno k místu, kde byli ti dva pochováni, hrob se ihned sám otevřel a oba rytíři, pohnuvše se, uvolnili mezi sebou místo svatému Ambrožovi. Od smrti svatého Ambrože uplynulo 1085 let. V tomto kostele byli korunováni císař Sigmund a první český král. Ukazovali nám tam roucha, v kterých byli oblečeni v čas korunovace. Tamže jsme viděli hrob svaté Marcelliny, která byla sestrou svatého Ambrože. Tam v tom kostele je viděti také pohanskou modlu, protože dříve bydlili v tom městě pohané. Naproti je tam jiný chrám, zasvěcený svatému Františkovi, v němž jsme viděli těla dvou dítek, zabitých Herodem, a překrásně postavenou kapli.

Potom jsme byli zavedeni do hradu, jenž je v městě a jenž se tehdy stavěl, a byly nám ukázány všechny jeho komnaty. Hrad je veliký, leží na rovině, s městem je spojen pěti mosty a opevněn je tak, že se mu v této věci nemůže vyrovnati žádný hrad v křesťanském světě. V tom mi jistě každý, kdo jej viděl, dá za pravdu. Tenkráte však, když jsme tam byli my, nebyl ještě úplně postaven. Obehnán jest devaterými příkopy, plnými vody, jejichž okraje jsou všude zpevněny zdí a jež jsou od sebe odděleny náspy, zřízenými nad klenutými chodbami, takže pak těmi klenbami je možné obejíti celý hrad. V těch náspech chovají veliké množství zbraní. Každý, kdo si ten hrad prohlédne a obejde, jistě se náramně podiví jeho stavbě.

Toho času, když tam byl svatý Ambrož biskupem, žili v městě křesťané i pohané.

Následuje průvodní list markraběte monferratského Viléma Palaeloga, daný v Miláně 4. prosince 1466.
Galeazzo Maria Sforza, vévoda milánský (1444 – 1476).

(655 - MILANO)

Dvacet tisíc kroků od Milána je vzdálena Pavia, kde je pochován svatý Augustin. Osmého dne pošel panu Lvovi jezdecký kůň, kterého mu daroval pan Zdeněk.
(656 - PAVIA)

Když jsme toho dne vyjížděli z Milána, vyprovázel nás vévodův bratr celé dvě míle s velikou družinou, s trubači a s jinými takovými lidmi. Cestou vypravoval panu Lvovi, že vévoda má denně jenom z města Milána na daních důchod tisíce zlatých. Když se potom s naším pánem rozloučil, vrátil se do Milána, ale dal nám průvodce, aby nás odvedl do Verony, města onoho veleudatného muže Dětřicha.

Sedm tisíc kroků od Milána je vzdáleno Cassano, vesnice na rovině a pod hradem. Tam jsme přejeli přes velikou řeku, nad níž se hrad vypíná a jež má jméno Adda.
(657 - CASSANO D‘ADDA)

Dvacet a pět tisíc kroků za Cassanem je Coccaglio (Chiari), vesnice v rovinatém kraji, s vysokými, strmými horami na jedné straně. Nad vesnicí jsou klášter, dva kostely a krásné vinice. Za ní se končí země vévody milánského a začíná se kraj benátský, zvaný Bresciano.
(659 - COCCAGLIO)

V tom kraji mají půvabné ženy a dívky, že jsem půvabnější neviděl v žádné z krajin, kterými jsme cestovali. Tento kraj je součástí Lombardie, neboť Lombardie je země dlouhá a široká a dělí se v mnoho krajů, z nichž má každý své jméno. Cestou do Verony jsme nechali po pravici markrabství monferratské. Tamní markrabě má za manželku sestru vévodů monackých. Nedaleko odtud má své panství také kníže ferrarský, který nemá titul vévody, nýbrž markraběte.

Z Coccaglia je dvanáct tisíc kroků do Brescie. Město to leží v rovině pod horami a nad ním na vysokém kopci strmí hrad. Město je krásné a veliké, obklopené půvabnými a hojnými vinicemi. Když jsme z Brescie odjížděli, viděli jsme veliké množství lidí tančit na jakési hoře. K takovým tancům se tam ti lidé musejí rok co rok scházeti ze vzdálenosti několika mil a bez přerušení tančiti od východu slunce až do západu. Bývají tím tancem tak znaveni a zesláblí, že je nutné odvézti je druhého dne na nákladních vozech, každého do jeho domu. Když jsme se jich ptali, zdali to oslavují posvícení nebo svatbu, že se tak oddávají veselosti a tanci, odpověděli nám, že jsou nuceni dělati ti ze zvláštního trestu božího. Neboť podle paměti předků, když kněz nesl tělo Páně, z velikého shromáždění lidí jedna část, která stála na druhém břehu řeky, padla zbožně na kolena, avšak ostatní, kteří tančili na té hoře, nepoklekli.

Proto tedy všichni, kteří pocházejí z jejich rodu, musejí toho dne přicházeti ze vzdálenosti několika mil na tu horu. Ale kterého dne se to dělá, jsme se nezeptali.
(660 - BRESCIA)

Z Brescie je dále patnáct mil do Lonata, města pod hradem na samém úpatí hory. Cestou od Lonata dále k Dětřichově Veroně jsme jeli kolem nějakého jezera, vlevo od nás ležícího a poddaného Benátčanům. Měří dvaatřicet tisíc kroků zdéli a několik tisíc zšíři a končí se u jistého městečka, jehož všichni obyvatelé jsou rybáři a poplatek za lovení v tom jezeře platí Benátčanům.
(662 - LONATO DEL GARDA)

Dvacet a pět tisíc kroků za Lonatem leží Verona, město veliké a pěkné, na rovině, na jedné straně s vyhlídkou na hory. Opevněno jest čtyřmi hrady, z nichž dva stojí na kopcích a dva na rovině. Městem protéká široká řeka jménem Adiže. Byli jsme tam v Dětřichově paláci, jenž byl kdysi krásný a nádherný, ale teď je zpustlý a zhroucený. Bydlí v něm nyní urozené ženy, ale jenom ve dne, protože v noci bývají vyháněny jakýmisi strašidly, takže jsou nuceny uchylovat se do sousedních domů. Uprostřed paláce, kde dříve bývalo nádvoří, stojí teď šibenice. Když jsme se ptali, proč byla šibenice postavena na tom místě, odpověděli nám, že se to stalo proto, aby tam mohli být věšeni Veroňané, kteří by si pro krádež zasloužili takového trestu, protože pověšení na obecní šibenici mezi lidmi cizími by byla veliká hanba. A Veroňany potom snímají z šibenice a pochovávají na hřbitově, kdežto cizím lidem se to nedělá.

Pod veronským hradem je u řeky lázeň, v níž se koupával Dětřich Veronský. Pověst vypravuje, že Dětřich, když se tam jednou koupal, uviděl nějaké šelmy, ihned vsedl na koně a pronásledoval je, ale od toho času se již nikdy neukázal, takže se dodnes neví, co se s ním stalo. Když jsme se potom vyptávali, co myslí oni, kam přišel, zdali ho pohltila země nebo jak jinak zahynul, náš hospodský, u něhož jsme bydlili, člověk velmi starý, nám řekl, že od svých rodičů když o tom vyprávěli, slyšel, že Dětřicha jistě zahubili jiní rekové, kteří prý mu již častěji strojili úklady. Kolem těch hradů jsou totiž vysoké hory, takže prý není nepodobno pravdě, že při pronásledování šelem vjel do soutěsek, byl tam od nich jat a potom vržen do jezera, které leží nedaleko hradu. Neboť je to jezero veliké a nesmírně hluboké. Povídá se, že tam lidé někdy chodí a házejí do jezera psy nebo jiná zvířata, a hluboké tůně prý je ihned pohltí, takže nikdo pak nemůže zjistiti, kam se zvířata poděla. Toto však, co zde teď bylo zaznamenáno, jsme toliko slyšeli: skutečností to potvrzeno nebylo.

Svrchu popsaný Dětřichův palác je vybudován z velikánských balvanů, jejichž zbytky jsou tam až do dnešního dne. Je tde totiž vidět trosky a schody, které vedly do síně, v níž Dětřich bydlíval nejčastěji. Také ostění oken je tam ještě vidět nad řekou, protékající městem. A též lavice je u těch oken vidět, náramně vysoké, na nichž sedával s jinými hrdiny, z čehož je možné souditi, že to byl muž postavy obrovské. Vypravuje se také, že ten palác postavil s jinými reky, a to se nezdá nepravděpodobné, protože zdi jsou postaveny z kamenů znamenité velikosti.

Veroňané jsou pod vládou Benátčanů a musejí jim platiti velké poplatky ze všeho, co prodávají nebo kupují. Z vína nebo nápojů jiného druhu, cokoli se prodá, třetina ceny se jim odvádí. Tak prý jim jenom z města Verony plyne roční důchod dvou set tisíc dukátů. Z toho je možné odhadnout, kolik jiných daní a důchodů Benátčané mají.

Benátčané prý z Verony, Vicenzy a Paduy – ve všech těchto mocných městech prokázali měšťané i hejtmané benátští mému pánovi velikou čest – mají důchodů přes tři sta tisíc zlatých.

(667 - VERONA)

Cesta z Verony do Vicenzy měří třicet vlašských mil. Město je obklopeno vinicemi a má dva hrady, ale na hřebenech hor kolem města ční ještě jiné tři hrady. Kolem města teče řeka Bacchiglione a jiná protéká městem, jménem Retrone. Za městem se obě stékají. U Vicenzy se začíná kraj zvaný Friaulsko (Furlandsko – Forum Julii) a poddaný Benátčanům.
(668 - VICENZA)

Ve vzdálenosti osmnácti mil od Vicenzy leží Padova (Padua), město velmi veliké na řece Brentě. Po Brentě je možné plaviti se na lodích až do Benátek, vzdálených pětadvacet tisíc kroků.

Z Padovy poslal pan Lev svého herolda k benátskému dóžeti, a ten potom, když se od něho dověděl, kterého dne náš pán přijede do Benátek, poslal mu na dóžecí lodi naproti svého kancléře. Ten vyjel panu Lvovi naproti dvě míle před město Benátky, pozdravil ho a pravil, že vévoda benátský ho poslal, aby jeho jménem pana Lva uvítal, z kteréžto příčiny že jménem dóžecím i svým blahopřeje pánovi k tomu, že dojel zdráv a bez úhony. Zároveň omlouval dóžete a prosil, aby se pan Lev nezlobil, že dóže sám mu nevyjel naproti. Je prý totiž zaměstnán velmi vážnými státními pracemi, takže to nemohl učiniti.

Pan Lev potom přijel do Benátek čtyři dni před ostatní družinou, protože ji se soumary poslal po souši do Trevisa, města vzdáleného od Benátek dvanáct tisíc kroků.

Ale v té Padově jest krásně vystavěná radnice se střechou, celou pokrytou cínovými pláty. V radnici je vidět velmi velkou dvoranu, mistrovsky postavenou a mramorem vydlážděnou. Také mnohé, zde nezaznamenané ostatky svatých se chovají v tomto městě. Též vysoké učení tam jest, znamenitě kvetoucí studiem všelikých umění a velmi proslulé množstvím studujících mladíků.
(669 - PADOVA)

Pět tisíc kroků od Padovy je vzdáleno Treviso. Kolem něho teče řeka Sile; na ní je ve městě a kolem města asi čtyři sta mlýnů na obilí, které všechny dodávají městu Benátkám chléb, neboť tak to tam mají zajištěno zákonem, že se tyto věci nesmějí vyvážeti do žádného jiného místa než do Benátek. Po té řece je možné plouti až do moře a potom do Benátek. Do Trevisa jsme z Padovy přišli po zemi cestou neschůdnou a obtížnou. Po vodě jest to dvaatřicet malých mil. Když jsme tam dojeli, bydlili jsme v hospodě, kde se říká „U červené věže“.
(673 - TREVISO)

Z Trevisa do Benátek se počítá dvanáct tisíc kroků a po vodě dvaatřicet mil.

Když jsme dojeli do Benátek za panem Lvem, Benátčané ho navštívili, vlídně ho jménem dóžete i svým přivítali a přinesli čestný dar. To potom den co den dělával dóžecí kancléř František, přicházeje k panu Lvovi na návštěvu s několika šlechtici.

Benátčané měli radost nad příchodem mého pána, prokázali mu velikou čest a dali mu připraviti nádherný dům: vévodská loď s prokurátory měla mu jeti vstříc a opatřili, aby ho podesta v Trevisu přijal a slavně dovedl a doprovodil až do Benátek, vše na jejich náklad, neboť můj pán po svém heroldovi Benátčanům vzkázal, že pojede přes Treviso. I vsedl můj pán v Padově na loď a jel do Benátek do chatrné hospody. To Benátčany rozmrzelo, takže mu nedali do hospody nežli cukroví, zelený zázvor, víno a vosk. Jinak byli by za něho platili, pokud tu ležel. Přece však mu učinili poctu, že jej i všecky jeho urozené druhy uvedli do Velké rady.

V Benátkách jsme zůstali osm dní. Třetího dne nám byla ukázána svatá Lucie, neboť se toho dne slavila její památka; v ten den každý, kdo si ji přeje spatřiti, má možnost ji uviděti.

Čtvrtého dne nás vedli do překrásně postaveného chrámu svatého Marka. Je v něm pevná a chráněná kaple, kde mají Benátčané uschovány všechny své poklady. Dovolili nám prohlédnouti si je. Nejprve jsme tam uviděli dvanáct korun, nádherně vyzdobených zlatem a drahými kameny, a tolikéž náprsníků, stejně zářících zlatem a drahým kamením. Těmi korunami a náprsníky se zdobívají manželky senátorů, k tomu vyvolené, v posvátné dni, totiž o Božím těle, ve svátek Narození a Vzkříšení Páně a o významných svátcích Panny Marie, když kráčejí za knězem, který nese tělo Páně. Ženy, kterým jsou tyto šperky půjčovány, mají roucha na přední straně, v místě, kde hruď vyčnívá, vystřižena a to místo zakrývají oněmi náprsníky.

Ukázány nám byly také přemnohé drahé kameny, zasazené do zlata. Jeden z nich, tyrkys zvaný, je tak veliký že když byl vložen panu Lvovi na hlavu, přikrýval ji jako klobouk. Tento kámen náležel dříve svatému Markovi. Potom nám ukázali mísu, z olivového rubínu udělanou a hodně velikou, která také bývala svatého Marka. Potom jsme tam viděli roh z jednorožce, že jsme tak veliký ještě nikdy nespatřili, a jiné nesčetné poklady. Ale není divu, že mají takové množství vzácných pokladů, neboť jest to město velmi bohaté, které prý má pod svou vládou devět království a nesčetné jiné příjmy.

Vyprávěli nám také ti, kteří poklady ukazovali: Nějaký člověk, pocházející z Benátek, prokopával rok a čtrnáct neděl zeď, a když si tak zjednal přístup k pokladům, odnesl je. Tato krádež by dlouho byla utajena i těm, jejichž péči byly poklady svěřeny, kdyby onen zloděj, který je odnesl, nebyl důvěrně sdělil svému kmotrovi. Ten, když se to dověděl, se rozhodl, že to oznámí dóžeti, a proto vešel do paláce, kde vévoda zasedal v radě, a zaťukal. Dóže se podivil, kdo je tak smělý, že přichází do jeho rady, neboť něco takového se předtím ještě nikdy nestalo, a kázal jednomu ze svých lidí, aby šel a zjistil, co to je. Ten vyšel ven a spatřiv toho člověka, zeptal se ho:“Kde se v tobě vzala taková smělost, že se odvažuješ s takovým hlukem dobývati do dóžecí rady? Což nevíš, že se tam radíme o významných věcech? Tuto svou smělost odpykáš ztrátou hlavy.“ Ale ten člověk odpověděl: „Takovou odměnu dostane ten, kdo se věrně a horlivě stará o blaho státu?“

Tehdy onen, vyrozuměv, že ten člověk přináší něco důležitého, oznámil dóžeti, že ten muž si žádá býti uveden ve věci vážné. Když tedy byl na dóžecí příkaz uveden, takto promluvil k dóžeti a k jeho radům: „Podívejte se pánové, kde máte poklady, zdali na místě obvyklém či jinde!“

Když to slyšel, poslal ihned dóže k těm, kteří měli poklady na péči, aby zjistili, jsou-li poklady netknuty na svém místě. Ti tam šli, a když nenašli po pokladech ani stopy, ihned to oznámili dóžeti. Dóže kázal v tu chvíli povolati člověka, který mu předtím dal o pokladech výstrahu. Když přišel, zeptal se ho, jak byly poklady odneseny ze světnice, kde byly chovány. A tu mu ten člověk řekl: „Nejmilostivější pane můj, kmotřenec můj- řekl také jméno- mi tu věc svěřil. Prozradil mi, že uloupil poklady, chované v komoře u Svatého Marka, a ukázal mi je. Známkou a důkazem toho jest tento prsten, který mi dal darem.“

Ihned jej také ukázal a zeptal se: „Poznáváte jej?“ Dóže mu spolu s rady svými odpověděl: „Jak bychom ho nepoznávali? Je to prsten, který svatý Marek nosil na palci.“

Byl to prsten nesmírné ceny a také byl chován mezi ostatními poklady v oné komoře. Potom kázal dóže některým svým lidem, aby s udavačem, který projevil takovou starost, aby tolik pokladů nebylo státu odcizeno, šli, kam je povede. Když byli přivedeni k zloději, našli ho, jak se hrabe v pokladech a prohlíží si je. Z jedné koruny již vyloupal tři drahé kameny v ceně několika tisíc, ale ostatní poklady byly dosud neporušeny: jenom je uložil do jakéhosi měchu a ukryl v plevách, protože s nimi chtěl utéci po moři, kdyby ho kmotrovo udání nebylo předešlo.

Když byl se všemi těmi věcmi jat a vsazen do vězení, konala se rada, jakou smrtí by měl býti potrestán. Někteří mínili, že za krádež tak mnohých a tak vzácných věcí je hoden druhu smrti, do té doby nevídaného, aby totiž byl na šibenici, postavené v moři, oběšen zlatým řetězem. S tímto rozsudkem všichni ostatní souhlasili. Tu šibenici jsme za svého pobytu v Benátkách viděli, ale onen zloděj z ní byl sňat a pochován na hřbitově svaté Heleny. Dóže prý později litoval, že ho dal oběsit, neboť od počátku světa prý nebylo slýcháno o zloději, který by toho byl tolik ukradl, takže prý měl býti spíše zachován a obdarován, aby na věčnou památku žila rodina, jejíž předek uloupil tak veliký lup, a kdyby se byl vyznal v umění skrývati, byl by jej i podržel. Hodnějším trestu byl prý onen kmotr jeho, který ho udal.

Když jsme potom vyšli z komory, kde jsou uchovány poklady, zavedli nás k hrobu svatého Marka a odtud do dóžecího paláce, který je docela blízko u toho kostela.

Nad chrámovými vraty je viděti tři zlaté koně, jež Benátčané koupili od pohanů. Před branou, kterou se vchází do dóžecího paláce, je postavena kamenná šibenice.

Když jsme se ptali, proč je postavena právě na tom místě naproti paláci, když přece bylo možné dáti ji také jinam, odpověděli: Proto, aby, kdyby se některý dóže dopustil něčeho proti státu, byl na ní pověšen. Na tom pak místě, že byla postavena proto, aby byla napomenutím a výstrahou každému dóžeti. Není však pamětníka, že by kdy jejich dóže potrestán byl takovým trestem. Benátčané nedovolují, aby jim vládl císař nebo král cizí, nýbrž volí si dóžete ze svého středu. A kdo není Benátčan, ani kdyby byl velmi bohat a z nejvznešenějšího rodu, nesmí míti účast ani v jejich zákonech, ani v jejich radách.

Když jsme vcházeli do dóžecího paláce, vyšel nám dóže naproti a vlídně a uctivě pozdraviv pana Lva a uchopiv jeho pravici, odvedl ho do své komnaty a laskavě s ním rozmlouvaje, vyptával se ho na všechny krále a knížata, jež byl navštívil. Od dóžete jsme se potom vrátili do hospody v doprovodu několika benátských senátorů, k nimž se přidalo dvanáct rytířů a mnoho jiných.

Šestého dne poslal dóže k panu Lvovi, aby přišel do paláce, přeje-li si viděti, jaké obyčeje zachovávají Benátčané v soudech, jak volí proveditory a prefekty pro jiné kraje a jaké místo má dóže v senátě. Pan Lev odpověděl, že by to velmi rád viděl. Když jsme tam přišli, bylo našemu pánovi přikázáno, aby se posadil dóžeti po pravici. Dóže sám seděl na překrásném křesle, všechna ostatní převyšujícím. Ostatní senátoři zasedali pořadem po celé délce síně, po stranách a uprostřed, v nižších lavicích. Myslím, že tam byly dva nebo tři tisíce lidí.

Tu seděl můj pán vedle vévody a jeho druhové byli rozděleni mezi nejmocnějšími senátory a bylo jim dovoleno, aby jejich poradám naslouchali. A zůstali, až se senát zdvihl. Myslí se, že se tak od mnoha let žádnému pánovi nestalo.

V té schůzi tenkrát byl volen nějaký prefekt, a stalo se to takto: Naproti dóžecímu stolci stojí čtyři dřevěné sloupy a na nich jsou postaveny nějaké bubínky, uvnitř duté, mající nahoře otvory o nic větší, než aby bylo možné vstrčiti do nich ruku. V těchto nádobách jsou kuličky dílem pozlacené, dílem postříbřené, dílem jen potažené tenoučkým hedvábím. Nejprve tedy povstane čtyřiadvacet mužů. Každý z nich má pouzdro, z něhož vyndávají ty bobule nebo kuličky a obcházejíce síní, rozdávají je, komu chtějí. Potom zase jiní jdou kolem a opět rozdílejí těm, komu si přejí. A pak ještě jdou zase jiní a opět rozdávají ony kuličky těm, kdož se jim líbí. Po nich konečně jiných čtyřiadvacet chodí kolem síně, vybírají kuličky od těch, kterým byly dány, a dávají je zase jiným, jak se jim líbí. Potom kuličky spočítají, zjistí, kolik kdo dostal, a ten, komu bylo dáno nejvíc kuliček zlatých, je zvolen prefektem a poslán do toho kraje, do kterého rozhodne dóže a senát. Ale nikdy nevykonává svůj úřad déle než rok. Za ten čas zbohatne tím, že mu naskočí mnoho tisíc, ačkoli stát dostane důchody, které mu náležejí, v míře neztenčené.

Takto si Benátčané volí své úředníky. Volba je závislá na balotáži, neboť nikdo, ani sám dóže, nemůže žádného úřadu dosáhnouti podporou přízně přátelské nebo nějakého příbuzenství, nýbrž jen balotáží. A děje se to tak, jak zde bylo zaznamenáno.

Odtud nás vedli k tomu místu, kde dělají lodi a vyrábějí jiné věci k tomu náležející, lana, plachty a ostatní věci. Tato práce se nikdy nepřerušuje, nýbrž pokračuje se v ní nepřetržitě. Dělníků jest při té práci veliké množství.

Budovy, určené k této práci, leží stranou u moře v délce několika honů a jsou rozděleny ve veliký počet místností, v kterých mají plachty a lodní lana. A kolik lodí se kterého roku postaví, všechny je chovají vytažené, aby bylo všechno pohotově připraveno, kdyby toho potřeba žádala. Neboť Benátčané ustavičně vedou války s pohany a jsou každého roku nuceni vydržovati mnoho tisíc vojáků, aby mohli chrániti mořská pobřeží, kdekoli je toho třeba. Potom jsme byli vedeni do zbrojnice, kde jsou opatrována děla a válečné stroje, střelný prach, samostříly, pušky a jiné vojenské potřeby. Ještě nikde nám nebylo dáno spatřiti těchto věcí tolik a tak uměle a vhodně udělaných.

Také nás vedli ke krásným paním a ukazovali nám celé Benátky: pečovali, aby každý den přišli do hospody páně centoloniové a vodili ho do kostelů, nebo kde by se jinak chtěl procházeti. Můj pán učinil Benátčanům zmínku o penězích, ale marně: já jsem byl tenkrát u vévody tlumočníkem páně.

Sedmého dne navštívil pan Lev dóžete a rozloučil se s ním. Vstoupiv potom do lodice, plavil se s několika benátskými senátory do jednoho kláštera, kde byl papežský legát, udělující ochotně každému, kdo o to požádal, odpuštění hříchů, zvané odpustky. Odtud jsme byli po lodi zavezeni k domu, který kdysi náležel vévodovi milánskému, ale teď jej měl nějaký kupec, který se do Benátek přistěhoval z Alexandrie. Koupil to místo, ještě nedostavěné, neboť základy vyčnívaly tenkrát z vody teprve na čtyři pídě, za sedmdesát čtyři tisíce zlatých a vyzdobil tu stavbu potom tak krásně a nádherně, že krásnější budovy jsme nikde neviděli. Neboť všechna sloupoví jsou stavěna z bílého alabastru. V ložnici, kde kupec lehával se svojí manželkou, byly ložní přikrývky utkány ze stříbra, podlaha vydlážděna bílým alabastrem a strop z pozlaceného stříbra. Na posteli je vidět dva polštáře, ozdobené velkými perlami, a podušku, vyzdobenou také perlami a drahými kameny. Nad lůžkem tam visel rozestřený čaloun, jehož utkání prý mimo všechno to, z čeho byl udělán, stálo čtyřiadvacet tisíc dukátů. Z této světnice jsme byli zavedeni do dvorany, kde je krb na topení, od jehož postavení prý bylo dáno třináct tisíc dukátů. V tomto domě je studna se sladkou vodou, tj. s takovou, jakou máme v našich studnách. Neboť na rozdíl od vody mořské, která je slaná, se této říká sladká.

Když jsme si to všechno obhlédli a všude prošli, řekl pan Lev svým průvodcům: „Snad nevydal ten kupec všechen svůj majetek na stavbu tohoto domu?“ Tu se ho zeptali, co myslí, že bylo dáno na tu stavbu. A když odpověděl, že přes sto tisíc, dali se do smíchu a řekli: „Onen kupec se našemu dóžeti zapřísahal, že ho tento dům stál tři sta a tři tisíce zlatých.“

Když jsme již odcházeli, onen kupec přijel i s manželkou svou na lodi neboť právě v ten čas, když jsme si prohlíželi jeho dům, si byl vyjel pro zábavu s manželkou a s dětmi na moře. Kupec pana Lva velmi prosil, aby se na chvíli vrátil a neodcházel jako z opuštěného domu s prázdnou. Když jsme se vrátili do dvorany, dal přinésti cukroví na třech stříbrných mísách a víno i jiné nápoje ve třech pohárech zlatých a ostatních stříbrných. Hostil nás těmi věcmi stejně jako kterýkoli král nebo kníže, jež jsme navštívili. Manželku měl velmi spanilou, jako kdyby to byla žena nějakého knížete, a měla kolem sebe dvanáct dívek a komorných. Dětí s ní měl patero, dva chlapce a tři děvčata. Když jsme odtud již odcházeli, kupec vstoupil do téhož člunu, v němž se vezl pan Lev se senátory, a doprovodil ho do hospody. Když odešel, pan Lev se zeptal dóžecího kancléře Františka „kolik myslí, že tomu kupci zbylo majetku, když zaplatil všechno, co ho stál ten dům“. Kancléř s úsměvem řekl: „Snad si pane nemyslíš, že na stavbu toho domu vynaložil celý svůj majetek? Ještě dnes má mimo ten dům a onen náklad tři sta tisíc dukátů.“

Osmého dne jsme byli zavedeni do domu, kterému se říká německý a v němž bývají ubytováni cizí kupci. Ze všech předních měst zemí křesťanských tam každý může míti zvláštní stůl a dostati jídlo a nápoj, jaký chce. Mají tam totiž veliké množství všeho potřebného.

Odtud nás zavedli ke tkalcům látek zlatohlavových, damaškových a zcela hedvábných a pak ještě do kupeckých skladů, kde nám ukazovali neocenitelná bohatství.

Následuje průvodní list benátského dóžete Kryštofa Maura, daný v Benátkách 16. prosince 1466.
Cristoforo Moro, 67. dóže benátský (1390 - 1471)

(671 - VENEZIA - BENÁTKY)

HLAVA DVANÁCTÁ
Návrat zeměmi alpskými

Devátého dne, vstoupivše na loď, vypluli jsme z Benátek a dojeli do města Mestre, vzdáleného dvě míle od Benátek na břehu nejbližším Benátkám.
(672 - MESTRE)

Tam jsme vystoupili z lodi, a všichni, i pan Lev, jsme šli pěšky do Trevisa, kam jsme, jak bylo již řečeno, koně poslali napřed.
(673 - TREVISO)

Z Trevisa je dvacet pět tisíc kroků do Sacile, městečka v rovině, u řeky Livenzy.
(674 - SACILE)

Cestou odtud viděli jsme stranou město Spilimbergo, u něhož teče řeka jménem Tagliamento.
(677 - SPILIMBERGO)

Ze Sacile do San Daniele (sv. Heleny) je cesta dlouhá pětadvacet tisíc kroků. Městečko je to malé, hradební zdí obehnané a pod horami položené.
(679 - SAN DANIELE DEL FRIULI)

Putujíce odtud dále do Chiusaforte (Clause, Chiuse), projeli jsme městem Venzonem
(687 - VENZONE)
… a jiným, pod horami ležícím, Gemona (Clema) zvaným, taktéž ležícím na cestě, kterou jsme jeli.

(686 - GEMONA DEL FRIULI)

Vzdálenost ze San Daniele do Chiusaforte (Clause) činí dvacet pět tisíc kroků. Chiusaforte je malá tvrz ve vysokánských horách, u jakéhosi horského potoka. Je to benátská hraniční závora a je nadmíru pevná, neboť hory jsou tu spojeny hradbami, vedenými údolími, takž nikdo nemůže z benátského kraje do císařských držav nebo naopak ze zemí císařových do benátského území projíti přes velmi vysoké hory jinak než touto soutěskou. Tvrz je posádkou a děly opevněna tak, že každý, kdo by ji chtěl dobýti, by potřeboval veliké moci a síly.
(688 - CHIUSAFORTE)

Z Chiusaforte je dále sedm tisíc kroků do Pontebby (Pontafel), vsi v týchž horách, u potoka s kamenným mostem. Pontebba je na hranicích mezi Friaulskem (Furlanskem) na jedné straně a na druhé straně Kraňskem, které náleží biskupovi bamberskému.
(689 - PONTEBBA)

Jednu německou míli za Pontebbou leží Malborghetto. Zde končí míle italské a začínají se německé. Ves Malborghetto leží pod horami, a vzdálenost odtud do Běláku měří pět mil.
(690 - MALBORGHETTO - VALBRUNA)

Bělák (Villach) je položen v rovině a po jedné jeho straně teče řeka Dráva, přes kterou je položen dřevěný most. Město toto je u cesty, která vede do Benátek.

V horách, kterými jsme projeli, bydlí většinou lidé volatí a jenom zřídka tam uvidíš člověka bez volete, leda snad cizince. Cestujícím z Běláku do Celovce (Klagenfurt) se naskytuje jezero, dvě míle dlouhé a nemálo široké, majetek několika pánů. Nechali jsme je cestou do Hradce (Graz) vpravo.
(691 - VILLACH - BĚLÁK)

Z Běláku do Celovce jsou čtyři míle. Celovec pak je městečko, obehnané zdí, na rovině položené, nepříliš veliké, u horské bystřiny jménem Glan, opatřené nedlouhým dřevěným mostem.
(692 - KLAGENFURT - (CELOVEC)

Čtyři míle za Celovcem je dále Vőlkermarkt, městečko neveliké, na kopci pod horami, poddané panu Jiřímu.
(693 - VŐLKERMARKT)

Pět mil od Velikovce je vzdálen Spodní Dravograd (Dolní Traberk), vesnice pod horami, pod hradem strmícím na hoře, u nikoli malé řeky jménem Dráva, podle níž jsme jeli, dokud jsme nepřešli ony hory.
(694 - DRAVOGRAD)

Čtyři míle za Dravogradem je potom Ivnica (Eibiswald), ves pod horami, před níž jsou, když se jde do Hradce z Benátek, dva hrady vlevo a tři vpravo.
(695 - EIBISWALD - (IVNICA)

Po dalších čtyřech mílích je Lipnica (Leibnitz), tvrz na rovině, u potoka zvaného Sulm. Nad Lipnicí stojí čtyři hrady, všechny na jedné hoře a všechny obehnané jedinou, společnou hradbou, poddané třem pánům: jeden z nich náleží biskupovi salcburskému, druhý biskupovi sekovskému (ze Seckau) a třetí pánu z Polheima. Toto opevnění s hrady je vzdáleno čtyři míle od Hradce.
(696 - LEIBNITZ - (LIPNICA)

Z Lipnice do Hradce jsou čtyři míle cesty. Hradec je město rozsáhlé a má hrad chráněný dvěma tvrzemi, postavenými před ním. Město má na jednu stranu výhled na hory a na druhou do roviny a je zavlažováno řekou Murou, opatřenou dřevěným mostem. Na druhém břehu této řeky se počíná kraj zvaný Štýrsko (Steiermark).

V Hradci jsme zastihli císaře, knížete míšeňského a vévodu Albrechta. Zaměstnávali se tam tím, že pořádali rytířské hry, při kterých jich deset zápasilo s desíti.

Také Jan Žehrovský tam zápasil s nějakým Němcem, jménem Rimberger, který byl považován za kolce silného a znamenitého. Vévoda Albrecht půjčil Janu Žehrovskému k tomuto zápasu svého koně. Klání přihlížel císař, vévoda Albrecht a mnozí jiní pánové a šlechtici. Když se srazili, Němec probodl pod panem Janem koně, ale sám byl při tom sražen z koně ranou tak prudkou, že císař i jiní se tomu velmi podivili, kdežto pan Jan zůstal na svém koni bez hnutí.

Čtvrtého dne poprosil pan Lev spolu s vévodou Albrechtem a s biskupem pasovským (z Passau) císaře, aby Šaška pasoval na rytíře, čehož ihned dosáhli.

Císař neprokázal panu Lvovi jinou čest, než že mu do hospody poslal sud vína (rakouského) a soudek rivoli (vlašského) a že ho třetího dne pozval k sobě. Ve slovech byl sice náramně milostivý, ale skutek utek. Pan Lev se u císaře zmínil také o penězích, ale nebylo z toho nic.

Na hradeckém hradě pobývá císař co nejčastěji. Kdykoli tam přijede, brává si s sebou na hrad toliko několik komorníků, kdežto ostatní čeleď nechává v městě. Na hradě jsou prý hlídány nejvzácnější císařovy poklady, ale nebyly nám ukázány jako u jiných králů, vyjma damaškové roucho červené, jehož lem byl zdoben meandry jako dlaň širokými a vyšitými z perel a z drahých kamenů. Císařovi rádci tvrdili o tomto šatě: Kdyby císař potřeboval peněz, mohly by ty šaty býti zastaveny za více než pět set tisíc zlatých, neboť ukazovali na nich některé drahé kameny, které prý stojí dvacet nebo třicet tisíc. Nevím, zdali je tomu opravdu tak. Oni to sice tvrdili, ale my jsme tomu přikládali málo víry.
(697 - GRAZ - (ŠTÝRSKÝ HRADEC)

Pátého dne jsme vyjeli z Hradce a urazivše čtyři míle, přijeli jsme do Frohnleitenu, vesnice ve štýrských horách, u řeky Mury. Cestou z Hradce k Frohnleitenu jsme vpravo viděli hrad Pfannberg, majetek císařův.
(698 - FROHNLEITEN)

Tři míle odtud je Most (Bruck), městečko s hradem na kopci. Most leží v horách, a teče u něho táž řeka Mura. Z Hradce až do Mostu jeme se plavili po této řece.
(699 - BRUCK AN DER MUR)

Míli za Mostem jsme dojeli do vsi Kapfenbergu na řece Muřici (Mürz). Nad touto vesnicí strmí dva spojené hrady, majetek pana ze Starhemberga. Řeka Muřice má u řečené vsi dva nedlouhé dřevěné mosty.
(700 - KAPFENBERG)

Pět mil za Kapfenbergem leží Mürzzuschlag, tvrz ve štýrských horách, na téže řece jako Kapfenberg.
(701 - MÜRZZUSCHLAG)

Z Mürzzuschlagu do Schottwinu je potom šest mil a odtud do Nového Města Vídeňského čtyři míle.
(703 - SCHOTTWIEN)

V Novém Městě (Wiener Neustadt) je hrad, kde císař často prodlévá. Město leží na hranici Rakous (Nieder Oesterreich), Štýrska a Uher. Zastihli jsme tam císařovu manželku, k níž měl pan Lev list od jejího bratra, krále portugalského. Vlídně přijala pana Lva i celou jeho družinu a laskavě s panem Lvem rozmlouvala, vyptávajíc se na svého bratra, jak se našemu pánovi líbilo Portugalsko a jak vlídně s ním její bratr jednal. Pan Lev jí odpověděl, že se její bratr, portugalský král, k němu choval štědře a laskavě a daroval mu dva krásné koně, jež mu poslal až do hospody, a nadto dva mouřeníny a opici, jichž jediných si na králi žádal. Kromě toho mu byl povolen bezpečný a volný průchod všemi královskými kraji až na hranice španělské. Císařovna slyšela takové řeči příznivě a ráda, protože tenkrát, když jsme se vydávali na tuto cestu, dala panu Lvovi pro svého bratra, portugalského krále, list psaný vlastní rukou.

Když jsme byli v Novém Městě, zavedli nás do nového kláštera, který si dal císař postavit, aby v něm byl pochován. Hrobka byla tenkrát již připravena. Kámen, kterým měl hrob býti uzavřen, stál prý tisíc a sto zlatých.

Potom jsme vystoupili na věž a prohlédli si onen zvon, který má zlaté kruhy. Kruhy se na zvon dostaly tímto způsobem: Nějaký bohatý kupec přivezl do toho města zlato, zalité v hroudě mědi, a svěřil je jednomu měšťanovi, aby mu je opatroval. V ten čas slévali v městě zvon, a když se pak k dolití nedostávalo něco mědi, onen měšťan, jenž opatroval zlato, nevěda však, že je v mědi obsaženo, přišel ke konšelům a řekl: „Mám doma měď, potřebnou na zvon, není však má, nýbrž je toliko svěřena mé péči.“

Prosili ho, aby jim měď dal, aby mohli zvon dodělati, že tu věc potom s kupcem, až přijede, srovnají a slušně zaplatí.

Stalo se, jak žádali.

Když potom kupec přijel a požádal měď od člověka, kterému ji svěřil do úschovy, ten mu odpověděl, že ji už nemá, protože ji půjčil měšťanům, když ho o ni prosili, neboť chyběla jim na ulití zvonu, že však město mu za ní zaplatí, kolik bude požadovat. Když to kupec slyšel, prosil svého přítele, aby se mohl podívati na ten zvon. A když tam byl přiveden a uviděl ty zlaté kruhy, zeptal se svého druha, řka: „Jak se na zvon dostalo to zlato? Jak mi obec zaplatí slušnou cenu za mou měď? Neboť jistě vidíš, že do mědi bylo přimíšeno zlato.“ Potom dodal: „Ale když už se to stalo, nežádám za měď žádnou cenu, vyjma toliko to, aby se na mou památku jak chudým, tak bohatým tímto zvonem zadarmo vyzváněly hrany.“

Z Nového Města, než z něho odjel, poslal pan Lev Šaška napřed domů ke králi Jiřímu a královně Johaně, sestře své, aby jim oznámil, že je teď, vraceje se z cesty, v Novém Městě u císařovy manželky.
(708 - WIENER NEUSTADT)

Z Nového Města jsou čtyři míle do Bádenu a odtud do Vídně rovněž čtyři.
(712 - BADEN)

Vídeň je hlavní město rakouské, leží v rovině a teče jím řeka Dunaj (Donau).
(715 - WIEN)

Cesta z Vídně do Blatné je dlouhá dvacet a sedm mil a jest všem dobře známa.

 

O další cestě pana Lva, tentokráte již bez Šaška, vypravuje Tetzel toto: V Novém Městě se pan Lev vydal tak, že neměl již žádných peněz. Zastavil tedy u tamního žida za dvanáct set zlatých skvostný rukáv, který měl cenu dobrých deseti tisíc.

Potom jsme vyjeli z Nového Města a chtěli jsme k uherskému králi. Pan Lev poslal k němu napřed žádost o glejt. Ale král mu žádný nechtěl dáti. A byli jsme již na uherské půdě. Když pan Lev nedostal glejt, nechtěl jeti ke králi, vrátil se a jeli jsme k hraběti Eikerovi do Trautmannsdorfu, …
(716 - TRAUTMANNSDORF AN DER LEITHA)
… který nás přijal vlídně, a odtud na Korneuburg.

(717 - KORNEUBURG)

Tam nás chtěl přepadnouti pan Šternberk, protože byl tenkrát nepřítelem koruny české. Musili nás tedy Baumkircher a Eizingerové mocí doprovodit na Moravu. Tak jsme přijeli zase do země české, a čeští pánové i města a městečka měli velikou radost z návratu pana Lva, vyjížděli mu daleko naproti a zvali ho na své zámky a do svých měst (Jihlava atd.).

(718 - JIHLAVA)

Pan Lev chtěl jeti domů na Blatnou, ale král a královna k němu poslali, že musí dojet rovnou do Prahy. Tam mu vyšli naproti se svátostí všichni studenti, také Rokycana se svým kněžstvem, mnoho pánů a šlechticů, sto trubačů a také mnoho prostého lidu vyjelo daleko naproti a slavně doprovodilo pana Lva do města. Královna byla v jednom domě a dívala se na vjezd pana Lva. A musil také ihned jíti se svými druhy na dvůr ke králi a ke královně. Vyšli mu oba naproti a přivítali ho velmi přátelsky.

A hned v ten čas uvedli dceru markraběcí a vdali za pana Jindřicha. Pan Lev předvedl potom králi všechny své šlechtické druhy a řekl mu, jak jsme mu věrně a dobře sloužili a mnoho u něho vytrpěli a prožili, a prosil ho, aby nás milostivě odměnil a zvláště Němce aby poctivě vybyl a těm pomohl, kteří se jemu k vůli na jeho cestě stali rytíři. Král i králová se k nám potom zachovali velmi štědře.

Mně dal král list, že mně poddaní z Gräfenbergu mají dáti každý třetí rok berní, jež se má na Gräfenbergu prostavěti, vždy z jednoho sta zlatých jeden zlatý, ze sta hřiven hřivnu, ze sta peněz peníz atd. I myslil každý, že mne král vysoce obdaroval, a odhadovali to na více než tisíc zlatých. Ale dal mně to na na dobu ne delší nežli patnáct let, tedy pět berní.

Pan Lev zůstal potom několik dní v Praze a královna dala každému z jeho druhů čapku. Pražané a celá městská rada přišli k panu Lvovi, darovali mu soudek malvazí a jeho šlechtickým druhům soudek rýnského a prosili ho, aby nebyl proti království a proti nim. Pan Lev jim dal na to poctivou odpověď, že zatím, i kdyby byl kdy měl takový úmysl, chce v klidu seděti.

Král potom konal veliký sněm a chtěl, aby byl ustanoven nejvyšší hofmistr království českého, úřad, který velmi mnoho vynáší. Zvolili na to místo pana Lva. Ten úřad přijal a musil před sněmem a přede všemi pány přisahat, že nikdy nebude proti králi a koruně české, ani proti zemi, nýbrž že všechno, co budou podnikati a co uznají za obecně prospěšné, bude podporovati a tomu napomáhati.

(720 - PRAHA – PRAGUE - (01)

Když se to stalo, nechtěli jsme, můj soudruh Achác Frodner a já, zůstati déle u něho a žádali jsme, aby nás propustil. Ale nechtěl nás pustit a řekl, že chce jeti domů na Blatnou a že musíme s ním dobrou vůli míti. Tak jsme u něho pobyli celé čtyři neděle. Na Blatné, v Rožmitálu i na Střele nás velmi dobře hostil.

(719 - BLATNÁ - (03)

Potom jsem se s ním rozloučil. Daroval mi dva koně a třicet kop. Vyjel jsem z Blatné zase do Prahy a potom z Prahy s kupci dále k domovu. Na velikonoce roku šedesátého osmého jsem přijel do Gräfenbergu. Zůstal jsem tam několik dní a pak jsem odjel do Norimberka.

Pro tento seznam míst byla použita latinská verze Šaškova deníku, kterou přeložil do češtiny Bohumil Mathesius a byla vydána v roce 1951.
Dodatky slabým písmem jsou z cestopisu Gabriela Tetzela.

Podle výpočtů z roku 1734 byla česká míle 7,45km, německá 7,39km (prostřední 6,65km, malá 5,91km), francouzská 11,09km (1,5 míle vlašské).

Tento informační materiál, stejně jako projekt, ke kterému se vztahuje, jsou chráněny autorskými právy u organizace DILIA
a je výslovně zakázáno jejich neoprávněné šíření, publikování, nebo prodej za úplatu bez vědomí a písemného souhlasu autora.